Puerto Esino, San Luis Potosí
Obr.1: Puerto Espino, San Luis Potosí.
Echinofossulocactus phyllacanthus patří k několika málo druhům v rodu, které se vyskytují na obrovském území středního Mexika, v tomto případě ve více než sedmi státech. Už tato skutečnost naznačuje, že se jedná o velmi variabilní druh, a to jak v počtu, barvě a délce trnů, tak i počtem žeber, velikostí těla a v neposlední řadě i květem. Ten je standardně žlutý, ale když pomineme možné křížení s jinými druhy na společných či blízkých stanovištích, může mít květ více odstínů žluté, s hnědými proužky na vnějších okvětních lístcích a jsou i populace se světle hnědými proužky na vnitřních lístcích květů. Navštívená lokalita byla menší skála o rozloze fotbalového hřiště, jejíž temeno zvolna přecházelo do roviny. Místní populace byla pozorována na úpatí skály a na temeni. Dá se však snadno předpokládat mnohem širší rozšíření tohoto krásného druhu v okolí.
Obr.2. Echinofossulocactus phyllacanthus MAK 354.
Musím s lehkou nadsázkou říci, že setkání s populací na této lokalitě pro mě bylo mírným šokem. Tak husté a široké střední trny jsem nikde u tohoto druhu neviděl. Téměř celá populace byla v perfektní kondici a většina rostlin po odkvětu.
0br. 3. Echinofossulocactus phyllacanthus MAK 354.
Exempláře nemající celodenní sluneční osvit se nepyšní tak skvostným otrněním jako svatá trojice na předcházejícím snímku, ale i tak je to radost pohledět. Tento exemplář nám dokonce svými květy potvrdil příslušnost ke svému druhu. Trochu tím narušil vžitý poznatek, že tento druh začíná kvést v dubnu a pak ve více sériích až do podzimu.
Obr. 4. Echinofossulocactus phyllacanthus MAK 354.
Tento zřejmě skotem vykopnutý nešťastník na první pohled nejevil známky života. Opak byl pravdou, naštěstí mu jeden svazek kořenů zůstal v rodné mexické zemině.
Obr. 5. Echinofossulocactus phyllacanthus MAK 354.
Na temenu skály také rostlo mnoho výstavních rostlin. Tento exemplář ke svému famóznímu otrnění přidal ještě plochý růst, i když dle vykopnutého druha víme, že víc, než polovina korpusu je umístěna pod povrchem štěrkovité půdy. Výhoda tohoto chování je zřejmá, udržet co nejvíc vodu. Tak jako dichroakantusy u Tuly, jež svá temena dokážou zatáhnout až těsně pod okraj svých šachtiček.
Obr. 6. Echinofossulocactus phyllacanthus MAK 354.
Stejný exemplář jako na předchozím snímku, jen s přiblížením k patě rostliny, kde se tísní asi deset semenáčků různých velikostí, což svědčí o vitalitě místní populace. Na místě jsme pozorovali stovky semenáčků v různých velikostech.
Obr. 7. Mammillaria aff. nana.
Ve spárách mezi kameny se občas objevily hlavičky miniaturní mamilárie, podle místa výskytu a jednoho až dvou středových červených trnů s háčkem to ukazuje na M. nana. Potvrdit by to mohly žluté květy, které jsme však neviděli.
Obr. 8. Další doprovodná kaktusová vegetace na lokalitě.
Společnost tomuto úžasnému fosuláku dělají na lokalitě kromě již zmíněné Mammillaria aff. nana ještě Opuntia sp., Ferocactus hystrix, Cylindroopuntia sp. a Coryphantha potosiana.
