Tentokrát bude řeč o třech minirodech, z nichž ten nejmenší je opravdovou raritou jak v přírodě, tak i ve sbírkách.
Rod Stapeliopsis
Byl ustanoven N. S. Pillansem v. r. 1928 a nakonec se ustálil na celkem 8 druzích trsovitých stapélií, které se všechny vyskytují v jižní a západní části JAR a jen dva i na jihozápadu Namibie.
Ve sbírkách se nejčastěji setkáme s druhem S. saxatilis, který je zároveň nejrozšířenější i v přírodě, ostatní druhy se pěstují jen sporadicky nebo spíš vůbec.
Pěstování není příliš obtížné a při zachování standardních postupů pro pěstování jihoafrických sukulentů je lze v kultuře dlouhodobě udržet. Tyto stapélie je paradoxně většinou obtížnější vůbec získat, než je potom pěstovat.
Rod Tavaresia
Vytvořil ho už v roce 1854 rakouský cestovatel a botanik Friedrich Welwitsch na počest významného portugalského hodnostáře José Tavarése de Macedo.
Rod obsahuje jen dva druhy - rozšířenější, i když ne zcela běžnou T. barklyi a ve sbírkách stále velmi vzácnou T. angolensis. Můžete se setkat i s dalšími „druhy“ rodu Tavaresia, ale v tom případě jde jen o synonyma výše uvedených nebo o hybridní rostliny.
Tavaresie patří k trsovitým stapéliím rozšířeným na obrovském areálu Jižní Afriky od Angoly přes Namibii, Botswanu a Zimbabwe až po Jihoafrickou republiku. Přesto na ni v přírodě narazíte jen vzácně, protože se na lokalitách vyskytuje velmi řídce.
Oba druhy mají vícežeberné stonky pokryté na žebrech trny a velmi atraktivní, protáhlé trubkovité květy, které mohou v extrému dosáhnout až 15 cm, obvykle však okolo 6-8 cm.
Rostliny jsou velmi citlivé na přemíru vlhkosti a velmi snadno tak dojde k jejich hnilobě. Předcházet se tomu dá omezenou zálivkou, respektive delší dobou mezi zálivkami a maximálně vysýchavým substrátem, ideálně čistě minerálním, např. pemzou.
Mně se velmi osvědčilo mít takto obtížné trsovité druhy vždy co nejdřív namnožené – rozdělené alespoň do dvou až tří květináčů, protože se hniloba málokdy pustí do všech exemplářů najednou a vám tak zůstane daný druh ve sbírce zachován.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Tavaresia není vhodnou stapélií pro úplné začátečníky, na druhou stranu při troše pozornosti a pečlivosti lze ve sbírce s úspěchem udržet tento klenot sukulentní flóry.
Rod Whitesloanea
A na závěr opravdový bonbónek světa stapélií - rod Whitesloanea neboli vlastně druh Whitesloanea crassa, protože jde o monotypický rod vytvořený Emiliem Chiovendou v roce 1937. Jméno odkazuje k americkým botanikům (A. White a B. Sloan) té doby. Rostlina však byla objevena mnohem dříve, již v roce 1914. Vyskytuje se jen sporadicky v dnes pro Evropana nedostupném Somálsku, kde její stavy navíc ještě snižují domorodci, kteří ji údajně s oblibou konzumují jako zeleninu.
V přírodě roste na stanovišti s tak extrémním podnebím, že ji málokdo dokáže dlouhodobě úspěšně pěstovat jako pravokořennou. Proto se často roubuje na teplomilné carallumy, na nichž potom dobře prospívá.
Čtyřboké rostliny neodnožují, v mládí jsou stejně široké jak vysoké, později se protahují až k 15 cm a jsou spíš široce sloupcovité. Na lokalitách se téměř nedají najít, jak splývají se svým šedobílým kamenitým okolím, ovšem v kultuře jsou stonky spíš světle zelené, jen lehce stříbřitě našedlé.
Z výše uvedeného je zřejmé, že pěstování na vlastních kořenech je velmi obtížné. Rostliny je třeba v zimě držet v teple raději alespoň 18 °C a na sucho a v růstové sezóně, především u starších rostlin, velmi šetřit vodou. Určitě je bezpečnější používat čistě minerální substrát.
Tento druh vždy byl a jistě i nadále zůstane opravdovou raritou ve sbírkách a zároveň i výzvou pro každého pěstitele stapélií.
1. Stapeliopsis exasperata roste velmi skrytě a má v přírodě ponořené do písečného substrátu ne jen větší část stonků, ale i květů, z nichž na povrch vystupuje jen vrchní část koruny a dá se tak očekávat, že je mohou často opylovat mravenci.
2. Stapeliopsis saxatilis je nejrobustnější zástupce rodu na hranách stonků s výraznými a ostrými trny. Tmavé hnědočervené květy jsou uzavřené, podobně jako u mnoha druhů rodu Echidnopsis.
3. Stapeliopsis saxatilis nepůsobí v přírodě zrovna atraktivně. V suchém období jsou poléhavé stonky silně vysušené a od slunce zbarvené do červena.
4. Stapeliopsis stayneri má tenké šedozelené stonky a vyskytuje se jen v okolí Swellendamu na jihu JAR.
5. Stapeliopsis stayneri kvete sériemi malých, jen okolo 1 cm, světlejších hnědočervených květů s výrazně prodlouženými cípy koruny.
6. Tavaresia angolensis se na první pohled liší od běžnější T. barklyi kratšími robustnějšími stonky nahnědlé barvy a řidším otrněním.
7. Tavaresia barklyi patří k menšině stapélií, které jsou velmi atraktivní i bez květů. Ovšem výrazně trubkovité a velmi dlouhé květy ještě umocňují její výjimečnost.
8. Whitesloanea crassa má tečkované květy, které vyrůstají na krátké stopce ze spodní části rostlin jednotlivě nebo i po 2-3.
9. Široce zvonkovité květy Whitesloanea crassa jsou na hranách výrazně pěticípé koruny lehce obrvené.
