Povedlo se mi pár obrázků, chci se o ně s milými čtenáři podělit. První je fascinující sestava kvetoucích Bartschella (Mammillaria) schumannii ssp. globosa. Je to už druhá generace. Ta první pochází z několika semen, která jsem po trpělivém hledání našel na zemi, mezi kamínky okolo rostlinky, a která jsem tehdy bezostyšně zcizil.
Dodnes se za to stydím.
Přiřadil jsem jim studijní (polní) číslo PP 1019. Je to letos už druhá fáze kvetení. Napočítal jsem 84 květů a s množstvím poupat na temínkách rostlin se těším i na třetí. Jsou roubovány na Ferocactus glaucescens. Pokud plody brzy dozrají, bude semen habaděj. Asi je budu přidávat do objednávek jako dárky, třeba tím odčiním onu troufalou loupež v přírodě.
Bartschella v květináčích 5x5 cm, namačkaná v misce 20x20 cm.
Nicméně musím k tomu všemu dodat, že svou krádeží jsem tu populaci nezničil, spíše zachránil. Díky oněm pár semenům potomstvo existuje aspoň u mě, potažmo u jiných kaktusářů.
Tyhle drobné krásky totiž rostly na nevelkém areálu, jen pár desítek metrů od moře, kousek od přepychových hotelových areálů, táhnoucích se od špičky Baja California (Cabo San Lucas). Už tehdy jsme hodnotili nutný zánik té krásné divoké krajiny, tlak developerů a poptávka rekreantů jsou nemilosrdné. Snad ještě tyhle drobné a nenáročné kytičky přežívají za branami uvnitř hotelových resortů, na plochách, které se jen stěží podaří osázet jiným rostlinstvem.
Mammillaria (Bartschella) schumannii subsp. globosa PP 1019 v přírodě.
Takto vypadala lokalita ještě před 11 lety. Taky bych si dokázal na břehu teplého Cortezova moře představit život v malé chatičce.
Pozorný čtenář asi pochytil trochu té smutné nadsázky v textu. Je to tak, že svět se mění, a to k horšímu. Zákazů a příkazů, mnohdy stupidních, přibývá stejně rychle jak na zemi vymírají druhy živých organismů. Že by k tomu přispěli i sběratelé, tomu nevěří nikdo. Pravdou je, že nejdůležitějším faktorem je úbytek přirozených stanovišť, to znamená změna ve využívání krajiny. Tam, kde barčelky po tisíciletí spokojeně žily, dnes člověk nastavěl baráky.
Právě tyto malé lokality nejsou ničeny sběrem, ale stavebními či zemědělskými stroji. Ovšem běda turistovi, který si vezme jedinou tu umírající (vymírající) kytičku do kapsy. To je voda na mlýn lidí, kteří se starají, to je prostředí, v němž různí udavači vidí svůj životní cíl a jistě i zdroj příjmů. No, každý z nás má radost z něčeho jiného.
Na závěr ještě pár obrázků z prázdninové sklizně. Podíváme se tentokrát do USA, první fotečka nám přiblíží miniaturku, která roste blízko texaského městečka Marathon.
Escobaria hesteri SB 430, Brevster Co, TX.
Nyní přeskočíme docela na sever, skoro až do Kanady. Pediocactus nigrispinus snáší tvrdé zimy v okrese Kittitas Co, ve státě Washington. O tento nález se zasloužil Němec Horst Kuenzler, nedávno zemřel v Belenu v Novém Mexiku.
Pediocactus nigrispinus HK 1303
Poslední obrázek – opět Pediocactus, nádherná rostlina z Wyomingu (Albany Co.). Také tady v zimě panují kruté mrazy.
Pediocactus simpsonii SB 871
A úplně nakonec malá upoutávka. Ke sprašování květů mohu doporučit štětečky z Číny. Kdo má zájem, ať si klikne na tento link. Pokud ovšem díky nedávným událostem ještě transport z Číny funguje.
