V otřesné výhni, kdy teplota přes den jen šplhá, jedeme dál na sever. Pořád si namlouváme, že počasí se může umoudřit, ale kdepak.
Vedra a teplé noci nás velmi unavují. Odpočinek v motelu nebo hotelu není možný, protože zrovna probíhají školní prázdniny a to je veškeré ubytování plně obsazeno. Asi je čas k zamyšlení nad změnou trasy... Vzhledem k tomu, že teplo pokračuje, vybíráme první dvě “oběti” našeho programu. Národní parky Kakadu a Litchfield bychom normálně nikdy nevynechali. Ale za tropických veder do nich nepojedeme.
Je takové teplo, že v palmovém útesu v národním parku Gregory je tentokrát ticho jako v hrobě. Ptáci nezpívají, nikde ani kapka vody. Za osadou Timber Creek se dostáváme do oblasti, kde se vyskytují naše nejoblíbenější stromy-baobaby. Baobaby se suchu brání tím, že shodí listí a nekvetou. Takže nyní ční do krajiny nahé. A všechno okolo nás nadále žhne. Vysoká tráva je suchá na troud, kytek je málo a když tak suché, asfalt na cestě je roztopen. V country, byť se sebekrásnějšími baobaby, nejde vydržet, natož čekat, než žár opadne. Musíme dál. Po neskutečně rozbité prašné silničce jsme dodrkotali do národního parku Keep River. Někde se tu díky vedru vznítil oheň. Cesta tím směrem je zavřená a kouř je cítit jako by byl za rohem. Na pochod ke skalním kresbám hadů a pštrosa vycházíme k večeru. Za svítání míříme na hlavní stezku mezi zdejší úžasné skalní homole a útvary, připomínající ty známé v Bugle Bungles.
Na severu západní Austrálie se pro nás další obětí veder stává prašná Gibbova cesta (Gibb Road). To je menší tragédie, protože Bob se na ni těšil coby na vrchol našeho letošního putování. Gibb Road původně sloužila k honbě dobytka z roztroušených farem v pohoří Kimberley do přístavu v Derby a Wyndham. Nyní je to oblíbená možnost k útěku do zdejší přírody. I za nejlepších okolností má tato 647 km dlouhá prašná cesta reputaci rozbité, vyprahlé a náročné. To je pravda, ale divoká příroda oblasti Kimberley to za přijatelnějšího počasí všechno vyvažuje. Sami jsme se tom v minulosti přesvědčili.
Teplota zůstává vysoká – pořád přes 40°C. Pokračujeme tradiční plavbou po Fitzroy River v Geike Gorge. Všechno pořád sálá, když se potmě dostáváme do snad nejkrásnějšího divokého kempoviště za celou cestu. Nejlepší místo máme jen pro sebe. Tísní se na skalisku nad velkým starým lomem. V lomu se letos opět dá koupat. To se hodí, protože teplota se znova pohybuje okolo 45 stupňů. Večery v kempu nad lomem jsou teplé a boží, stmívání překrásné a zbytečně krátké. A za rohem máme baobabů, co hrdlo ráčí. Do rokle Windjana jezdíme hlavně obdivovat její sladkovodní krokodýly; je jich v ní více než 150, každopádně hodně. Člověku jsou nebezpeční nesrovnatelně méně než jejich slanovodní příbuzní.
Tunnel Creek je obrovská, 700m dlouhá jeskyně, vytvořená kdysi dávno vodou potoka. Začíná nádherným obrovským mramorovým vstupním dómem a v prostředku obsahuje i krápníkovou výzdobu. S dobrou čelovkou se celá jeskyně dá projít tak za 2-3 hodiny. Našli jsme v ní i dlouho postrádaný příjemný chládek.
