Série nám po menší přestávce pokračuje třemi malými, ve sbírkách méně zastoupenými, ale o to více atraktivními rody.
Rod Edithcolea
Monotypický, tedy jedno druhový rod Edithcolea byl vytvořen anglickým taxonomem N. E. Brownem v. r. 1895, kdy popsal dodnes jediný druh rodu Edithcolea grandis. Můžete se také setkat s většinou neuznávanou varietou baylissii, což je typ z Tanzánie s trochu odlišným stonkem.
Edithcolea se vyskytuje na velmi rozsáhlém území východní Afriky a Arabského poloostrova. Konkrétně v těchto zemích: Yemen vč. ostrova Sokotra, Etiopie, Súdán, Keňa, Uganda, Tanzanie, Somálsko.
Pěstování je relativně obtížné, ale dá se zvládnout. Chce to spíše šetřit vodou, jen v období, kdy jsou rostliny zjevně v růstu, zaléváme více. Volíme umístění do polostínu. Na úpalu Edithcolea zčervená a neroste. V zimě raději teplo, alespoň 15-18 stupňů. Rostliny snadno uhnívají, ale většinou se hniloba sama brzy zastaví a zbytek zdravého stonku se dá zakořenit. Trvá to déle, a ne vždy se to podaří, ale jde to.
Pokud se podaří edithcoleu úspěšně pěstovat, ještě není, co se týká kvetení, vyhráno. Rostliny sice ochotně nasazují poupata, ale stejně ochotně je také ztrácejí. Vypozoroval jsem, že je v tomto období nutné přihnojovat hnojivy podporujícími kvetení, tedy s vyšším podílem fosforu a draslíku, jinak, alespoň v čisté pemze, kterou používám, se květy nevyvinou. Toto vyšší úsilí se ale zcela jistě vyplatí, protože květy edithcoleí rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co svět sukulentů poskytuje, jak se můžete přesvědčit na přiložených fotkách.
Rod Anomalluma
Je poměrně nový, protože byl vyčleněn z tradičního rodu Pseudolithos. Stalo se tak v roce 1993 přičiněním Darella Plowese, botanika ze Zimbabwe a velkého experta přes stapélie.
Rod zahrnuje pouhé dva taxony, které se vyskytují v Jemenu, Ománu a Somálsku.
Co se týká jejich květů, jde zde o pravý opak předchozího rodu. Květy anomallum jsou totiž velmi malé a nenápadné, takže se jedná spíš o rostliny pro zapálené milovníky stapélií.
Zvlášť když ještě ke všemu jde o poměrně choulostivé rostlinky vyžadující speciální péči ohledně opatrné zálivky a vyšších zimních teplot (alespoň 15 stupňů). Výhodou naopak je, že poměrně ochotně a často kvetou a dají se relativně snadno vegetativně množit zakořeněním jednotlivých stonků.
Rod Pseudolithos
Vytvořil v roce 1965 švýcarský botanik Peter Bally. Obsahuje 6 druhů a vyskytuje se většinou v Somálsku a okrajově jedním druhem také v Etiopii.
Jedná se o opravdové ultra rarity mezi stapéliemi, které rostou na velmi extrémních stanovištích (suchých a horkých) a které jsou také extrémně choulostivé při pěstování.
V kultuře na dospělé květuschopné jedince narazíte zřídkakdy, i když P. migiurtinus i P. cubensis se občas jako semenáčky sehnat dají. Problém ovšem je, je dopěstovat do větší velikosti, respektive je udržet naživu delší dobu. V tomto ohledu jsou pseudolithosy totéž v bleděmodrém jako Whitesloanea crassa.
Těžko se mi radí, jak na to, když sám jsem na žádný zaručený recept ještě nepřišel a v životě bohužel přišel již o desítky těchto rostlin... Jakmile totiž dojde ke hnilobě, jde téměř vždy o nevratný fatální proces.
Určitě se musí extrémně šetřit vodou a v teplotách pod 20 stupňů ji vynechat úplně. A přes zimu mít rostliny na sucho v teple nad 20 stupňů. Často se z výše uvedených důvodů praktikuje roubování.
Kdo ovšem dokáže rostliny rodu Pseudolithos úspěšně pěstovat po dobu více jak pěti let, je u mě Doktor stapéliových věd!
Obr. 1: Edithcolea grandis se okázale zdobí pestrými květy o průměru až úctyhodných 13 cm. Ne nadarmo se jí také přezdívá „perský koberec“.
Obr. 2: Světlá forma Edithcolea grandis ze Somálska má i stonky světlejší a zřetelně ukazuje, jak se tento druh může oblast od oblasti především svými květy lišit.
Obr. 3: Anomalluma dodsoniana se vyskytuje v Somálsku a ve sbírkách je poměrně častá. Šedozelené hrbolaté čtyřhranné stonky v přírodě téměř splývají se svým okolím.
Obr. 4: Květy Anomalluma dodsoniana jsou malé, okolo 6 mm v průměru, a často se vyvíjí takto v sériích.
Obr. 5: Anomalluma mccoyi se vyskytuje na Arabském poloostrově v Ománu a Yemenu.
Obr. 6: Anomalluma mccoyi se liší od A. dodsoniana jen drobnými rozdíly ve vnitřní struktuře květů.
Obr. 7: Pseudolithos caput-viperae ze Somálska se nejčastěji pěstuje roubovaný.
Obr. 8: Pseudolithos caput-viperae zdobí takovéto střapce malých světlých soudečkovitých květů na dlouhých stopkách.
Obr. 9: Pseudolithos cubiformis má, jak jméno napovídá, krychlový tvar a vyskytuje se v Somálsku.
Obr. 10: Pseudolithos cubiformis vykvétá ochotně trsy takto chlupatých atraktivních květů, které pak ale v prostoru šíří výrazný zápach.
Obr. 11: Pseudolithos miguirtinus ze Somálska je v kultuře nejrozšířenější. Starší rostliny dostanou takto soudečkovitý tvar a v přírodě dostávají téměř bílou patinu, takže je pak na stanovišti nalézt mezi bílými kameny je téměř nemožné.
Obr. 12: Dospělí jedinci Pseudolithos miguirtinus vykvétají jako všichni zástupci rodu trsovitě.
Text a foto Jiří Hadamovský / www.succulentplants.eu
