Sukulenty jsou bezesporu zajímavou skupinou pěstovaných rostlin. Patří mezi ně i kaktusy přesto, že se část kaktusářů od sukulentů distancuje (viz známá kaktusářská hláška „zelenina“).
Na rozdíl od kaktusů má však zazimování sukulentů určitá specifika. Protože se opakovaně objevují chyby a omyly při zimování těchto nenáročných a krásných rostlin, dovolím si připomenout základní pravidla a představit zimoviště části naší sbírky sukulentů.
„Naší sbírky“ říkám proto, že se moje žena do sukulentů „zakoukala“ a vzala část péče o ně na sebe. Jasně, že mě to těší (občas sice skrytě žárlím), drobné přehmaty napravujeme společně a našemu kaktusářskému klubu přibyla nová členka.
Na tomto místě sukulenty zimuji už dlouhá léta a naprosté většině druhů plně vyhovuje. Letos jsem vyšetřil den času a vyrobil nový rozebíratelný dvoupatrový regál o celkové ploše 1,7 metru čtverečního. Na jaře, když kytky „zmizí“ na letní stanoviště, regál za 10 minut rozeberu a z chodby zmizí také. Je umístěn u okna v temperované chodbě (teplota do +15 °C). Je vhodné znát alespoň rod rostlin, které máme, a podle toho zimovat.
Obecná pravidla (neplatí u všech druhů) jsou: nízká teplota, minimální zálivka (cca 50 % našich rostlin během zimování vodu u kořenů vůbec nepotká, některé za zimu 2-3x lehce zalijeme nebo pouze porosíme) a dostatečné světlo (na rozdíl od kaktusů, které při dodržení určitých podmínek lze zimovat v naprosté tmě). Přesto, že sukulenty jsou krásné především v době plného růstu, i v době zimního spánku jsou to zajímavé a podmanivé rostliny.
Pestrost tvarů různých rodů (Aloe, Crassula, Gasteria, Euphorbia a další).
Rod Aloe má cca 400 druhů. „Sokolí pero“ (Aloe variegata) každoročně kolem Vánoc na zimovišti kvete. Vzácnější drobná Aloe albiflora z Madagaskaru v zimě zaujme něžnými bělostnými květy.
Rod Hawortia je příbuzný známým aloím. S přibližně 150 druhy poskytne příležitost založit sbírku rostlin pouze tohoto rodu. Většina druhů pochází z jižní Afriky. Pro pěstování vyžadují polostinné stanoviště.
Sukulenty mohou vytvářet kristátní formu, tzn. nemají růstový střed, ale podélnou linku, ze které rostlina roste. Někteří pěstitelé se specializují pouze na kristáty.
Dvě odlišně zbarvené rostliny Euphorbia trigona, f. cristata.
Echeveria agavoides f. cristata vyniká průsvitným plochým růžovým tělem.
Některé sukulenty můžeme pěstovat jako sukulentní bonsaje. Určitě nejvhodnější je známá tlustice (Crassula ovata). Na fotce je 40 let stará rostlina před jarní radikální úpravou tvaru (vzpřímený styl „Chokan“, výška 40 cm).
Také Hatiora salicornioides se dá pěstovat jako zajímavá bonsai, navíc každoročně kvetoucí (styl „Han-kengai“ - polokaskáda, před jarní konečnou úpravou tvaru, výška 35 cm). V lednu vykvétá záplavou drobných žlutých květů.
U sukulentních bonsají však musíme vzít v úvahu omezené možnosti tvarování. Většinou se jedná o zaštipování vrcholů, výběr vhodných částí a odstraňování těch, které rostou nesprávným směrem. Tvarování drátem je výjimečné, o obnažování dřeva nelze mluvit vůbec. Ale například odstávající pokožka na tlustici napodobující odchlíplou kůru stromu (mrazovou desku) vypadá skvěle.
Některé sukulenty na zimovišti dokvétají. Celkem pravidelně mezi ně patří smrdutky (Stapelia) nebo rod Faucaria.
Doufám, že vás nahlédnutí do světa sukulentů v zimním období nenudilo. Pokud vás tyto cizokrajné a rozmanité krásky zaujaly, máte teď - za dlouhých zimních večerů - jedinečnou možnost zalistovat v odborné literatuře a na jaře si domů přinést třeba svou první sukulentní krásku. Věřte, že nebude poslední ...
