V kempu u palem jsme se opět setkali s našimi kamarády z Melbourne. Zrovna jsme všichni večeřeli, když kemp obcházela jeho správcová.
Kontrolovala, zda všichni kempaři mají svá kempoviště telefonicky zamluvená předem a zaplacená přes internet. Tenhle nový australský systém nám dělá velké problémy, protože telefonní signál v místech, ve kterých se pohybujeme my, nikdy není. Kromě toho my na cestách dáváme přednost momentální inspiraci. Plánování nám připadá příliš svazující. Bylo zřejmé, že kromě kontroly paní správcovou zajímá i naše bezpečnost: „Máme tu přidrzlého dinga. Nebojí se lidí. Všimli jste si, že dnes večer už obešel kemp? Sežere, na co přijde a kvůli jídlu je schopen vás napadnout. Za vůní něčeho k snědku vleze do stanu, roztrhá batůžek… dávejte si pozor.“ Stejnou litanii bylo za chvíli slyšet od sousedů. Strašila každého. Při té osvětě nám uniklo, že někdy tou dobou jsme přibrali dalšího účastníka zájezdu – nějakého myšáka. Ohlásil se hned, když jsme ulehli a to tím, že se prokousal obalem čínských nudlí a začal je chroupat. Ty nudle bychom mu klidně dopřáli, ale myšlenka, že jako zákusek by mohl zvolit některý z drátů Esmeraldy, byla znepokojující. Doufali jsme proto, že myšákův rozum včas zvítězí nad obžerstvím a že Esmeraldu opustí dříve, než budeme muset zasáhnout.
Mt. Sonder je se svými 1380 m n. m. nejvyšší horou v západním hřebenu pohoří MacDonnell. Pěší výprava na jeho vrchol nám zabrala následující den. Ráno bylo větrno, ale aspoň už nemrzlo jako donedávna. Výšlap na Sonder je docela štrapác, ale scenérie a výhledy jsou celou cestu krásné, na vrcholu přímo fantastické.
Všichni jsme se shodli, že nejhezčí roklinou západních McDonells je Orminston Gorge. Mezi vysokými stěnami barvy pálených cihel se tam v zimě ukrývá pár hlubších úseků dost široké řeky. Voda je v nich pěkně studená. Nejlepší způsob, jak řeku překročit ,je svlíknout se nejmíň po pás, nejlépe však do naha, a se svými svršky nad hlavou klouzat po kluzkých kamenech na druhou stranu. To jsme s kamarádkou udělaly, což hned inspirovalo jakousi skupinku, která přišla z protisměru. V Orminston Gorge jsme se s melbournskými kamarády rozloučili. Ten večer začalo pršet a v noci lilo, lilo a lilo. Do rána spadlo neskutečné množství vody. Nekončící přívalové deště omezily viditelnost jen na pár metrů. Všechna snížená místa na silnici byla pokrytá hlubokými kalužemi. Obávali jsme se, že když do nějaké z nich Esmeralda zapadne, bude to pro ni i pro nás jak na jachtě. Čekali jsme hodinu a půl, než půjde pod střechou uvařit snídaně a pak jsme pod deštníkem vyběhli sto metrů k jezeru. Zmokli jsme při tom jak slepice. Bylo to smutné, protože tady už jsme žádné podobné lijáky nečekali. Počasí je tu normálně mnohem lepší.
Když přestalo lít, zamířili jsme do východních MacDonnells i přes riziko, že prašná cesta v roklině N’Dalla, kde jsou petroglyfy, se změnila v bahniště. S bahništěm jsme se nemýlili, ale Esmeralda ho bravurně zvládla. Příběh o tom, jak se housenka mění v motýla (Caterpillar dreaming) a lidé s vlasy připomínajícími sluneční paprsky, které tu aboriginálové kdysi vtesali do kamene, nás uchvacují pokaždé znovu. Není divu, že ta housenka skórovala zápis na Listinu světového dědictví u Spojených národů. Něco nás v té oblasti také přimělo poprvé navštívit rozvaliny starého zlatého dolu v místě jménem Artlunga, třebaže se tam jelo po další prašné silničce. V areálu jsme byli sami a o to víc nám přišel zajímavý, až tajemný a krásný. Všechny tamní těžební exponáty na volném prostranství by jistě s radostí přijalo každé muzeum industriální revoluce.
Městům, dokonce i těm menším, natož velkým, se na cestách vyhýbáme. Ale pokaždé to nejde, protože dejme tomu bez pořádného nákupu se jednou za čas neobejdeme. Sámoška, ve které jsme nakupovali v Alice Springs, by obstála i mezi nejnáročnějšími americkými zákazníky. Dá se v ní koupit všechno od špendlíku až snad po raketu na Mars. „Mám otázku ohledně problému, který je směšný jen pro ty, jichž se netýká. V autě se nám zabydlela myš. Máte past?“ ptám se prodavačky. „Jo,“ chichotala se… U prvního dobrého jídla za dlouhou dobu jsme se v Alice taky domluvili, že těch přívalových dešťů a povážlivě zvýšených vodních stavů už máme dost a že se jim pokusíme co nejdřív ujet na sever. Rozjeli jsme se tam, jako kdyby za námi hořelo. Za obratníkem Kozoroha jsme se ocitli v subtropech. Přece není možné, aby sever neměl lepší počasí, když ještě navíc v Austrálii právě začíná kalendářní jaro.
