Nejen na Plzeňsku, ale v celé naší vlasti, byl říjen neobvykle teplý a bohatý na srážky. Se zazimováním našich sbírek nebylo třeba nijak spěchat. Pravda, sluníčka bylo pomálu po celý měsíc, takže si ho naše rostliny moc užít nemohly.
Nám zase, vzhledem ke známým okolnostem, schází osobní setkávání, členské schůze a další aktivity. Poněkud nám to nahrazuje sociální síť, na které o sobě dávají někteří členové vědět, ale přímé kontakty to přeci jen nahradit nemůže. Vyzkoušeli jsme si dokonce i historicky první výborovou schůzi on-line, kdy každý z nás seděl doma u svého počítače a zvesela jsme konverzovali a řešili záležitosti plzeňského klubu. Trošku nás to nakoplo a rozhodně jsme se nenudili. Máme v plánu v tomto duchu uspořádat i naší listopadovou členskou schůzi. Okolnosti nám nic jiného ani neumožňují.
No…raději ke kytkám.
Telokaktusy mají pro rozprostření svých skvostných květů vyhrazeny jarní měsíce. Především květen, u mě spíš duben. Ale nezahálejí ani přes léto. Tenhle lophothele si vzpomněl právě v říjnu.
Nejsem přítelem nomenklatorických šarád, takže je mi celkem jedno, že pánové Glass a Foster ho považují za identický s rinconensis. Jim je zase jedno že jméno lophothele má prioritu. Ruku na srdce…, ty chocholy na bradavkách dávají za pravdu původnímu jménu.
Rostlina je zasazena v misce o průměru 17 cm. Dostal jsem ji před několika lety od svého kamaráda Richarda Strejce, který v té době redukoval svoji sbírku a věděl, že pro telokaktusy mám slabost. Vím, že objednával semena v šedesátých letech od firmy De Hertt. Je to tedy kytka kopuletá. S každým jejím květem si na Ríšu vzpomenu, ale zrovna tak i s jejím bolestivým bodnutím, o které vzhledem k umístění na kraji parapetu, není nouze.
Hamatocactus sinuatus. Ten mi vykvétá taky poměrně pozdě, navzdory tomu, že poupata se objevují brzy na jaře. Jejich vývin je velmi, velmi pomalý, takže první květy se rozevřou koncem léta, někdy v září. Takhle kvetl v první polovině října, a ještě si schovával poupátko na později. Měl jsem radost, když jsme se s rostlinami tohoto druhu setkali letos u El Amparo v Coahuila. To bylo v březnu. Podzimní kvetení mé sbírkové rostliny mi vzpomínku na ta místa příjemně oživilo.
Člověk je tvor pošetilý. O kaktusářích to platí měrou vrchovatou. Tak se prostě stalo, že jsem se po více než čtyřicetiletém pravověrném kaktusaření, lehce zamiloval do těch „ostatních“. Jak jen se mi to mohlo stát? No snadno. Navštívil jsem pár přátel, byl jsem obdarován a tím pádem lapen. No mohl jsem odolat vidouc takovouhle sličnou duvalií?
Jak je možné, že jsem léta míjel bez povšimnutí tak zajímavé, podivné květy, kterými jsou tyto, mnohdy podobně vypadající rostliny obdařeny. Ale právě po květu se poznají. Květ na rostlině vydrží, ve srovnání s květy kaktusů, mnoho dní.
Duvalia caespitosa
No nebo takováto Huernia. Je to sice kříženeček, ale milá, nekouše. Hodná k dětem. Jmenuje se Cocklebur. Rodiče jsou snad H. pillansii a H. penzigii, ale kdo ví, jak to tenkrát bylo. No nechali byste ji tam?
Tohle bude taky hybrid. Orbea variegata. Ta pravá, čistá, má trochu jiný květ. Ale co na tom? Když vykvete takhle, tak radost je stejná. Aspoň já to tak vidím. A vy zase vidíte, co se kaktusářovi může stát.
A jak to vidí…
|
Karel Čapek
O pěstitelích kaktů
Oho, pane; nechcete-li, aby vám Echinocactus rovnou zašel hnilobou, smíte jej vlažit jenom tak, že jednou za týden jej postavíte v kořenáči do měkké vody, teplé 23,789° Celsia. Pak vám poroste jako řípa. – Pro Ježíše Krista, vykřikne třetí kaktusář, podívejte se na toho vraha! Budete-li máčet květináč, pane, potáhne se vám zelenou řasou, půda vám zkysne a budete v troubě, ano, v troubě; krom toho váš Echinocactus Myriostigma dostane hnilobu kořínků. |
