13. března
Ráno dělám snídani a mám nápad. Pavle, mohl bys naroubovat na cereus sulku, abys nevyšel ze cviku.
Diskutujeme o kvalitě gumiček. Červená? Zelená? Žlutá? Kondom je prej nejlepší nastříhat. Hmmm, nemám.
Sbalit všechno a směr do města. První zastávka v Lecheria. Mezitím, co kluci ochutnávají sýr, hraju si se synem prodavačky s autíčky a zvířaty. Vidím krabici, napadne mě udělat garáž. Po ránu je o zábavu postaráno. Koupíme sýr, jogurtový nápoje, ananasový a broskvový. Docela překvápko, jak za rok vybudovali silnici a miradory kolem. Další kulturní zážitek nás čeká v Museo del Charango.
Kolekce stovek hudebních nástrojů, plakátů a fotek ze staré doby.
Galerii dominují záběry ze zemětřesení a obrazy místních umělců. Hlavně jsme byli nažhaveni na meteorit. Ten meteorit, který spadl nedaleko Aiquile. Normálně je zavřený ve vitríně na kolečkách. Tak je v Bolívii zabezpečený milionový poklad.
V prvním patře je zajímavá archeologická sekce. Martin touží vidět obchod s kytarami typu charango. Jak si přál, tak se stalo. Obchod jsme našli a majitel nám zahrál. Vzal nás k sobě domů do své dílny. Byl pyšný na svá ocenění, která dostal za výrobu nástrojů.
Mizíme z města. Martin zastavil. Co se děje. Taková tradice, mě požádat o ruku květem kaktusu. Květ je vysoko, proto ho sestřeluje kamenem. To chce potlesk a uznání. Lumčo, jaký máme směr. Ježíši, prohlížím si ve foťáku opylovače a…moment. Je to ještě daleko. Pavla bolí sedmička dole a Ibalgin nezabírá. Lumča mu doporučuje se oholit a dát si na tvář náplast od Jardy. Prý to pomůže. Odbočka na Tintin. Úrodná země. Broméli a tilancie kolem koryta řeky. V TinTin je náměstí zaplavené bahnem. Kopou kanalizaci, nedivíme se. Cesta na S. tintinense je neprůjezdná. Smutek zaženeme jogurtovým mlíkem. Pavel mění plán. Na Chahuarani. Na ceduli je napsáno Chaguarani. Miluju filozofii. Martin praví: „Země je krásně rozervaná erozí“. Pavel doladí výplod. „Je červená, jak prdel paviána“.
Suším stany, Martin kamzíkuje. Nelez tam, nic tam není. Slova expertů. Pavle, to musíš vidět. Lokalita je pecková. Nejsou z peckovic, ale z kamenů. Nerozumím tomu. Stovky malých pecek. Že by achátových?
Voda na mlýn Martina. Dvacet let sem jezdíte, a nikdy jste S. albisimu nepíchavou nenašli? Kamzík ji našel tady. Velký jsou až sedm cenťáků. Spolu i sólo.
Z Tin Tin, tak to je pro mě šok. Já myslel, že tady nerostou. Nečekal bych to. Aspoň máš do časáku téma. Pavel, jak říká, nemá už na sulky morálku a očesává z cereusů plody.
Petro, že neuhodneš, co to je? Zkontroluju, zda si ráno zase snídala kaši. Pavel je taky dobrý provokatér. Každý den dostávám kontrolní otázky. Komplikovanější. Proč? Chce vědět, co se mnou dělá kaše naturální. Je to tilancie. To poznám, ale druh kapiláris, to ani náhodou. Jsou u nás žádaný. Momentálně držíš v ruce matroš za pětikilčo. Za domem čeká bílý kůň. Na prince? Na domě je velký zvon. Asi musím zazvonit. Taková pohádka. Vždyť za mnou Martin, princ na bílém koni, dávno přijel. A neptej se, před kolika lety to bylo. Lumčo, dvě cesty před náma. Jo, jedna vede tam, druhá zase tam. Salva smíchu. Směr Minas Acientis. S. confusa a 2499 metrů.
Za nádražím rostou velký kytky. Martin si najednou vzpomene na Jirkovu teorii. Bílá barva neexistuje. Lumča na to, že bílá vznikne, když smícháš všechny barvy.
Ve výšce 2990 jsou kytky jako americký donuty. Tak si představ, že literatura uvádí, že jsou to kytky docela malý. Kdo se v tom má pak vyznat. S. purpurea roste hodně na kamenných výchozech. Je krásné horko. Bude koupačka? Kde mám čepici? Martinovi si na kšilt sedla strašilka. Míjíme krásně zerodované útvary. Kluci je pojmenujou houbami. Nad vsí Vila Vila další lokalita. Musím to upřesnit. Terén se mi líbil, kluci zastavili. Všichni už našli kytky, jen já ne. S. markusi. Jsou tak prťavý. Lehnu si na zem. Vidím šutry. Hledám. Mám je, konečně. Výška 3089 metrů. Projíždíme údolím. Zelené rovné dlouhé louky, potůčky průzračné vody. Dřevo na oheň musíme dneska najít. Výška 3100 metrů. Klukům se místo na spaní nezdá, je to vysoko. Ok. Klesáme, stoupáme, klesáme a stoupáme dvě hodiny. Blížíme se k městečku Cliza. Pavel má nějaké spací místo z předcházejících roků. Je tma a malý problém při řízení je, že Bolívijci chodí po silnici bez reflexivních prvků. Cyklisté a motorkáři jezdí bez světel. Projíždíme městem a márnice je otevřená. Buď nebožtíkům luftujou, nebo jim je zima. Všichni něčím umíráme. Láskou, zvědavostí, nudou či vztekem? Kde je to místo? Zachovat rozvahu. Pavel hlasem eunucha odpovídá, nevím. Tak na Tarota, tam jsme spali s Horajdou. V noci se těžko něco hledá. Kluci akce, my hledáme vpravo, vy vlevo. Najednou Martin uvidí cestu. Máme štěstí, vjeli jsme na hřiště. Zastavíme a skoro všichni psi se seběhli a začali štěkat. Puňťové, míšové, oříšci, blafani, hafani, prostě všichni. Dobrou noc ublafanou ve výšce 2900. Před skokem do stanu se dívám na dramatický výstup měsíce z mraků.
