24. února
Páteční ráno. Pavle, ti důchodci nás nenechají vyspat. Jejda, tolik ptáků po ránu jsem už dlouho neviděla. Jdu se podívat k moři. Vysoké vlny valí mořský písek po pláži. Takoví zlodějíčci. Klidně odnesou medúzu z moře.
Ta se chudák odevzdaně rozplácle válí na písku a čeká. Čekáš na mě? Nejsem expert na medúzy a co kdybys mě náhodou jednu žahla.
Přiletěly k ní dvě nádherné volavky, ale chuť na transparentní želé nemají. I racci se začali slétat. Sleduju je a nic. Z mého pozorování mě odvádí volání Pavla. Hele běžci. To je provokace. Utáhnu Keeny a vyrážím taky. Běží se mi docela dobře, jen se zdá, že je pěkné horko. Není nad moji běžeckou domovskou dráhu. Chládek a pohoda. Ještě jsem si nestačila odfrknout a už abych balila. Cesta do města. Vyměnit peníze a nakoupit. Na hlavní třídě mě naláká vůně kavárny. Prosím, dvakrát sladké a dvakrát normální cappuccino. Do mobilu naťukáme hesla wifiny a jedem. To je radosti slyšet někoho z rodiny z Čech.
Jdu si odskočit a můžu se počůrat smíchy. Asi myslí smrtelně vážně informaci nad mísou. Para urinar. Ptám se sama sebe. Kam s tím mokem? Petro, co jiného, jako žena, bys tu dělala? Co je to za zoufalého kytaristu. Vešel do kavárny, rozbalil si fidlátka a začal vybrnkávat nějakou melodii. Co zpíval, jsem odezírala z jeho úst. Divné, vím. V kavárně měli puštěnou hudbu z reproduktorů a překřičet dvě velké bedny se mu nepodařilo. Sbalil instrument a sebe taky. Odešel. My po něm taky. V merkádu mi dává zabrat přepočítat cenu banánů. Kolik? Kolik za sýr? Tisícové částky mě docela děsí. Petro, co jsi měla z matematiky? Myslím, že je lepší kupovat šest banánů za dva boliviány, než kilo banánů za 860 chilských pesáčů. Nedáme si ovocné freshe? Jo, ale platíš ty. Cuesta Chaca. Pavel zmerčil tilandsie a rozpovídal se o kaktusovém chilském spolku. Při jeho vyprávění se nechám unášet na křídlech kondorů. Jasně, sedím v autě, ale ta představa, ta mě fascinuje. Už se soustředím na výklad. Žena jménem Ingrid napsala knihu o zelených chilských kaktusových potvorách. Její manžel Riccardo byl profesorem na univerzitě a za Pinocheta byl deportován. Trochu napětí a drama se šťastným koncem. Jeho kámoši ze spolku transport přepadli a zašili ho do Německa. Pinochet? Kudlanko, slyšela si o něm něco? Aha, jen o Pinocchiovi. Taková hezká dřevěná legenda, viď? Byl docela neposlušný, a po četných dobrodružstvích zmoudřel. Nakonec se zbavil svého dřevěného těla. Je to fakt. Všichni, když řekneš jeho jméno, si vybaví dřevěného rošťáka. Opravdu každý. Je jedno, jestli je z Horní Lhoty nebo Dolní Lhoty. A Pinochet byl zločinec nebo hrdina? To moc záleží na tom, z které Lhoty jsi. Podle některých pravicově smýšlejících Chilanů Pinochet státním převratem z 11. září 1973 zabránil občanské válce a zachránil zemi před osudem komunistické Kuby. „Armáda mě zachránila. Uchránila mě před životem v marxistické diktatuře. Pinochet zachránil život celé generaci,“ řekl v roce 2013 chilské státní televizi pravicový zákonodárce Ivan Moreira.
Chile bývalo po druhé světové válce chudou zemí. V roce 1970 se stal prezidentem Salvador Allende, do kterého vkládal velké naděje Sovětský svaz. Allende se v zemi snažil zavést socialismus. Znárodňoval banky a doly a reformoval školství a zdravotnictví. To vyvolávalo odpor u bohatších Chilanů a propast mezi levicí a pravicí se prohlubovala. Spíše nevýrazná podpora SSSR a jeho spojenců přitom Allendemu zrovna nepomohla. Nakonec prezidenta s podporou Washingtonu svrhla armáda v čele s Pinochetem, který v Chile nastolil vládu vojenské junty, která zůstala u moci téměř dvě dekády a znamenala konec pokusů o demokratizaci země, které probíhaly od 30. let. Za jeho vlády nejenže ustal hladomor, ale Chile se ekonomicky povzneslo mezi nejvyspělejší latinskoamerické země. Krom toho tvrdost Pinochetova režimu záměrně zveličovala komunistická a socialistická propaganda. V naší Lhotě byl Augusto považován za špatného člověka. Stejně jako Hitler, Stalin, ale i stará Linková, před kterou si babička vždycky odplivla. Pak dodala, kurva jedna. Dědo, tys s ní něco měl? Nějak jsem v tom musela mít jasno, jelikož na mě volala taky, ty kurvo! Schytala jsem to vždycky po návratu od kaktusů. Stálo to ale za to, že jo, dědo? Roku 1976 chilská vláda propustila z vězení generálního tajemníka komunistické strany Corvalána a povolila mu vycestovat do zahraničí. Z toho, co sám sdělil médiím, vůbec nevyplývá, že se měl v pinochetovském vězení špatně. Četl, chodil na procházky, stravu měl dostačující, ani slovo nepadlo o mučení.
Kudlanko, taky tě napadá, že pokud by byl Corvalán ve Východní Lhotě, tak by poslal milého Pinocheta do gulagu na Solovecký ostrov. A odtamtud se nikdo nevrátil. Tolik lidí, tolik Lhot. Zmoudří někdy? Těžko, přeci nebudou číst nějakou pohádku o dřevěném panáčkovi.
Zpátky k Riccardovi. Po mnoha letech se vrátil z Německa do Chile, koupil si velký kopec, kde mu rostou Telocefalusy a Kopči. Taková zahrádka, kde si může nakopat kytek, kolik bude chtít. Cuesta mi připomíná cestu jako na jiné planetě. Písek a skály. Elektrické sloupy. V údolí zelené oázy a jedna akácie. Lidé, kteří se tu zastaví na pár minut pod korunou stromu, která jim nabídne stín, opouštějí toto místo a zanechají nějaký předmět. Stůl, židle, zrcadlo, kamna a kousek kytary. Kartóny a kartóny, kam píšou různé vzkazy pro další poutníky. Jejda, někdo vyrobil i houpačku. Hups a teď mě můžete houpat.
Martin nemá moc pochopení pro mou rozdováděnost a odchodem do auta mi dává jasně najevo, že jedem na Mirador, kde mám šanci se něco dozvědět o kultuře Conchare. Jen krátká informace na ceduli. Jednalo se o rybáře, kteří mumifikovali unikátním způsobem zemřelé. Před 8000 lety. Hmmm, ale jak? Tak to tady nepíšou. Dívám se kolem a kolem. Žádnou mumii v zorném poli nevidím. Hurá k moři. Caleta Camarones. Nechte si ty vtipné řeči o slepicích. Sama jsem překvapená, že tady je několik hal, slepičáren. Není se čemu divit. Každá země má v oblibě jiný druh masa. U moře jsou vysoké vlny. Počítám a čekám na největší. Vlny se řítí ke mně, jako by mě chtěly nabrat a odnést na širý oceán. Zatnu prsty u nohou, voda ustupuje a nohy se mi boří hluboko do písku. Je velké vedro. Profukuje příjemný vítr a v krátkém ochlazení zjišťuju, že koncentrace soli ve vodě je vysoká. Připadám si jako rybička ve slaném nálevu. Vlny se vrací a vyplavujou další a další medúzy. Tu, která má štěstí, odnesou nazpátek. Chvíli sedím na kameni a jen tak civím do dáli. Civět a poslouchat šumění moře, to je meditace. Jsme v nadmořské výšce 330 metrů. Tak si uděláme fotku, domlouvá se Pavel s Lumčou. U patníku s numerem 1950. Událostí v tomto roce bylo hodně. Pro Východní Lhotu bylo důležité znovu zavést trest smrti. V západní Lhotě objevili nový 93. prvek a nazvali ho podle místa berkelium. No gratuluju zpětně. Einstein varuje před výrobou vodíkové bomby. Zrovna tebe budeme poslouchat, ozývá se ze všech Lhot. U nás pro změnu začali procesy s církví. Akce „K“. K? Je název pro nezákonnou násilnou likvidaci klášterů a mužských řeholnických řádů. To píšou v Dnešní Lhotě. V Padesáté Lhotě určitě o nic nezákonného nešlo. Na to pak akce „Ř“ proti ženským řádům. A aby jako bylo všechno vyčištěno, byla akce „B“.
Sovětské bojové letadlo sestřelilo neozbrojený letoun amerického letectva, který údajně porušil vzdušný prostor. No jo, je to rok 1950? A to je to ještě nepřestalo bavit? To se píše rok 2018? Co se ještě stalo? Australský herpetolog a lovec hadů Kevin Budden jako první na světě odchytil taipana velkého. Den na to zemřel na následky uštknutí. Kdybych teď neviděla před sebou Lumču, kaktusářského srdcaře, tak bych do novin Moje Lhota napsala o roku 1950, že stál za hovno. Jo Pinocchio, zmoudří to lidské pokolení někdy?
Na Nano se opět reguluje provoz. Čekáme dvě hodiny. Lumča má skvělý nápad, jak nás vytáhnout z letargie. Hele kaktus! A tamhle taky. Okamžitě se všichni nastartujeme a sledujeme okolní kopce. To je velká švanda. Blázni. Pěkně nás dostal. Lumča dneska perlí. Cuestu Tiliviche přejmenuje na slivovice. Je vidět, že mu je velice dobře. Ve výšce 4 000 metrů mu do vtipkování moc nebylo. No, nediv se, Petro, vysvětluje mi, nadmořská výška tlumí mozek, speciálně můj. Na kopcích jsou nakreslené různé obrazce. Nezastavujeme. Podivuju se nad tím, jak je to možné? Tak jako kaktusy jsou všude, tak prý i čáranice jsou všude. V 18: 30 dorážíme do Quintero. Nejdřív musíme na benzínku. V areálu je bistro a nezaheslovaná wifina. Zkouším stáhnout mapu Chile, ale je napojeno hodně lidí a trvá to dlouho. Vzdávám to. Někdy příště. Přesunujeme se podél moře. Zabivakujeme na místě označeném pláž. Pěkný bordel, konstatuju. Tak jdem. Myslela jsem odpadky. Docela dost velký bordel. Stavím stan, kluci se rozhodnout spát pod širákem. Ukecám Martina, abychom rozdělali oheň. Pánové večeří formou a la švédský stůl. Hezký je, je pozorovat při sběru suchých chaluh na oheň. Ulovila jsem i fošnu. Pěkně to hoří. Můžeme si k vám přisednout?
Začíná debata. Lumčovi pobyt v nízkých výškách svědčí. Vypráví a vypráví. Na moři se kolíbají pelikáni. Přišli na kus řeči taky. Foťák do ruky a nacvakat ptáky i západ slunce. Jsem člověk, který moc nevnímá datum. Ráno se vystřídá s večerem. Těším se na každé ráno a západy slunce. Několik minut a rudá koule zmizí nadobro z očí.
25. února
Vylézám ze stanu a už po ránu se směju, ale potichu. Lumča ještě spí a ruce má položené vedle hlavy dlaněmi vzhůru. Na očních víčkách je vidět, že se mu bulvy honí sem a tam. Něco se mu zdá. Co? Prý o bratrovi.
Dnešní cesta vede směrem na jih podél pobřeží. K přístavu připlouvají nákladní lodě. Tolik kontejnerů. Kam asi Chilané dováží víno? Jasný, Lumčo, že největší romantika je, koupit si víno tady, rozvalit se na pláži, pozorovat noční oblohu a vychutnávat si nezaměnitelnou vůni a chuť vína. Je legrační, jak místní si staví na pláži stanové domy. Několik stanů vedle sebe a mají obývák, několik ložnic, verandu i kuchyň. Dívám se na to trochu jinak než Martin. Holky už vstaly, namalovaly se a dělají rodině snídani. A tím mi chtěl naznačit, že se mám malovat? To určitě ne. Jen chtěl upozornit na to, že je to on, kdo první vstává a ohřívá vodu. Prostě jsme si vyměnili role. On vaří, já balím stan. Tak vo co jako go?
Aduana a tady? Další celní kontrola? Zdá se, že celníci mají pozice mezi regiony. Taková rutina. Pozoruju kondory. Konstatuju, že je tady přecelníkováno a i překondorováno.
Jeden z kondorů se postaví na kámen, roztáhne křídla a natáčí se proti sluníčku. Viděla jsem roztahování křídel vodních ptáků na sluníčku během dne, u kondorů od ranní rosy po ránu, ale během oběda? Buď na to zapomněl, nebo si jen tak zahřívá krovky. Taky je vtipné, jak vypadá golfové hřiště. Udusaná hlína, asi tady mají spíš browny než greeny. Abych jim zase nekřivdila, kousek zeleně se zelená asi třicet metrů ode mě. Několik kaktusů roste kolem zelenou barvou vyfešákovaných kamenů. Jsme v Tocopilla. Cítíte to taky? Ryby voní po celé ulici. Pečené ryby. Zastavit raz dva tři a na čtyři do restaurace. Poprosíme o pivo, džus, rybu s pyré a zeleninu.
V restauraci se taky něco naučím. Rybě se říká Dorado. To je sice hezký, ale. Číhnu na kluky a nic. Slovník na mě vybalí zlatavý. Znám jen Ota Pavel Zlatí úhoři. Že by byla dozlatova upečená? Tak znova. Poprosím Wikipedii. Maso mořana zlatavého je na trhu velmi ceněno. Je bílé a pevné, moc chutné. Prodává se pod obchodním názvem pražma královská nebo doráda, ze španělského dorado, zlatavý. Slovník nekecal. Staří Řekové tuto rybu zasvětili bohyni lásky Afroditě. Pražmu zdobí typický zlatý pásek vedoucí od čela k očím a zlaté proužky na povrchu žaber. Proužky po zabití rychle vyblednou. To je důvod, proč jsem ji hned nepoznala. A to, že je hermafrodit, tak to jsem nepoznala vůbec. Zaplatila jsem a servírka donesla jakési citronové želé. Dezert. Pozornost podniku. Holka o sobě říká, že je z Bolívie ze Santa Cruz. Otázka je, proč pracuje tady. Pozdě, odešla. Zeptám se třeba příště. Za městem se škrabeme do kopců. Známe to tady.
Místo s mnoha doly. V hlavě mi zůstala jména dvou z nich. Santa Monica a Malakov. Už jsme tady byli před dvěma roky. Ještě dneska, když si vzpomenu na odvětrávací šachtu, před kterou jsem se zastavila přímo pod kopcem, zastaví se mi srdce zase a studený pot vyskočí nejen na čele.
Stát před dírou, to není nic proti tomu, co si prožili horníci. Podívejte se na filmový snímek The 33. Španělský herec Antonio Banderas na filmovém plátně prožije muka, která po dobu téměř dvou měsíců tížila 33 chilských horníků uvězněných pod zemí. Muži byli uvězněni 700 metrů pod zemí od chvíle, kdy je v chilské poušti Atacama zavalil důl na měď a zlato, kde pracovali. Dlouho se mělo za to, že havíři zemřeli. Teprve sedmnáctý den, kdy se k nim sondou do zavaleného dolu provrtali záchranáři, zespoda zaslechli hlasité bušení. Když sondu vytáhli, byl na ní připevněn kus papíru s nápisem: "Jsme v pořádku, všech 33." Po 69 dnech strávených pod zemí byli horníci jeden po druhém postupně vytaženi zpět na povrch. Poučeni historií, jdeme po cestě. Poučeni? Prdlajs. Zase nemáme GPSku. Okamžitě jsme jásali, když se na samém kopci před námi otevřelo moře. Eriosicae laulií jsme bohužel nenašli. Lomy zůstaly. Těží se tady minerály a měď. Hele Lumčo, co jsem našla? Podkovu. Když ji držím v ruce, poleje mě horko. Štěstí?
Zvláštní je i hřbitov. Cementerio gatico. Kříže. Prohlédnu si i plot kolem hrobů. který je ukovaný precizně. Zastavuju se u pomníku „Virgin de Camino“. Velké horko. Pelargoniím a šruchám dávajícím smutnému místu závan veselosti, horko nevadí.
V odpoledních hodinách vjíždíme do Antofagasta kolem vojenského areálu. Hlavně nefotit. Kdybych byla špiónem, fotila bych kasárny z okna auta? Kasárny, teda ne. Jenom vojáka. Čím víc frček, tím hodnotnější fotka. Plán je centrum, jídlo, benzín a někam na kafe. Bohužel i tady je wifina slabá, mapu se mi opět nepodaří nahrát.
Podaří se najít místo na stan? Podaří. Kluci se okamžitě vrhají do vln oceánu. Chápete to? Jak si někdo může nechat plavky při balení tašky u klavíru. Tím někým jsem já. Nevadí. Počkám, až se vylidní pláž. Za svitu měsíčku nepotřebuju zakrývat svou karosérii ničím. Martin se ušklíbne lišácky. Vždyť je sobota a bude pěknej cirkus. Tím myslel, že se polinou z reprobeden chilské rytmy.
