15. března
Ráno děkujeme seňoře za její pohostinnost. Petro, to je její dcera? Ukazuje Martin na ženu, která loví z bazénu listy.
Hahaha, to je maminka tří dětí. Ráno brzo vstala a vypravila je do školy. Jak dlouho ještě pojedeme džunglí. Lumír to vidí na dvě stě kiláků. Pozoruju krajinu. V Shinahota policajti nasazujou řidiči auta pouta. Co provedl? Můžeme jen hádat. Za koku to asi nebude. Suší se tady běžně na ulici před každým domem. Možná ukradl auto nebo převáží kokain. Projíždíme kolem stavby, kde se buduje čtyřproudová silnice. Stavebníci armují a stojí po stehna ve vodě. A to nemají broďáky. Co se děje? Panuje tu čilý motorkářský a taxikářský ruch. Jsou docela vynalézavý, přidělali si k motorce aerodynamický deštník. Proti slunci i proti vodě. V džungli pracujou chlapi s mačetami. Pokud nic nesekají, mají mačetu zkříženou před tělem. Zeleň kolem dokrášlujou barevné divoké ibišky. Martina honí sladká. Koupil si buchtu ve tvaru kosočtverce. Kluci si z něho utahujou a pak žadoní, zda by jim taky jednu nedal, jen jednu a rozpůlí si ji. To není moc dobrý nápad, z kosočtverce budou trojúhelníky. Totální sexy likvidace. Pavle, proč mají modré igelitové pytle kolem banánovníků. Aha, pytle s insekticidy. Dají do pytle roztok, ten se teplem zahřeje a uvolňuje. Tím zahubí hmyz. Jsem v Yapacani. Klukům kručí v břiše, zastavujeme jim na kuřátko na grilu. S Martinem držíme styl. Avokádo a chleba. Motorky a motorky. Samé motorky, jako v Číně. Už jsme přišli na kloub tomu, proč jezdí taxikáři sem a tam. Řadíme se do kolony aut osobáků i náklaďáků. Proč? Protože u pumpy bloceos zabarikádovali cestu. Proč? Protože prostě protestujou. Prý asi tři hodiny. U okýnka auta zastavuje kluk na motorce. A donde quiere? Martin pohotově odpovídá. No hablo espaňol. Čekáme a nic se neděje. Auta stojí, jen kolem nás se zvyšuje frekvence pohybu motorek. Počítám sto motorek za minutu. Náš motorkář se vrací. Máme dilema. Jet s ním? Martin pochybuje, ale otáčí auto. Jedeme za klukem.
Doveze nás za město a s kámošema nás oberou. To si nemyslím, podívej se mu do očí. Jsem pozitivní. Není to typickýýpodrazák. Věřím mu i v tom případě, když se zastaví a neví kudy jet. Dojeli jsme auto, které bylo rychlejší, ale zapadlo do bláta na cestě. Lidé si mají pomáhat, pomůžeme i my. Navážeme provaz a Patrol řízený Martinem zabere a auto vytáhne...
Náš průvodce ukazuje na souběžnou cestu. Přidávají se k nám další Bolivijci. Je divné, že bydlí za humny a neví, kam cesty vedou. Martine, jdu na průzkum bahnem. Projdu já, projede i a auto. Zakecám se s jednou ženou, která jde pěšky a následuje manžela, který protlačuje motorku bahnem. Má tři holky a musí je vyzvednout ve škole. Prej, jestli mi nevadí komáři. Ani ne. Vysvětluje mi, že můžu onemocnět a mít vysokou horečku. To vím, ale jsme v džungli. Cesta a kolem pole s vysokou třtinou. Je to dobrodrůžo. Na komáry mám carnite s machou a geránií. Kluci se už taky namazali. Zázračná mast, komáři jsou v šoku. Obejdeme bahno po poli. Jdeme s rukama, ale cesta po několika metrech končí. Náš průvodce jde s námi. Všichni se vracíme. Holt bahno čeká. Martin se na jednu stranu směje. Sedí v autě a pozoruje jen špičky křoví, které se vlní tam, kudy procházíme. Na druhou stranu má i strach, aby mě někam nezavlekli. Je těžké být pozitivní a negativní. Jsem pozitivní. To, že by mě někdo chtěl unést, o tom nepřemýšlím. Na cestě si zpívám ťapy ťap. Noha mi zapluje do bláta. To je takový mazlavý matroš, že se noha ani bota nedá vytáhnout. Je venku, ale není bahno jako bahno. Klouže a klackem ho dostat z boty se nedá. Boty dolů a zpívat si bosanova. Držím boty, i pokud sedím v autě. Zdá se, že cesta se prosvětluje a i rozšiřuje. Možná je i pevnější. Dojel nás nějaký běloch. Vyloženě evropský rysy. Bingo, jeho matka je Slovenka. Dovi, loučíme se. To je mazec, jak svět je malý. Krajan ve stejném průseru, tomu nikdo neuvěří. Martine, můžeš. Nemůže, protože podnikavá ženská natáhla přes cestu provaz a chce prachy. Stačilo by jen provaz chytit a jet. Nejde o prachy, ale o to, že nepochopí, že pokud nás zastaví zase po dvou metrech, zapadneme totálně. Kluci ji zabaví a dávají jí nějaké boliviány. Martin využije její nepozornosti a ujede. V dálce vidíme silnici. Myslíme si, že máme vyhráno, ale chyba. Most, dva betonové kvádry na pilířích a na začátku mostu zdrátovaná díra kmeny stromu. Seňor chce další prachy. Už jsem je dala manželce. Nezná ji. Chci se s ním dohadovat, že auto řídí můj manžel, ne on. Kdepak lekce psychologie se hodí. Nasypu mu drobné, protože papírové mám pro našeho průvodce. Je vidět, že ani on se s ním nechce vybavovat a to je odsud. Přeběhnu most a modlím se, aby dřevo neruplo a Martin přejel. Stojím přesně proti autu a sleduju kola na mostu. Fuj. Je tady. Průvodce i silnice. Tolik sluncí na jednom místě jsem ještě neviděla. Čao, moje botky. Mrsknu s nima do křoví. Už to dochodím. Je příjemné být na boso. Nohy jsou obaleny blátem do půli stehen. Určitě musím, na rozdíl od kluků, vypadat čistě sexy. Na maskáčových hadrech cákance nejsou vidět. Díky. Průvodce dostane slíbené prachy. V protisměru stojí auta, zřejmě už několik hodin, a diví se, proč máme auto od bláta. A jak jsme se sem dostali? To vám jednou budu vyprávět v deníku.
Vysvětlím, ale nedochází jim, jak jsme se do džungle dostali a jak jsme se vyhrabali z ní. Hledáme po cestě lavado. Do hotelu by nás s takovým maskováním asi nepustili. Myčku jsme našli. Celá rodina se chopila hadic a ostřikování auta ze všech stran. Bláto stéká a padá z rampy dolů. Z hnědého auta je opět bílé. Mluvím i s místníma policajtama, kteří si přijeli auto umýt taky. Lidé se navzájem znají a cení si soudržnosti komunity. Měla bych si nohy taky umýt. Nevěřím svým očím. Na autě je už asi týden přivázaný pytlík s Pavlovejma semenama. Seňor ho přináší k Pavlovi. Několika slovy se to dá shrnout. Z pytlíku, který drží v ruce, odkapává smradlavá a vazká tekutina. Nechápe, proč ho Pavel nevyhodí a ještě děkuje.
Zbývá jen nastavit do mobilu adresu hotelu Las Palmas. Věříme, že tak jako vloni nás dovede na stejné místo. Můžete mi zastavit, prosí Pavel. Vylohnil dvě piva po akci v džungli. Co teď? Několikaproudová silnice, semafory mění červenou v zelenou opakovaně každých 35 sekund. To je trochu problém. Provokuju a dávám Pavlovi plastovku. Petka tě když tak zachrání. Benzínka. Je vysvobozen z utrpení. Už vidíme hotel. V recepci je stejná recepční jako vloni. Poznáváme i další členy personálu. Seňorovi, který má na starosti parkoviště, dáváme stan a i karimatky. Večer si roztřídíme věci a odbahníme se pod sprškou. Usínáme ve velkých postelích. Jsme magoři. Přehodíme přes sebe každý svůj spacák. Jo, zvyk je silná košile.
