Za Molinos je velmi pěkná lokalita u Seclantás, kde se na jediném místě nachází hned několik nádherných rostlinek. Na kamenitých a skalnatých svazích rostou např. divoce vytrněné Parodia rauschii, kterých dokonce několik kvetlo žlutými květy.
Názorně zde vidíme variabilitu Tephrocactus weberi, kde se vedle sebe vyskytují jak žlutě, tak i červeně kvetoucí formy. Vše doplňují další zajímavé kytičky jako Acanthocalycium thionanthum var. chionanthum, Parodia aff. microsperma, Lobivia haemathantha var. elongata,Gymnocalycium spegazzinii, nádherné stříbrné formy Dyckia sp. nebo bíle otrněná Airampoa sp.
Zastavujeme na náměstí v Cachi, kde nakupujeme proviant na další cestu a vyrážíme dále na La Poma. Večer se rychle blíží, takže sjíždíme z hlavní cesty a na otevřených pláních v nadmořské výšce 2543 metrů, mezi Playogasta a Palermo Oeste, rozděláváme v nízké buši své stany. Večer je poměrně větrné počasí, avšak druhý den ráno je nádherný,slunečný den, mraky se drží jen na okolních horách, takže nejde vyfotit známá pětitisícovka. Jelikož jsme vyjeli kousek výše do hor, je i ranní teplota poměrně nižší, tentokrát jen 14°C, ale s vycházejícím sluncem teplota rychle stoupá na 21°C.
Národní park Los Cardónes
Vracíme se do městečka Cachi, kde v hotelu ACA (Automotoklub Argentina) nakupujeme další mapy. Většinu podrobných map jednotlivých provincií vydává totiž ACA. Tento Klub provozuje kromě sítě hotelů rovněž síť benzinových pump a servisů, které se dají využít pro případné opravy aut. Cachi je známé jako typová lokalita Gymnocalycium spegazzinii var. major, kterou popsal Backeberg. Zastavujeme 3 km jižně od Cachi, kde tyto rostliny rostou na písčito kamenitých svazích s nízkou buší.
Už před národním parkem, východně od Santuaro, rostou všude sloupy pasakán, mezi nimi se vyskytují „spegoše” a tři formy opuncií, nejkrásnější je Opuntia sulphurea s divoce pokroucenými trny. Teploty v poledne při jasné slunečné obloze stoupají na 30°C. Všude kolem je nádherná krajina. Pózujeme a fotíme pasakánové lesy. Rostliny rostou v písčitokamenité zemi, místy zbarvené do červena, jindy šedě, společně s nízkou, keřovitou buší. V dáli je vidět bílé hory. Velmi pěkná krajina – super obrázky.
Přejíždíme park a stoupáme dále do hor, směr Cachipampa. Se stoupající nadmořskou výškou začíná foukat studený vítr, objevují se mlhy a dokonce mírně mrholí. Zastavujeme u odbočky na Amblayo ve výšce 3216 m, oblékáme si teplejší hadry a vyrážíme na kopec. Na této lokalitě je úplně jiná vegetace, roste zde hodně zajímavých skalniček a malých kaktusů. Nejzajímavější z kaktusů jsou kvetoucí Lobivia haemathantha var.kuenrichii, Austrocylindropuntia verschaffeldii, Tephrocactus glomeratus nebo pěkná forma Airampoa sp. Na této lokalitě však vynikaly nádherné skalničky, často s řepovitými až kaudexními kořeny jako Oxalis rosea,Ipomea sp., Quium s červeným květem, Hypochaeris (Leontodon) chilensis nebo Senecio crassiflorus. Jelikož jsem byl s partou ortodoxních gymnofilů, tak jsme většinou mapovali lokality gymen. Teď, když na lokalitě bylo mnoho zajímavých kytiček, ale bez gymen, tak na mě za chvíli troubili, abych se už vrátil, pak se jen vymlouvali, že zavadili o klakson.
Trichocereus pasacana v Národním parku - Parque Nacional Los Cardones (2. 2. 2007).
Zjišťujeme, že nedaleko nás zastavilo auto a na vedlejší kopeček vyběhlo v mlze několik stejně postižených lidí. Bohužel jsme nikoho nepoznali, ani se však nedivím, neboť když jsme se stavili v blízké Cafeterii na kafíčko, tak mluvili pravděpodobně holandsky. Sjíždíme s kopce dolů směr Campo Quijano.
Jedním z cílů expedice bylo prozkoumat typovou lokalitu „spegoušů” La Viňa u Rosario de Lerma, ale všechna okolní zem byla zkulturněna a nic jsme nenašli. Místní obyvatelé zde všude pěstují tabák a kukuřici, zem je zoraná a oplocená. Jestli tu ještě někde roste Gymnocalycium spegazzinii, tak jen na vzdálených ostrůvcích, kam jsme se nemohli dostat.
Zajíždíme do Campo Quijano na staré, už nefunkční nádraží. Zde rozbíjíme stany a trávíme další noc. Ještě předtím však prozkoumáváme místečko, kde v okolí rostou např. Gymnocalycium marsonerii, Echinopsis ancistrophora nebo Echinopsis silvestrii.
Lobivia haemathantha var. kuenrichii má květ větší než je celá rostlina. Vpravo: Řez květem.
Krásná lokalita Quebrada del Toro
V noci dost pršelo. Ráno 3.2.2007 bylo vše mokré, teplota jen 17°C. Čeká nás však dlouhá cesta, rychle necháváme věci oschnout, balíme a vyrážíme směr Quebrada del Toro. Zastavujeme na první zastávce El Tunal. Po přejezdu hor už zde nerostou pasakány, ale objevuje se podobný druh Trichocereus werdermannianus. Tato lokalita je napadena černou hnilobou, spousta „spegoušků” tak odchází do kaktusového nebe. Projíždíme dále nádherným údolím, fotíme skály, zastavujeme u Ingeniero Maury. Děláme delší pěší prohlídku fantastickým údolím, procházíme kolem červených skal, které jsou spíše hlinité a často se drobí nebo se dokonce zřítí.
V nadmořské výšce 2524 m fouká silný, chladivý vítr, který snižuje teplotu v poledne na 27°C. Nacházíme zajímavé rostliny: Gymnocalycium spegazzinii, Lobivia chrysantha, Pyrrhocactus umadeave, Puna mandragora, Maihueniopsis glomeratus, Parodia stuemeri, Airampoa tilcarense asi tři formy či druhy.
Pyrrhocactus umadave, Salta, Quebrada del Toro (3.2.2007).
Delší procházka po přírodě nám jen prospěla, viděli jsme opravdu hodně zajímavých věcí. Podobná populace je i na dalších zastávkách u Puberta Tastil a Alfacito. Na prudkých skalách u Alfacito stojí za zmínku říct, že zde rostou pěkné kvetoucí sukulentní růžice Echeveria peruviana a další kvetoucí Parodia faustiana, vše doplňují menší formy Trichocereus pasacana f. poco. Kvetou zde i dost variabilní Gymnocalycium spegazzinii. Bohužel se na této lokalitě hojně vyskytují bílé chomáčky vlnatky, (asi zde nemají chemické postřiky). Na oběd jsme si dali dobrou pizzu se salámem.
Stoupáme stále výše do hor a zastavujeme v nadmořské výšce 3240 m, mezi Santa Rosa de Tastil a Las Cuevas. Kromě známých kaktusů se objevuje divoce vytrněná Lobivia ferox f. longispina, z dálky vypadající jako trsy trávy. Vyjíždíme dále až do výšky 3540 m, kde na Arroyo Incahuasi,za cedulí La Encruciada, roste posledních šest dospělých spegoušků a jeden malý semenáček. Jarda se chtěl podívat do San Antonio de los Cobres, takže pokračujeme ve stoupání do hor. Zastavujeme v nejvyšším bodě na Abra Blanca v nadmořské výšce 4080 m a všichni se fotografujeme u informační tabule. Kdoví, kdy budeme mít ještě možnost se tak vysoko dostat. Sjíždíme dolů na druhou stranu kopce. Po pár kilometrech bohužel končí asfaltka a musíme na poměrně špatné cestě zpomalit. V Los Cobres fotíme kostel a další zajímavosti. Potkáváme už známou cizí expedici a vydáváme se zpět do Campo Quijano, vzdáleného asi 170 km. Na úzké cestě se nemohou vyhnout dva kamiony, takže postupujeme jen pomalu vpřed. Na místo, kde jsme spali už včera, přijíždíme už poměrně pozdě v noci, kolem 11 hodiny, stavíme stany a chceme jít unaveni spát.
I když včera zde s nocováním nebyl žádný problém, dnes na stejné místo po chvíli přijíždí policie a sděluje nám, že jsme na soukromém pozemku a majitel si nepřeje, abychom zde stanovali. Nedá se nic dělat, balíme věci a nevíme, kam vyrazíme. Po chvilce policie přijíždí znovu, to už máme téměř sbaleno, a ochotně nám nabízí nocování na místním koupališti, dokonce nás tam i doprovodí. Je to poprvé, co jedeme s argentinskou policejní eskortou přes celé město jako trestanci, avšak policajti pro nás chtěli udělat jen to nejlepší. Děkujeme za laskavost, kterou nám poskytli a jdeme znovu postavit stany. O koupališti jsme bohužel nevěděli, jinak bychom tam asi zajeli hned. Za mírný poplatek jsme totiž mohli v klidu využívat všechny sociální a hygienické služby. Kdo by tušil, že někde uprostřed většího města je možnost spaní na balneariu.
Nezapomenutelná cesta Nacional 9
Po přejezdu hor, kde bylo celkem příjemně, je zde úplně jiné klima a spíše tropická vegetace. Noc byla poměrně teplá. Ráno, 4.2., je po probuzení 20°C a poměrně dusno. S přibývajícím časem a vylézajícím sluníčkem jde teplota rychle nahoru, v 11 hodin je už 33°C. Vyrážíme směr pohoří Cerro Medina. U San Vincente, v nadmořské výšce 1098 m, hledáme Gymnocalycium delaetii, která rostou v písčité zemi na svahu nedaleko hlavní cesty, v husté, keřovité buši. Rostliny se vyskytují všude kolem, vždy ve stínu pod keři, jsou však placaté o průměru až 18 cm a vypadají trochu jinak než podobné Gymnocalycium schickendantzii.
Znovu stoupáme do hor po Ruta Nacional 9. Jelikož je čas obědu, tak zastavujeme ve výšce 1729 m a dáváme si malé občerstvení. Samozřejmě se musí i na této krátké zastávce udělat průzkum okolí, fotím kvetoucí láhvový strom Chorisia speciosa. Ve větvích nacházím několik druhů tilandsií, žlutě kvetoucí orchidej Oncidium bifolium a epifytní kaktus Pfeiffera ianthothele.
Zastavujeme u Questa de Lajar a fotíme Echinopsis ancitrophora, zatím neurčenou parodii a spoustu jiných rostlin. Když jsme sjížděli z kopců dolů, rostly kolem cesty např. Begonia boliviensis, Ipomea carnea, Loasa tricolor, nádherné ibiškovité rostliny, kvetoucí liány a další zajímavé rostliny.
Postupujeme po Nacional 9 nádherným údolím kolem řeky, fotím lovící volavky a často nádherné přírodní scenérie. Mezinárodní cesta začíná být nějaká úzká a po chvíli se úplně ztrácí. Jedeme po louce, aby se cesta znovu objevila. Místní lidé se dost diví, co za blázny to tam jedou, to jsme však pochopili až později. Na vlhkých stěnách kolem cesty nacházíme dva druhy rebucií, které jsme neměli čas blíže prozkoumat. Několikrát přejíždíme říční brody, až se nakonec dostáváme k brodu, který je pro naše auto zcela neprůjezdný. Do plánovaného cíle nám chybí podle mapy asi 15 km. Bohužel se musíme vrátit zpět asi 50 km. Do plánovaného místa to budeme muset objet přes Cafayate, což je objížďka asi 300 km. Tak jsme dopadli na značené mezinárodní cestě. Nedá se nic dělat, v tomto liduprázdném místě nemůžeme riskovat. Blíží se večer a musíme se vrátit co nejvíce zpět. Nocujeme u jednoho brodu, kde se můžeme vykoupat a už to není tak daleko k hlavní silnici na Cafayate.
Vjíždíme do prádelny
Dnes, 5.2. , nás čeká přesun. Ráno bylo poměrně chladno, stany a spacáky navlhlé. Když jsme sbalili a v 9 hodin odjížděli, bylo už poměrně teplo, na teploměru 17°C. Cestou z hor se rychle otepluje a krajina se rázem mění, objevují se červené pískovcové skály. Zastavujeme asi 70 km od Cafayate na průzkum náhodné lokality, kde kvete spousta nádherných bílých květů mnoha echinopsisů. Sledujeme dále výskyt Gymnocalycium spegazzinii, delaetii, saglionis a dalších rostlinek. Když projíždíme kolem El Obelisco, neopomeneme pozdravit známého seňora „Obeliska”, který zde opět prodával své suvenýry. Vrátili jsme se do Cafayate a dali jsme si dobrý oběd. Teplota odpoledne přesahuje něco přes 34°C – je pěkné horko, přesto se vydáváme za dalším kaktusovým dobrodružstvím. Postupně znovu stoupáme do hor a teplota jde pomalu dolů. Vyjíždíme až do výšky 3042 m, kde chovali lamy a teplota klesla na příjemných 23°C. Na druhé straně hřebenu se celkem mění klima, vegetace atd. Všude se valí mlha a těžké mraky a jak říkal Tomáš: vjíždíme do „prádelny”. Taková je prý provincie Tucuman. Sjíždíme do městečka Tafi del Valle, kde hledáme ubytování, ale především abychom udělali důkladnou osobní hygienu, pořádek ze semeny, uvolnili místo na ukládání fotografií apod.
Nad ránem, 6.2., mě probudilo pravidelné stříknutí vody na hlavu a na spacák. V těchto teplých oblastech staví jen lehké domy s postavenou obvodovou zdí, na níž mají lehkou konstrukci z drátů a na nich vlnitý plech. Aby zakryli tuto střechu, napnou pod ni maskovací síť. Jelikož celou noc pršelo, srážely se na plechu kapky vody, které se pak následně na síti rozprskly. Tak tohle byla další pomsta staré Indiánky.
Ráno jsme projížděli dále Tucumánem, přes hlavní město provincie směr Salta. Když jsme sjížděli z hor, vyvalily se mraky a začala typická tropická vegetace: bromélie, peperomie, orchideje, liány, kapradiny nebo také Rhipsalis baccifera. Prales se táhnul kolem cesty a čím níže jsme sjížděli, tím byla vyšší teplota, zvláště když se roztrhaly mraky. V poledne byla teplota ve stínu 33°C a bylo dost dusno. Na krátko se vracíme přes hranice do Salty, zastavujeme asi 8 km západně od El Tala a jdeme na průzkum Gymnocalycium bayrianum. Roste zde v kamenité zemi s vystupujícími skalkami a poměrně hustou keřovitou buší. Nacházím zde nádherný, malý, červeně kvetoucí trubač Distictis buccinatoria. V zápalu práce na této lokalitě Martin ztratil nabíječky a doklady. Batoh se mu zachytil za větev, otevřel mu zip a postupně vytrácel z batohu věci. Něco našli kluci už v průběhu běhání po lokalitě, ale v závěru stále chyběla jedna nabíječka. Martin se vydal ještě jednou po svých stopách a vše dopadlo dobře, nabíječka se našla. Postupujeme dále a zkoumáme další dvě lokality. U estancie La Asunsion kromě jiného fotíme Cereus forbesii a u El Jardin stojí za zmínku Gymnocalycium pflanziivar. argentiniense, Quiabentia chacoensis var. jujuyensis nebo Rhipsalis sp. Vracíme se zpět k El Tala, tam jsme viděli u řeky pod mostem přírodní koupaliště, kde hodláme přespat. Voda v řece je teplá jak „chc…”. takže se moc neosvěžíme, ale aspoň po celodenní cestě spláchneme špínu. Večer přijíždí několik gaučů napojit a vykoupat své koně, v dáli je slyšet snad první jedoucí vlak, my vaříme tradiční gulášovou polévku.
Při večerní diskuzi jsem prohlásil, že tato cesta je podobná jak trempování po naši vlasti, když jezdíme se ženou a že příště se zde vypravím na výlet s ní. Téma vzbudilo značnou pozornost, ale i nevoli některých účastníků. Výsledkem rokování bylo vyhlášení hesla dne: „výlet s babou jsou dvojnásobné výdaje a poloviční radost”.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.