O tom, že jsou echinofosulokaktusy krásné a zajímavé rostliny, není asi třeba dlouze diskutovat.
Je sice pravda, že některé rostliny jsou si velmi podobné, že je velice obtížné vyspecifikovat jednotlivé druhy, a ještě těžší je vyznat se v mnohých přechodových formách, kdy se kolikrát potkává na jednom místě i vícero vývojových větví tohoto rodu a vytváří se tak promísené populace často i vzájemně prokřížených rostlin.
Ale bez ohledu na tento zmatek je setkání s nimi v přírodě vždy příjemné a občas nás překvapí opravdu krásná rostlina, která se vymyká všem ostatním. Také se vám líbí tahle kytička?
Když jsme začátkem roku 2020 projížděli Mexikem a vraceli se ze západu z městečka Valparaíso směrem na hlavní město Zacatecas, využili jsme příjemnou cestu přes pohoří Sierra Los Cardos. Je to krásné, malebné pohoří, připomínající naše Prachovské skály. Je zřejmě sezonně hojně turisticky využívané, a tak vás všude bohužel varují cedule, že kempování je zde zakázané. Možná i proto, že zde, na východní straně hor, roste moderní Centro Ecoturístico El Manantial a kempování pod širým nebem by odvádělo klienty. Když jsme zde v roce 2018 projížděli poprvé, bylo to takové omšelé středisko pro horolezce, kde jsme přespali. V roce 2020 zde již probíhal čilý stavební ruch.
Tentokrát jsme jeli ze západní strany a hned za první vesnicí po výjezdu do kopců jsme v příkopu zahlédli fosuláče, a tak nezbývalo než hned zastavit. Byli jsme opravdu nadšeni. Takhle krásné rostliny s hustými a kudrnatými trny se jen tak nevidí. Zakroucené trny z některých jedinců byly fascinující. Takových krasavců zde ale nebylo mnoho, navíc variabilita otrnění byla obrovská, ale to nám zas tolik nevadilo. Krása mluvila za vše a každý si zde mohl toho svého favorita najít.
Stavěli jsme ještě na několika místech, kde rostl zmiňovaný echinofosulokaktus, který jsme nazvali Echinofossulocactus ochoterenaus. Takto krásné exempláře byly však jen na tom jednom jediném místě. V horách zde dále naleznete Mammillaria aff. moelleriana, Mammillaria densispina, Coryphantha ottonis, Echinocereus pulchellus v. weinbergii, Echinocereus acifer.
Člověka takové setkání ovlivní, hned si pak svých rostlin ve sbírce více hledí. Pro dosažení hezkého vzhledu fosuláčů v kultuře je ale zapotřebí odlišného pěstování. Dnes již všichni víme, že ke krásně vytrněným a plochým rostlinám je zapotřebí hodně vzduchu a světla. Já jsem svoje fosuláče před 5 lety umístil do rohu skleníku, který je z obou stran větraný. Bylo to v naději, že hodně vzduchu mít budou, světla také a že tvrdé pěstování jim dodá i ten patřičně „hrozivý“ vzhled z přírody. Což o to, hrozivě oni po těch pár letech vypadají, ale spíše než díky mimořádnému vytrnění, je to z toho důvodu, že se mi ve skleníku, byť po celé léto otevřeném, opakovaně pálí. Zřejmě je můj skleník i přes relativní pohyb vzduchu na ně příliš suchý a horký a tenká žebra se snadno přehřejí a popálí. A tak se nedá nic dělat, budou muset ze skleníku úplně ven do otevřeného pařeniště. A jestli se někdy budou blížit těm z přírody, ukáže až čas.
Převzato ze Zpravodaje č. 3 – květen 2021, 22. ročník, Klub kaktusářů Plzeň – https://kkplzen.eu/index.php/zpravodaj
