Vzhůru za skvosty nad Fiambala
Při probuzení 27.1. vidíme kolem dokola krásné hory, jako by napovídaly, kam bude naše následující cesta směřovat. Už od rána svítí sluníčko, asi bude zase velký pařák. Nedá se nic dělat, vyrážíme za dalším dobrodružstvím.
Ve Famatima odbočujeme na mezinárodní silnici ruta 60, která vede na chilskou hranici. Ve Fiambala proběhla bez problému krátká silniční kontrola. Cesta začíná stoupat, nadmořská výška se zvyšuje. Ještě že je to krásná, asfaltová cesta. Okolí vypadá jak měsíční krajina, přesto zde rostou ty nejzajímavější kytičky. Možná, že pro mé spolucestovatele gymnofily tak zajímavé nejsou, ale tefráky, to je moje. Zastavujeme na několika lokalitách a zkoumáme Tephrocactus alexanderii, articulatus, ale dnešním zájmem je Lobivia famatimensis var. bonnieae, Puna bonnieae, Tephrocactus geometricus, Airampoa tilcarense, a další malé opuncie, které se zde vyskytují.
Teprocactus geometricus s výraznými trny a téměř bez trnů na stejném svahu u Fiambala (27.1.2007).
Lobivia famatimensis var. bonnieae u Fiambala.
Společně na kamenitých svazích roste až 80 cm velký, divoce vytrněná Echinopsis leucantha. Je to zajímavá forma, která by si jistě zasloužila větší pozornosti. Kamenité svahy mi dost připomínaly ostravské haldy, které byly navezeny za šachtou, kde jsem kdysi pracoval. Kameny stále pod nohama ujížděly a celkem špatně se do kopce postupovalo, navíc nadmořská výška byla téměř 3000 m a jakýkoliv rychlejší pohyb způsoboval špatné dýchání. V těchto místech se vyskytovalo větší množství pěkných ještěrek. Při přiblížení byly dost rychlé a špatně se fotily, přesto jsem jich několik stihnul vzít do záběru. Velkou variabilitu vykazoval Tephrocactus geometricus, kde se na jednom stanovišti vyskytoval ve všech formách. Rostly zde kytky bez trnů, s jemnými trny, hustě otrněné s tmavou i světlou barvou. Kulaté články měly v průměru 3-4 cm, ale vyskytovaly se zde některé až 7 cm velké. Variabilita rostlin byla i u jiných druhů, např. Airampoa tilcarense, zde kvetly jak žlutě, tak červeně, s trny světle žlutými, některé zbarvené až dohněda. Na této lokalitě byla zajímavá forma zvláštně vytrněného Tephrocactus (Maihueniopsis) mandragora, který má kvést údajně červeně. My jsme viděli bohužel jen velké, načervenalé pupeny a pěkný Pterocactus s růžovým květem. Tyto druhy by chtělo určitě ještě jednou trochu více prostudovat stejně jako Puna bonnieae, kterou jsme dlouho hledali, než jsme ji našli.
Z doprovodné vegetace zde rostlo i spousta zajímavých sukulentních rostlin a cibulovin. V Argentině se vyskytuje několik sukulentních rodů z čeledi Portulacaceae. Na těchto svazích rostly zástupci rodu Calandrinia Kunth. V záplavě jmen je dnes uznáváno asi devět argentinských druhů, zde se vyskytovala malá rostlinka s fialovými květy Calandrinia acaulis. Podobná situace je se zástupci čeledi Crassulaceae, která zahrnuje několik rodů, jedním z nich je Sedum L. V Argentině se vyskytují asi tři druhy, v Catamarce roste jen jediný druh, Sedum cymatopetalum.
I když bylo slunečné, jasné počasí, tak foukal příjemný, chladivý vítr, teplota se pohybovala kolem 22°C. Krajina vytváří fantastické horské scenérie různobarevných hornin. Každou chvíli stojíme a fotografujeme tuto nádheru. Pomalu se vracíme zpět do Fiambala, na skalách fotíme ještě velké Soehrensia formosa a na stráních Maihueniopsis glomeratus. Po cestě z hor se na rozlehlých pláních zvedal písečný prach a poměrně blízko u Fiambala bylo vidět na vyprahlé poušti malá tornáda. Ve městě se snažíme nakoupit jídlo, ale je siesta a nějak se nám to nedaří.
Čeká nás velký přesun na Belén, zastavujeme ještě na jedné lokalitě a opět vyrážíme vpřed. Asi v polovině cesty se vytvořil opar a následně přes mlhu nebylo hory vůbec vidět. Jedeme ve výšce asi 1000–1200 m. V Londres muselo pršet, neboť jsou všude mokré cesty. Po příjezdu do Belénu už prší, tak hledáme ubytování někde v hotelu. Všude mají plno, neboť zde mají nějaké slavnosti. Nakonec objevujeme v boční uličce malý hotel s názvem Doňa Pilar, a tak jsme rádi, že na nás nebude pršet. Hotel nic moc, ale jak se později ukázalo, bylo to ještě horší, než se původně zdálo. Od jedné místnosti nebyly klíče, všude zatuchlý vzduch nevětraných místností, dusno, přízemní okna do rušné ulice, kde se bavili až do rána, elektřina propojena dráty, na které jsme raději ani nesahali, na záchodě vévodil nádherný šváb asi 12 cm velký, ve společenské místnosti byla televize přikrytá igelitem, aby na ni nepršelo apod. Večer jsme šli nakoupit do nedalekého obchůdku. U vchodu hotelu sedělo několik žen všech generací, jako by nás hlídaly. Na spaní jsme si vzali preventivně své spacáky. Celou noc pršelo, ale nad ránem se to vybralo a bylo nádherné, slunečné počasí. Ráno jsme zjistili, že to byl asi hodinový hotel, takže na nás za noclehy dost vydělali, když jsme tam spali celou noc. Ale jejich služeb jsme raději nevyužili.
Vyrážíme velmi brzy na další cestu směr Andalgalá. Fotíme ještě kostelík na náměstí a velkou, bílou sochu Krista nad městem. Po chvíli jízdy zastavujeme hned za městem podívat se na Gymnocalycium catamarcense var. belense. Společně zde rostou z kaktusů ještě Parodia catamarcensis a Trichocereus terscheckii, na skalách spousta dyckií nebo zajímavé tilandsie. Teplota před polednem dosahuje třicítky a je poměrně dusno, nadmořská výška kolem tisíce metrů.
Pak už vyrážíme přes hory na „spegoše“. Původně jsme měli jet objížďkou jinudy, neboť kluci už přejezd přes hory Questa Mina Capillitas viděli, prý je nádherný. Nakonec se rozhodli, že mi udělají radost a pojedeme do hor. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale myslím, že i oni se chtěli opět pokochat fantastickými pohledy na hory. Stoupáme stále výše a výše, teplota úměrně klesá s nadmořskou výškou. Co chvíli zastavujeme, fotíme horské scenérie a pohledy do údolí, prostě nádhera. Zastavujeme těsně před vrcholem, na rozhraní oblačnosti. Je to zajímavá situace, pod námi pěkné pohledy do údolí, nad námi rovné mraky visící nad krajinou jako poklička, prostě skvělé. Vjíždíme do mraků. Citelně se ochlazuje a musíme se přiobléct. Přes mlhu není téměř vidět, přesto pokračujeme úzkou horskou cestou až do výšky 3118 metrů, kde teplota klesla až na 11,5°C. Nad tři tisíci metry se začala opět objevovat na skalách Soehrensia formosa. Přejíždíme sedlo a začínáme klesat dolů. Kolem cest se občas pasou krávy, které před námi skáčou do propastí, alespoň to tak vypadá. Nakonec jsme zjistili, že je tam vždy nějaká stezka, kde se schovají.
Zastavujeme až nad hornickou osadou Minas Capillitas, kde rostou zajímavé rostliny Echinopsis thionantha, dříve vedené jako Acanthocalycium thionanthum var. aurantiacum, dále Denmosa rhodacantha, Soehrensia formosa, Airampoa sp. a objevují se i první Gymnocalycium spegazzinii. Ráz krajiny se zcela změnil. Jestliže předtím dominoval v krajině Trichocereus terscheckii, tak na druhé straně hor už roste Trichocereus pasacana a fantasticky vytrněná, velmi variabilní Opuntia sulphurea. Popojíždíme asi 4 km dále, kde je „spegošů“ podstatně více. Důkladně lokalitu prozkoumáváme a stále se nemůžeme nabažit těchto vytrněných skvostů. Ale čas je neúprosný a vydáváme se dále na cestu. Zjišťujeme, že to nebude tak jednoduché, cesta začíná být po deštích celkem neprůjezdná. Vymleté propadliny jsme se pokoušeli zpočátku vypodložit kameny, ale když seskoky byly víc jak metrové, tak už to prostě nešlo. Vrátit se zpět přes hory bychom už do tmy asi nestihli, to by byla sebevražda. Najednou jsme viděli v dáli projíždět nějaké auto, které odbočilo přes poušť. Při návratu jsme zde viděli ceduli, které jsme si předtím nevšimli – objížďka.
Dva pohledy na krásu hor, vpravo: jasně zřetelná „poklička“ z mraků na vrcholcích hor.
Vydáváme se touto cestou, vždyť musí někam vést. Když zde projelo jedno auto, musíme projet také. Slunce začíná pomalu zapadat za obzor a z druhé strany začíná vítr zvedat písečný prach. Zpočátku cesta vypadá dobře, ale pak se mění ve vyschlé vodní brody. Stopy od aut naznačují, že se zde opravdu jezdí. Ve strachu před písečnou bouří ujíždíme říčním korytem, které nahradilo zmíněnou cestu. Kdyby začalo pršet, asi by nás to pěkně vytopilo. Za jízdy fotím vířící se písek. Sluneční paprsky zapadajícího slunce pohled na krajinu jen umocňují, dokonce se začíná v dáli blýskat. Už za tmy vidíme v dáli nějaká světla, takže tam musí být civilizace. Jedeme, jedeme, světla se stáčejí doleva a cesta stále nechce končit. Dokonce jsme jednou zapadli do písku a museli do auta trochu potlačit. Najednou se před námi objevuje vyvýšenina, malý násep. Když na ni vyjedeme, zjišťujeme, že jsme na pěkné, nové asfaltové cestě. Po chvíli přijíždíme na křižovatku, kde je odbočka od Capillitas, odkud jsme měli původně přijet. Vítr se utišil a po dešti ani památka, nespadla ani kapka. Zajíždíme bokem od hlavní cesty, stavíme stany. Krátká noční diskuse a jdeme na kutě, už toho máme dnes za celou cestu dost.
V noci bylo poměrně chladno, avšak ráno svítí slunce. Rychle se otepluje, v 9 hodin je už 24°C. Je nádherně a na vrcholcích okolních hor je vidět sníh. V písku a štěrku tady roste několik zajímavých cibulovin, Portulaca grandiflora, Ipomea carnea, Jatropha macrocarpa, malé iriskovité rostlinky s modrými květy Tigridia pavoniaa, zajímavá forma Pterocactus tuberosus (někdy uváděný kuntzei) s velkými hlíznatými kořeny. Roste jich zde poměrně hodně, avšak nad zem vystrkují jen malou část.
Když jsem skládal stan, tak jsem zjistil, že jsme na jedné malé rostlince spali. V noci jsme si vůbec nevšimli, že tam ten malý „pteráček" roste. Mohla by to být nepříjemná věc, kdyby nějaký zatoulaný trn propíchnul samonafukovací karimatku. Ještě že před stavěním stanu dáváme na zem silnější igelit, který by měl zabránit propíchnutí ostrým předmětem. Před stavěním stanu vždy důkladně prohlédneme zem. Nejhorší jsou totiž trny z akátů, které jsou tvrdé, dlouhé a kontakt s nimi by určitě znamenal propíchnutí karimatky. Malé trny pterokaktusu by přes igelit karimatce asi neublížil. Samonafukovací karimatka je nejdůležitější věc na spaní a vyplatí se před cestou do ní investovat. Po sbalení nezabírá moc místa, je lehká a po rozbalení se na ni příjemně spí, nechladí od země a netlačí.
Cesta podle mapy.Zkoumání variability Gymnocalycium spegazzinii
Hlavním úkolem dnešního (29.1.) a následujících dnů je zmapovat nádherný, dost variabilní druh Gymnocalycium spegazzinii. Vracíme se na asfaltku a vyrážíme směr Cafayate. První zastávku děláme Punto de Balasto. V kamenité zemi s řídkou buší roste až 25 cm velké Gymnocalycium spegazzinii, Echinopsis leucantha, Trichocereus pasacana a Opuntia sulphurea. Podobná vegetace roste i na další lokalitě u El Desmonte, přibývají však další dva druhy Tephrocactus weberi a Cereus aethiops. Gymnocalycium spegazzinii jsou zde poněkud menší. Nadmořská výška se pohybuje stále nad 2000 metrů.
Na oběd jsme se stavili v Santa Maria. Dal jsem si velmi dobrý biftek s hranolky a rajčatový salát. Přežral jsem se! Mezitím se udělalo odpoledne velmi horko, ve 14 hodin je 33°C, na slunci podstatně více. Při výjezdu z města na vedlejší cestu jsme zapadli do bahna a nemohli jsme vyjet. Podkládali jsme kola kameny, větvemi a vším, co jsme nalezli, avšak stále více jsme zajížděli do bahna. Nedá se nic dělat, nakonec šli Tomáš s Martinem hledat pomoc na vyproštění. Na rovince k další vesnici se zvedá silný vítr, který víří písek, podobně jako včera. Dokonce se tvoří malá tornáda. Vítr stále sílí a obloha se zatahuje mraky. Po chvíli přišli s kluky čtyři chlapíci, někteří dokonce mírně podnapilí. Nadhodili předek auta na pevnou zem, potlačili do auta a byli jsme venku. Jak jednoduché, podobně jsme na šachtě nahazovali vykolejené důlní vozíky, bohužel jsem si neuvědomil, že by to mohlo fungovat i u zapadlého auta v bahně. Vyprošťování trvalo celkem tři hodiny, dnešní plány se tím celkem zhatily. Děkujeme a dáváme našim pomocníkům pár peso na pivo.
Další stanovištní forma severně od Puerte Quemado s bělavým květem a světlými trny.
