Dnes představená lokalita je ukázkou nezměrné přizpůsobivosti fosuláčů osídlovat nezvyklá místa. Tímto místem je borovicemi hustě pokryté temeno jednoho z kopců v oblasti Sierra Camarón, nedaleko před San José Alburquerque.
V některých momentech pod vysokými sosnami nám připadalo, že procházíme českými hvozdy.
Obr. 1: Borovicový les, netypické stanoviště jednoho zástupce rodu Echinofossulocactus.
Obr. 2: Echinofossulocactus dichroacanthus, MAK 347.
Po pár stech metrech marného prohledávání úpatí kopce jsme se rozhodli dojít až na jeho temeno. Tam, na mírně prosvětleném místě, rostlo několik menších rostlin rodu Agave a jedna Opuntia sp. K našemu překvapení se mezi balvany objevilo i několik úžasných exemplářů Echinofossulocactus dichroacanthus. Tato populace nebyla početná, celkem jsme zaznamenali jen asi patnáct rostlin.
0br. 3: Echinofossulocactus dichroacanthus, MAK 347.
Krom již zmiňované agáve a opuncie tu nerostlo prakticky nic, což byl zřejmě následek kyselé půdy z tlejícího jehličí. Echinofosulokaktusy si tu ale vyloženě lebedily, byly vitální a ploché. Je možné, že se z podloží do půdy dostává uhličitan vápenatý, který kyselost snižuje. Většina exemplářů byla téměř v trvalém stínu vysokých borovic, což se projevuje řidším otrněním. Naproti tomu exemplář na obrázku rostl v místě delšího slunečního osvitu a vykazoval krásné dlouhé a široké horní středové trny.
Obr. 4. Echinofossulocactus dichroacanthus, MAK 347.
Obr. 5: Echinofossulocactus dichroacanthus, MAK 347.
Několik semenáčků dokazuje, že tato populace nezaniká a rozrůstá se.
Obr. 6: Echinofossulocactus dichroacanthus, MAK 347.
Největší rostliny měly osm až deset centimetrů na šířku. V areolách bylo konstantně pět až sedm trnů, tři středové a dva až čtyři spodní okrajové. Příslušnost k tomuto druhu potvrdil, k našemu potěšení, i jeden opozdilý květ, dlouhý dva a půl centimetru.
