Tato kultovní rostlina se mi vryla do paměti již v době, kdy jsem jako malý kluk hltal knihu Lovec Kaktusů od Karla Crkala.
Fričovo vyprávění o Gymnocalycium mihanovichii bylo velmi dramatické. Jak zde uvádí, rostliny sice nalezl kdesi u Bolivijských hranic v místě, které nazýval Chaco Boreal (pozn. dnes lze pod tímto názvem nalézt přírodní park v Paraguay poblíž hranice s Brazílií, a nikoliv s Bolívií, a tak se můžeme jen domnívat, zda se jednalo o toto místo, anebo zda šlo o jiné místo na hranicích s Bolívií, tedy buď pohraniční oblast s Paraguayí, nebo Argentinou). Každopádně Frič zde byl v období silných záplav, které pohltily místní krajinu na téměř tři měsíce. Jak sám popisoval, bylo prakticky nemožné, aby kaktusy takovou povodeň přežily. Osobně pak několik rostlin zachraňoval tak, že je hledal bosými chodidly a jeho pomocníci se pro ně potápěli. Frič byl tehdy přesvědčen, že druh Gymnocalycium mihanovichii byl touto povodní prakticky vyhuben.
Dnes již víme, že se mýlil. Areál výskytu Gymnocalycium mihanovichii a jemu příbuzných forem je tak rozsáhlý, že lze tyto rostliny nalézt i dnes na mnoha místech v rostlinném společenství Chaco na území Paraguaye, Argentiny a Bolívie. Je to rozsáhlá nížinná oblast povodí řeky Paraná, kde k takovým povodním dochází velmi často a kaktusy se s podobnými extrémy dokáží v průběhu času vyrovnat.
Větším problémem je v posledních letech dramatický úbytek původních přírodních společenstev. Jak jsme se mohli sami přesvědčit, rozsáhlá území podél Paraguajsko-Argentinské hranice jsou dnes přeměněna na pole a jsou intenzivně využívána k pěstování zemědělských plodin, jako je sója nebo kukuřice.
Dokonce i oblasti, které jsme projížděli hlouběji do vnitrozemí Argentiny a které obývají potomci místních indiánů, jsou patrně odsouzené k zániku. Zdá se, že i místní domorodci spatřují jediné využití pozemků v prodeji vytěženého dřeva, které prodávají místním překupníkům z dřevařské společnosti. A je jen otázkou času, kdy i poslední zbytky původní vegetace budou přeměněny v lepším případě na sekundární divoký porost využívaný k pastevectví, v horším případě na monokulturu zemědělských plodin bez sebemenší šance pro původní rostliny.
Abychom mohli osobně spatřit tuto legendární rostlinu, museli jsme si udělat zajížďku téměř tisíc kilometrů a obětovat celé 3 dny z expedice. Upřímně, bolelo to, ale ten pocit (stát se alespoň na chvíli těmi pomyslnými Fričovými pomocníky) stál za to! Projeli jsme oblast více než 400 km podél hranic Argentiny s Paraguayí až k Bolivii, mezi řekami Pilcomayo a Bermejo, kde se střídaly ryze zemědělské oblasti s pozemky s více či méně původní vegetací, v tom případě využívanou spíše k chovu dobytka. Je těžké odhadnout, kolik těch “skoro původních“ oblastí ještě zbývá, rozhodně ale byly ve významné menšině. Potěšitelné ale bylo to, že kdekoliv jsme v těch opravdu původních“ oblastech zastavili, bylo možné tam pro nás tak bájné mihanoviče najít.
To úplně nejzajímavější setkání bylo ale hned na naší první lokalitě, na kterou jsme měli od kamaráda GPS. Ostrůvek řídké vegetace mezi farmou a téměř vyschlým rybníčkem, kde převládaly keře a téměř zcela chyběl půdní pokryv a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli uspět. Opak byl ale pravdou. Pod keři v holém písku a často na přímém slunci byly mihanoviče, jako kdyby je tam někdo nasázel. Jeden vedle druhého, jako když u nás najdete v mlází čerstvě narostlé hřiby. A kolem spousty malých semenáčků, stříbřitě šedo-zelených drobečků, co si nezadají svým vzhledem s aztekii. Rostliny byly ve skvělé kondici, a to nás povzbudilo do hledání na dalších lokalitách.
Původní porost
na lokalitě Gymnocalycium mihanovichii
jeden vedle druhého, jako když u nás najdete v mlází čerstvě narostlé hřiby
A že jsme to povzbuzení potřebovali. Teploty atakovaly 40°C, dotěrný hmyz si nás vždy našel během pár minut bez ohledu na denní dobu a samotný pohyb ve vegetaci se rovnal hotovému sebemrskačství, které jsme vždy odnesli několika šrámy.
Kupodivu ani rostliny na tom nebyly o mnoho lépe. Většinou se ukrývaly v hustém porostu mezi opadaným listím a samy si nesly kdejaký ten šrám a často to byly spíše vytáhlé a nepříliš vzhledné sloupky. Je zjevné, že o své místo na slunci zde musí v konkurenci ostatních rostlin tvrdě bojovat. Bude se jim to ale dařit jen do té doby, dokud bude zachován jejich původní biotop nebo alespoň zůstanou místa, kde dostanou šanci na sekundární osídlení tak jako na té naší první lokalitě. Gymnocalycium mihanovichii je šperk, který si to rozhodně zaslouží. Držme mu palce.
Jirka Musil
Psáno pro Zpravodaj Klubu kaktusářů Plzeň
Zpravodaj č. 1, leden 2023, ročník 24, str. 4 – 6
Přetištěno s laskavým svolením plzeňské redakce.
Na webu Klubu kaktusářů Plzeň, z.s. najdete další a další příspěvky zkušených pěstitelů z plzeňského klubu kaktusářů. Doporučeno redakcí novin INCACT.CZ!
