Jedinečný nález E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n.
Taky to znáte. Dlouhou dobu něco usilovně hledáte a pak se to objeví samo od sebe na místě a ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. 17. záři tohoto proinfikovaného roku přišla kusá zpráva od Karla Šlajse: „Efc. coptonogonus Sierra Chapultepec“.
Obr. 1: Kříženec E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. (foto Karel Šlajs).
Mezi mnoha různými záběry byly dva záběry na pohádkovou kytku jako vystřiženou z kaktusářského snu. Dvě fotky nádherného, vitálního a podle zbytků květů i květuschopného křížence E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. Hned jsem Karlovi nadšeně odpověděl: „No To je něco. Zatím jsem nikde neviděl přírodního křížence mezi E. polyacanthus n.n. a E. coptonogonus. Přesněji řečeno nikde jinde jsem křížence mezi těmito druhy neviděl než ve sbírce Helmuta Nagla (obr. 3-5), který dělal pokusy se záměrným křížením obou druhů. Před mnoha lety se mi podařilo vyškemrat z této kolekce vzrostlých semenáčů čtyři rostliny. Mám je dodnes (obr. 6-9) a podobnost s Tvojí kytkou je úžasná.“ Potud reakce na Karlovu zprávu.
Obr. 2: Šibalské výrazy Helmut Nagla a Pavla Pavlíčka svědčí o přátelské atmosféře (fotografováno 2. května 2005 při návštěvě v Chrudimi).
Ono to má i svoji vlastní historii. Tedy ne že by Helmut úplně vylučoval křížení fosuláčů v přírodě. Ale rád hovory na podobná témata uzavíral téměř apodikticky: „Víš, Jaroslave, ono to s tím Tvým křížením fosuláčů nebude tak horké. Znám lokalitu, kde rostou pohromadě rovnou tři druhy a k žádnému křížení mezi nimi nedochází!“ Časem se ukázalo, že měl na mysli právě úpatí Sierra Chapultepec. A nejen to! Nebyl by to Helmut, kdyby nešel o kousek dále než všichni ostatní a kdyby si sám nezahrál na výzkumníka a nezkusil klíčivost kříženců obou morfologicky tak extrémně vzdálených druhů. Růst kříženců jej zaujal natolik, že se staly trvalou součástí jeho sbírky. A že bylo co obdivovat! Nenašly by se mezi nimi dvě podobné rostliny.
Podobu kříženců mám natrvalo zafixovanou v paměti. Pohled na Karlovu fotku vše oživil. A určení původu kytky naskočilo okamžitě. Vypadalo to, jako kdyby jeden z rodinky kříženců utekl přes oceán. I stářím by mezi ně zapadl. Je sice vyloučené, že by se Helmut pokoušel nějaké fosuláče reintrodukovat zpět do domoviny, tím méně hybridy, nemluvě o Helmutových přísných zásadách stran respektu k dějům v přírodě, ale v hlavě se to motalo všelijak.
Obr. 3: E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. - kříženec podobný prvnímu z rodičů (z dnes už neexistující sbírky H. Nagla).
Obr. 4: E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. - kříženec podobný druhému z rodičů (sbírka H. Nagl).
Obr. 5: Ještě jeden kříženec E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. se světlými trny (sbírka H. Nagl).
Obr. 6: Kromě rostliny nejdále vpravo pochází všechny čtyři rostliny ze sbírky H. Nagla, ze záměrného křížení E. coptonogonus a E. polyacanthus n.n. (nyní ve sbírce autora textu).
Obr. 7: E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. (sbírka autor).
Obr. 8: E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. (sbírka autor).
Obr. 9: E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. - kříženec nejvíce připomínající rostlinu z přírody (sbírka autor).
Danou lokalitu jsem od té doby navštívil už třikrát. Patří k jedněm z nejoblíbenějších. Vždycky něčím překvapí. Ale třebaže vím podle Helmutových kříženců přesně, jaké formy rostlin mám hledat, nikdy jsem žádnou nenašel. A to si na dané lokalitě všechny tři populace rozdílných druhů vidí takříkajíc do kuchyně. Sice se navzájem neprolínají, ale vzdálenost mezi E. polyacanthus n.n. a E. phyllacanthus činí jen několik desítek metrů a obě populace jsou na dohled od populace E. coptonogonus (viz obr. 34). E. phyllacanthus a E. coptonogonus zde roste geofyticky. Zatahování pod povrch půdy je rozumná strategie, protože jde o pastvinu s nadměrnými početními stavy dobytka. Jsem ale hostem ve zdejší krajině. Nic neodsuzuji. Opuštění pastvy by bezesporu zapříčinilo spontánní zarůstání lokality plevelnou vegetací a zánik kaktusových populací.
S prvními rostlinami E. coptonogonus se člověk setká hned za plotem ohrady, kde rostou společně s Mammillaria gummifera. A když už jsme virtuálně přelezli plot, tak bych v další části příspěvku laskavé čtenáře rád pozval jménem svým i jménem Karlovým na malý komentovaný okruh, na procházku ke všem třem populacím. A příspěvek můžeme zakončit ještě jedním pohledem na Karlův jedinečný nález, na křížence E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n.
Obr. 10: Mammillaria gummifera.
Obr. 11: Mammillaria gummifera dosahuje na lokalitě úctyhodných rozměrů ve srovnání s kvetoucím E. coptonogonus, který také není žádný drobeček.
Obr. 12: Kvetoucí E. coptonogonus z předcházejícího snímku.
Obr. 13: Extrémně otrněný jedinec E. coptonogonus.
Obr. 14: Semenáč E. coptonogonus.
Obr. 15: Navzdory poloviční dekapitaci našla rostlina E. coptonogonus sílu ke kvetení.
Obr. 16: Vliv dobytka na E. coptonogonus je nepřehlédnutelný, ale vpravo u kamene se schovává mladý exemplář.
Obr. 17: Na prvních hřbítcích nad planinou rostou jiné druhy.
Obr. 18: Mammillaria moelleriana.
Obr. 19: Drobná mamilárka s ochmýřenými trny, snad M. stella-de-tacubaya.
Obr. 20: Jiné exempláře stejné mamilárie.
Obr. 21 V těchto místech se začíná objevovat už i E. phyllacanthus.
Obr. 22: Není jednoduché najít nepoškozený E. phyllacanthus – zde je ale chráněn mezi kameny.
Obr. 23: V únoru E. phyllacanthus nekvete.
Obr. 24: Geofytický růst zdejších E. phyllacanthus.
Obr. 25: Další geofyt - Euphorbia radians, kvetoucí právě během února.
Obr. 26: Pár kroků od E. phyllacanthus roste bohatá populace E. polyacanthus n.n.
Obr. 27: Stejná rostlina E. polyacanthus n.n., jiný pohled.
Obr. 28: Vojtův nález - kristáta E. polyacanthus n.n.
Obr. 29: Vojta hledá nastavení jiného režimu fotografování, vhodnějšího pro zhoršené světelné podmínky.
Obr. 30: Neodolal jsem a kopíruji Vojtovu scenérii.
Obr. 31: Jakmile vysvitne sluníčko, všechno naráz změní barvy. Za osluněným svahem je sedlo mezi oběma kopečky a někde tam roste E. phyllacanthus.
Obr. 32: Otrnění zdejších E. polyacanthus n.n. připomíná stejný druh ze Sombrerete.
Obr. 33: E. polyacanthus n.n. se světlejšími květy.
Obr. 34: Za touto rostlinou je pastvina, na které pravděpodobně roste Karlův hybridní E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n.
Obr. 35: Závěrem se ještě jednou můžeme potěšit jiným úhlem pohledu na křížence E. coptonogonus x E. polyacanthus n.n. (foto Karel Šlajs).
Poznámka k původu provizorního jména Echinofossulocactus polyacanthus n.n.:
Ve čtvrté části seriálu o fosuláčích (z ledna 2019 - https://www.cact.cz/noviny/2019/01/efc-4.htm), který byl věnován E. polyacanthus n.n. z lokality Papas de Arriba (Jalisco), byl popsán důvod, proč používám pro tyto rostliny jméno „polyacanthus n.n.“. Jen pro připomenutí: „Mnozí by rádi slyšeli jméno, identifikaci druhu. Je to na místě, ale u echinofosulokaktů jde o úkol víc než nelehký. Kdysi, před více než pětadvaceti lety, když se ještě pan Nagl z Rakouska rodu Echinofossulocactus naplno věnoval, říkával, že si příslušníky této skupiny pracovně označuje jako „polyacanthus“ (mnohotrnný) a hned ochotně přidával vysvětlení, proč pro ně nelze použít ani jméno E. ochoterenaus, ani E. wippermannii. Říkal také, že to pak jednou s Haraldem Perndlem popíší a že by proto bylo žádoucí s tímto označením šetřit. Při jedné z kaktusářských návštěv na sympóziu Pobeskydí však sám pan Nagl některé rostliny v navštívené sbírce označoval jako „polyacanthus“ a dotyčný toto označení používá dál. Snad se tedy příliš neprohřešíme, když se ke stejnému označení skupiny v tomto příspěvku připojíme.“
Helmut Nagl byl prvním, kdo toto jméno použil pro konkrétní populace, pro konkrétní druh, ale jméno „polyacanthus“ nezavedl jako první. Vychází z dřívějšího rozdělení echinofosulokaktů podle známé mexické botaničky Helie Bravo, která se tímto rodem intenzívně zabývala. Pro základní orientaci použila rozdělení do sekcí: I. sekce Platygoniae s jediným zástupcem E. coptonogonus a II. Stenogoniae, kterou dále rozdělila do dvou sérií podle počtu radiálních trnů-série 1. Oligacanthi (méně než 10 radiálních trnů) a série 2. Polyacanthi (více než 10 radiálních trnů-viz Bravo, H. 1969. El Género Echinofossulocactus. Cact. Suc. Mex. 14(1): 11-21). Jorge Meyran tato kritéria převzal, ale posunul hranici rozdělení obou sérií na osm radiálních trnů, tedy série 2. Polyacanthi má mít podle J. Meyrana více něž 8 radiálních trnů (Meyran, J.G. 1979. Discusión sobre Echinofossulocactus. Cact. Suc. Mex. 24(4): 90-98). Pokud tedy dnes pro tyto populace používám jméno Echinofossulocactus polyacanthus n.n., chtěl bych se tak přihlásit k odkazu těch, kteří měli teoretické i praktické zkušenosti a kteří se již v minulosti snažili zorientovat v nepřeberném množství existujících jmen v rodě Echinofossulocactus (H. Bravo, J.G. Meyran a H. Nagl).
