Velký přesun a poslední úsek
Hned po ránu, ve středu 7.2., je už 23°C, začíná mírně mrholit a dokonce postupně pršet. Na chvíli byla vidět i duha. Rychle balíme a vyrážíme směr Sierra de Medina. Odbočili jsme na San Vicente a chtěli jsme prozkoumat brdky na protějším pohoří.
V noci stále bouřilo, ale ráno 8.2. přestalo pršet a mraky se začaly trhat. Dnes nás čeká velký přesun. Slunce svítí a je dost velké vedro, teplota v průměru 33-35°C. Jelikož jedeme prakticky stále na východ, tak celou dobu na mě svítí slunce – prostě smůla. Přesun jsme zahájili v provincii Tucumán, dále přes Santiago del Estero a Chaco do provincie Santa Fe. Tak jako na začátku expedice, jedeme cestou, která v dáli nemá konce, vpravo rovina, vlevo rovina. V tom horku je to těžká zkouška pro řidiče, zvláště když se začaly objevovat potíže s autem.
Blížíme se k městu Vera, kde má být asi 30 km před městem lokalita Gymnocalycium erolesii. Je to rovinná, záplavová oblast s vystouplými keřovitými ostrůvky a travním porostem. Společně zde roste se Stetsonia coryne, která se zde opět objevila. Zajíždíme na vedlejší cestu, která vede kolem jezera, a stavíme stany. Večer nás málem sežrali komáři, stále dělali nálety, byl jsem jimi zcela obsypán a nedali se odehnat. Mírně jsem se rozčílil a raději zalezl do stanu, kde na mě nemohli.
Ráno 9.2. už tolik komárů nebylo. Dříve než začneme pokračovat v přesunu, jdeme prozkoumat ještě několik lokalit Gymnocalycium erolesii kolem města Vera. U patníku 748 je tak silná populace, že rostou celoplošně vedle sebe jeden vedle druhého, takže není kde šlápnout. Asi 11 km severozápadně od Vera roste jako doprovodná vegetace několik zajímavých kaktusů jako Monvillea spegazzinii, Cleistocactus smaragdiflorus,Opuntia vulgaris, Echinopsis chacoana.
Asi 2 km dlouhý most přes veletok Paraná.
Opuntia vulgaris
Vlevo: řez květem Opuntia vulgaris, vpravo: Monvillea spegazzinii u Vera.
Po návštěvě několika lokalit Gymnocalycium erolesii nastává přesun přes provincie Santa Fe, Chaco a Corrientes, kde bychom měli spát. Při přesunu na mě už tradičně celou dobu svítilo sluníčko a bylo dost velké horko. Venku bylo přes 36°C, ale při puštěné klimatizaci v autě se teplota snížila na přijatelných 30°C. Někde jsme cestou ztratili značku a auto začíná mít problémy s brzdami. Přejíždíme most přes řeku Paraná, který je dlouhý asi 2 km. Na druhé straně veletoku vidíme po přejezdu mostu městské pláže, kde se koupe několik lidí. Martin s Tomášem neodolávají a jdou se též vykoupat. Zdá se mi, že voda není zrovna nejčistější, tak zůstáváme s Jardou raději u mostu, kde pózujeme před fotoaparátem a přemýšlíme, co budeme dělat, když nám piraně sežerou naše řidiče. Vše dopadlo dobře a naši plavci se vrací osvěženi zpět, můžeme vyrazit na další cestu.
Projíždíme provincií Corrientes směr město Mercedes. Opět samá rovina a nadmořská výška se pohybuje kolem 50-70 m.n.m. Všude kolem cesty jsou jezera a mokřiny, ještě že jsou dobré asfaltové cesty. Večer jsme zaparkovali u řeky, která je dost teplá a voda hnědá od rašeliny, přesto jsme se v ní vykoupali a smyli celodenní pot. Vedle je celkem frekventovaná silnice, přesto stavíme stany, vaříme polévku a jdeme na kutě. Spaní nebylo nic moc, celou noc jezdilo kolem spoustu aut a bylo velké horko.
Když brzy ráno 10.2. vstáváme, je teplota 30°C a dusno, prakticky jsem stále zpocený. Vlhké jsou i stany, snažíme se je alespoň trochu usušit a vyrážíme dále provincií Corrientes. Před Mercedes jsou nějaké trhy, kde nakupujeme poslední suvenýry. Zastavuje asi 10 km jižně od Mercedes, kde hlavním cílem je zmapování lokality Gymnocalyium mesopotamicum, které rostou na kamenitých ostrůvcích porostlé travou. Celou dobu svítilo slunce, postupně se zatáhly mraky a po obědě začalo dokonce pršet. Venku začalo být hodně dusno, bylo jak v prádelně, v autě však klimatizace pobyt trochu zpříjemnila. Zastavujeme na druhé lokalitě asi 40 km jihovýchodně od Mercedes, kde se na druhé straně cesty leží samé surové acháty všech velikostí od malých až do 10 cm velkých.
Pokračujeme dál, vjíždíme do provincie Entré Rios, kde nás za chvíli zastavují policajti. Mladý policista po zběžné kontrole říká, že má kamaráda, který má za ženu českou holku. Dával nám pár rad, jak dojet bezpečně do Buenos Aires, že bude lepší přejet na souběžnou cestu o desítky kilometrů dále, že tato je pro nás nebezpečná. Neposlechli jsme jej a jeli dále. Asi jsme však udělali chybu, což jsme zjistili později. Před městem Concordia nás opět zastavuje policie, a tu nastal první větší problém. Po předešlém předjíždění přes plnou čáru a že nemáme značku, chtěli nemravně vysokou pokutu. Z 552 argentinských pesos (asi 3800.-Kč) zlevnili nakonec na 200 pesos. Asi potřebovali nějaké peníze na grilování, které prováděli hned za stanicí. Teď víme, před čím nás varoval první policajt. Na stanici nás zdrželi poměrně dlouho, a tak nezbývá nic jiného než jít do města hledat nocleh. Ať děláme co děláme, nemůžeme jako vždy sehnat nocleh, tak jsme za tmy vyjeli za město, kde hledáme něco venku. Poblíž lesa stavíme stany. Auto se mi stále více přestává líbit.
Ráno 11.2. ani nevaříme kafíčko, prý se stavíme někde na pumpě. Přejíždíme Entré Rios a směřujeme do provincie Buenos Aires. Po cestě nás čeká poslední lokalita a šmytec. Odbočujeme směr Uruguayské hranice, zastavujeme u Gualeguyachu, kde pátráme po Gymnocalycium schroederianum. Roste v rovině s keřovitou buší, kde roste v trávě kolem stromků a keřů. Společně se zde vyskytuje Echinopsis chacoana. Vracíme se zpět a jedeme do hlavního města.
Konečně přijíždíme do Buenos Aires, kde plánujeme dva noclehy. Jak už bývá zvykem, nemůžeme večer najít žádný hotel nebo je obsazený. Jezdíme po městě a stále nic, máme prostě pech. Jarda říkal, že spali v Ezeize, což je nedaleko letiště, tak tam jedeme. Nakonec jsme dojeli do Monte Grande, kde byl letištní hotel s ubikacemi na chodbě. Bylo už dost pozdě večer, tak jsme to vzali.
Druhý den 12.2. jsme věnovali vše zakončujícím pracím. Nechali jsme za mírný poplatek komplet umýt a vyčistit auto. Chudák „Karel” měl prasklé přední sklo, sjeté brzdné destičky, takže Martin už brzdil jen ruční brzdou, chyběla mu značka, ale po umytí vypadal jako nový. Přejímka auta proběhla bez problémů, dokonce nám vrátil nějaké peníze. Jdeme se podívat do velkoměsta na nákupy.
Gymnocalycium schroederianum u Gualeguyachu (11.2.2007).Zpátky do hotelu si bereme taxíka, po cestě vidíme alespoň 12-15 hotelů. Kde byly včera? S taxikářem si domlouváme odvoz na letiště, zítra v 10.30 hodin. Teď nás čeká poslední důležitá věc – třídění a balení věcí. Balení věcí jsme provozovali až do večera. Po 20. hodině jsme zašli na poslední rozlučkovou večeři do celkem slušného podniku. Každý si mohl vzít z nachystaných stolů co chtěl a kuchař mu upekl co si přál nebo na co ukázal. Paušální poplatek za jídlo v neomezeném množství je jen 21 AP a to je opravdu z čeho vybírat. Loučíme se a jdeme zpět, abychom se psychicky připravili na odlet.
Druhý den 13.2. domluvený taxík stojí včas před hotelem, nakládáme kufry a čeká nás poslední jízda přes město na letiště. Při odbavení po nás chtějí další letištní poplatek asi 20 USD, jinak nemůžeme odletět. Nedá se nic dělat, zaplatíme a můžeme odejít do další haly. V knihkupectví se ptáme, zda nemají nějakou knihu o rostlinách Argentiny. Objevili jsme jen jednu malou knihu 100 rostlin Argentiny, alespoň něco. Při odletu ve 14.30 hodin je Buenos Aires 33°C, do Milána nás čeká 11212 km a měli bychom letět přes 12 hodin.
Čas příletu v Miláně kolem 7 hodin ráno (14.2.), bohužel navazující spoj do Vídně je až v 15.40 hodin. Máme dostatek času na zhodnocení výpravy, dokreslení cesty do mapy a zaznamenání poslední navštívené lokality. Expedice byla úspěšná, avšak na celkové hodnocení si musíme chvíli počkat až se zpracují všechny materiály. Ve Vídni přistáváme v 17.10 hodin, čekáme chvíli až přijedou všechny kufry. Před letištěm nás čeká auto, které domluvil Jarda a dopravuje nás všechny do Brna. Moc díky. Už se těšíme domů a na své příbuzné. Všude dobře, doma nejlíp.
