Na přelomu tisíciletí (1999/2000) jsem v poklidné atmosféře Vánoc vysel do kultivátoru pod zářivky každoroční dávku semen kaktusů rozličných mexických druhů, které jsem získal z osvědčených zdrojů. Mezi nimi byla i porcička 10 semen Gymnocactus mandragora PP 834, Sierra de la Parras, Coahuila, která mi přišla od pana Pavlíčka z Chrudimi.
Obr. 1: Turbinicarpus mandragora PP 834, Tanque Menchaca, Coah.
Vyklíčila mi sice jen 4 semínka, ale všechny 4 rostlinky z nich získané mám pravokořenné ve své sbírce dodnes. Již několik let z nich 3 rostliny každoročně kvetou (většinou 1-2, letos i 4 květy). Po pečlivém sprašování z nich získávám malá množství klíčivých semen (obr. 3), ze kterých se snažím vypěstovat další generace pravokořenných rostlin. Původní, dnes 21leté rostliny pěstuji v minerálním, dostatečně propustném substrátu, nyní v plastových hranatých květináčích velikosti 6 cm.
Obr. 2: Turbinicarpus mandragora PP 834, na obrázku je dobře vidět tenký přechod k řepovitému kořenu.
Mohu potvrdit, že růst rostlin je extrémně pomalý. Zhruba od 2 let se růst nadzemní části, asi na dobu dalších 2-3 let, téměř zastavil a v tomto období narůstala vždy pouze podzemní část rostliny. Po celou dobu měly rostlinky jen "juvenilní" otrnění, tvořené pouze postupně se prodlužujícími okrajovými trny. Přibližně po 5 letech došlo k pozvolnému obnovení růstu nadzemní, do té doby sloupkovité části, která začala vytvářet kulovitou hlavičku při zachování tenké nadzemní nožičky. Teprve v té době se pomalu začaly objevovat první hnědavé vzpřímené středové trny s fialově šedou špičkou. První květy se pak objevily s odstupem několika dalších let.
Obr. 3: Turbinicarpus mandragora, semena.
Totéž nyní pozoruji i u semenáčků z dceřiných generací. Rostliny snadno trpí pravděpodobně houbovými chorobami a jsou náchylné k napadení živočišnými škůdci, především sviluškou chmelovou.
Obr. 4: Turbinicarpus mandragora PP 834, dva semenáčky - výsev 2016.
K úspěšnému dopěstování zdravých, pravokořenných rostlin do dospělosti je třeba především velká dávka trpělivosti a také určité "štěstí" při zvládání řady pěstitelských nástrah. S určitou nadsázkou lze říct, že při pěstování tohoto druhu se necítím být ani tak pěstitelem kaktusů jako spíše geologem, který opečovává ve svém skleníku skutečné "nerosty". Substrát používám celkem standardní, tzn. 1/4 zemina ze zahrady (s nízkým obsahem humusu), 1/2 bratčický písek a 1/4 štěrk velikost 2-4 mm z Předklášteří u Tišnova. Rostliny zalévám dešťovou vodou, tak jak všechny ostatní druhy z této skupiny, několikrát za rok, vždy po proschnutí substrátu.
Reakce na příspěvek "Zdali se to někdy naučíme?"
