Turbinicarpus (Gymnocactus, Rapicactus, Napina) mandragora (Frič ex A.Berger) Zimmermann
První pokusy o návštěvu této mystické rostliny na její lokalitě jsme podnikli při mé první cestě do Mexika v březnu 2012. Nejprve se pokoušíme dostat na lokalitu od severu, z Parras de la Fuente přes hřebeny Sierra Parras.
V horách Sierra Parras
V horách však potkáváme kamionetu s dělníky, kteří nám oznamují, že cesta dál skrz hory je po zimě nesjízdná. Nevzdáváme se, objíždíme Sierra Parras od západu, odbočujeme do Laguny Viesca a pokračujeme k souřadnicím. Cesty v laguně se často dělí, ale směr máme stále správný. Odbočujeme a vjíždíme mezi hřebeny mohutného pohoří. Námi vybraná cesta se však po několika kilometrech stále víc zužuje a ozývá se stále častější hlasité skřípání ostrých trnů akácií na bílém laku našeho nového Fordu, doplněného tichým skřípěním zubů Karla Pavlíčka, který už začíná přemýšlet, co mu na to řeknou v půjčovně. Po pracném překonání na několika místech erozí přerušené cesty dojíždíme k opuštěnému stavení a za ním cesta definitivně končí. K udaným souřadnicím zbývá asi 10 km vzdušnou čarou. Protože se blíží večer a dochází nám i pitná voda, o pivu nemluvě, rozhodujeme se to vzdát.
Cesta v Laguna Viesca
Při plánování další, v pořadí mojí čtvrté cesty do Mexika v roce 2018 ,se mi podařilo do itineráře zařadit i další pokus o návštěvu této lokality. Tentokrát to chceme zkusit od východu, odbočením z MEX 54. Karel, který se na lokalitu mezitím jednou dostal, nás varuje, že to bude děsná „drbárna“, protože je to asi 180 km po prašných cestách. Nedbáme na varování a 12.3.2018 odbočujeme na prašku směr mandragora. Průměrnou rychlostí 40 km v hodině a v oblacích prachu se po několika zastávkách blížíme na úroveň prvních gps. Blíží se večer, tak zajíždíme co nejblíž k horám a stavíme tábor.
Ráno balíme tábor.
Brzy ráno balíme stany, popojíždíme autem blíž k soutěsce a dál už pokračujeme pěšky.
Soutěska se kroutí mezi hřebeny a po několika km přicházíme do širokého údolí, ze kterého vystupují mírné kopečky z rozpadající se břidlice. Právě na nich by podle našich gps měly hledané rostliny růst. Rozdělujeme se, a pečlivě prohlížíme několik nejbližších kopečků. Bohužel, nacházíme jen epithelanty a horizontíky, mandragoru ani jednu.
Epithelantha micromeris
Zklamaní se vracíme k autu, ale máme ještě několik gps více na západ, proto popojíždíme asi 10 km až do opuštěné a rozpadající se vesničky Tanque Menchaca. Dál na západ už žádná cesta nepokračuje.
Tanque Menchaca
A tak se stáčíme opět na sever k horám na obzoru. Po jejich dosažení zaparkujeme a už podruhé ten den pochodujeme další soutěskou. Tentokrát jdeme suchým korytem potoka, který se kroutí mezi hřebeny a občas se hluboce zařezává do okolního terénu. Po několika km se znovu dostáváme do širokého údolí, vystupujeme z koryta potoka a ve velkém vedru míříme k nejbližším kopečkům, z nichž vystupují ostré výchozy břidlice.
A na nich konečně nacházíme hledané rostliny! Rozbíháme se po okolí, vedro-nevedro a fotíme jak o život. Na rostlinách je množství právě dozrávajících plodů, a tak si představuji, jak to tu muselo vypadat před několika týdny, když byly všechny rostliny v plném květu!
Jak je vidět na fotografiích, mandragory jsou usazené ve spárách mezi vrstvami břidlice, která je v těchto místech pohybem zemské kůry otočená skoro svisle. Zajímalo by mě, jak asi v těchto úzkých spárách vypadají jejich řepovité kořeny, ale žádnou obnaženou rostlinu nevidím.
Rostlin tu není mnoho, odhadem několik desítek, možná stovka, všechny dospělé, v dobré kondici a plodící množství semen, ale nenacházím žádný menší semenáček. Semena zřejmě zapadnou hluboko do, někdy až svislých, spár břidlice, a těžko říct, kolik let trvá, než vytvoří řepovitý kořen a vystrčí hlavičku nad okolní terén. Výskyt zřejmě pokračuje na východ i západ dál údolím, kde jsou vidět podobné kopečky. Na ty už se nevydáváme, protože nás čeká ještě cesta zpátky a v pozdním odpoledni se vedro ještě zvyšuje.
Spolu s mandragorami pozorujeme ještě několik rostlin Epithelantha micromeris a Echinocactus horizonthalonius. Na rovinkách mezi kopečky se občas objevuje Ariocarpus fissuratus v. lloydii.
Přestože se zdá, že je krajina široko daleko liduprázdná a nevidím ani žádné stopy, že by se tu toulaly jinak všudy přítomné krávy, u jednoho kopečku nacházíme zapomenutou starou přepravku. Možná je to vysvětlení, proč jsme na východněji položené lokalitě nenašli ani jednu rostlinu. Zdá se, že vzhledem k obtížné kultivaci druhu v kultuře a omezenému rozšíření v přírodě je i přes značnou nedostupnost lokality tento druh silně ohrožen vyhynutím. Měli bychom se ho naučit pěstovat alespoň ve sbírkách, protože by byla velká škoda o tuto vzácnou rostlinu přijít.
Unavený a žíznivý, protože už nám opět došla voda, se smíšenými pocity odcházím z tohoto krásného místa, opuštěného mezi horami, a přeji si ještě někdy se sem vrátit.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.