Rod Huernia (část 1.)
Rod Huernia patří spolu s rodem Orbea dle tradiční nomenklatury ke dvěma nejrozšířenějším rodům s počtem druhů a poddruhů okolo 80. Je tedy evidentní, že abychom si mohli tento rod představit alespoň trochu blíže, je třeba tento příspěvek rozdělit minimálně na dvě části.
V první se budu věnovat jen jihoafrickým druhům a v druhé pak druhům „zbytku světa“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že areál rozšíření rodu Huernia je poměrně rozsáhlý. Zahrnuje celou jižní Afriku, dále východní Afriku a také Arabský poloostrov, konkrétně Saudskou Arábii a Yemen. Jeden druh se vyskytuje i v západní Africe, v Nigérii.
Rod Huernia ustanovil v roce 1810 Robert Brown a zahrnul do něj tehdy 3 druhy na základě jejich společného znaku, 10ti cípých květů. Jak je to možné v čeledi s 5ti četnými květy, vysvětlím níže.
Obr 1: Huernia barbata na lokalitě v Jihoafrické republice, kde je poměrně rozšířeným a běžným druhem.
Zajímavým, dokonce spíš kuriózním příběhem je vznik jména Huernia. Původně totiž mělo jít o poctu holandskému misionáři a sběrateli jihoafrických rostlin z přelomu 16. a 17. století jménem Justus Heurnius. Jak už jistě tušíte, došlo tehdy při přepisu názvu k prohození písmen, a tak od té doby máme rod Huernia místo plánovaného Heurnia, jak přikazují nomenklaturní pravidla vylučující dodatečné opravy.
Obr 2: Huernia clavigera také z JAR, P.V. Bruynsem zahrnutý k H. barbata. Typický, vlastně až typový květ rodu Huernia. Deseticípý, ale přesto, jako u všech stapélií, pětičetný, protože menší výstupky nejsou zakončením pravých okvětních plátků, ale vlastně falešnými „mezivýstupky“.
Huernie se nejvíc při zběžném pohledu vyznačují vlastně svou nenápadností. Nejsou nijak zvlášť velké, stonky bývají do 10 cm dlouhé a okolo 1-2 cm široké, trsy také nejsou nijak mohutné, většinou do 30 cm v průměru, dokonce květy ani nevydávají žádný odér, který by, jako u jiných stapélií, mohl přitahovat na dálku pozornost. ALE! Na druhou stranu patří huernie mezi pěstiteli k vůbec nejoblíbenějším a nejpěstovanějším stapéliím. Proč? To má více důvodů. Patří k poměrně snadno pěstovatelné skupině sukulentů, velmi snadno se vegetativně množí, a hlavně velice ochotně a často kvetou velmi širokou škálou v mnoha případech extrémně atraktivních květů, jak se můžete přesvědčit na přiložených fotografiích.
Obr 3: Huernia urceolata z Angoly je naopak uzavřeným tvarem květů velmi výjimečná.
Ještě trochu k morfologii. Trsovitě se rozrůstající stonky bývají výrazně čtyř či pětiboké, na žebrech s dužnatými špičatými výstupky, mamilami. Známe ale i druhy s mnohožebernými stonky hustě pokrytými trichomy jako H. pillansii nebo i s bezžebernými stonky jako H. peduncula, která je také výjimečná svými až 1,5 metru dlouhými převislými stonky. Jediný druh, H. longii vč. poddruhu echidnopsioides, se vyznačuje rhizomatickým šířením trsů podzemními stonky. Výjimečná tvarem stonků je také téměř kulovitá H. kennedyana.
Obr 4: Huernia verekeri má v rámci huernií nejrozsáhlejší areál výskytu. Od Namibie na západě až po Malawi na východě Afriky.
Variabilitu květů nejlépe vystihne následující výčet jednotlivých typů. Základním typem je zvonkovitý tvar jako u H. barbata, mnoho druhů je kromě často pestré kresby květů atraktivních též vystouplým prstencem okolo vnitřní části květu jako např. H. zebrina nebo H. guttata. Téměř uzavřeným tvarem květů vyniká angolská H. urceolata, globózní tvar květů má i jedna varieta H. keniensis. Kromě toho známe i druhy s extrémně dlouhým trubkovitým květem jako H. levyi a H. longituba nebo květem s oddělenými okvětními plátky jako H. procumbens nebo H. andreaeana a také druhy s květy výrazně pokrytými papilami jako H. hystrix.
Obre 5: Huernia kennedyana z východu JAR je typická svými téměř kulovitými stonky.
Pěstování huernií je velmi snadné a při dodržování obecných zásad pro pěstování sukulentů i úspěšné.
Všechny druhy mají v podstatě stejné nároky, jen druhy z východní Afriky a Arábie by měly být v zimě drženy tepleji než jihoafričtí příbuzní, tedy alespoň řekněme v 15 stupních Celsia.
Obr 6: Huernia oculata se světlým centrálním „okem“ má velmi atraktivní květy. Vyskytuje se v Namibii a Angole.
Množení je velmi jednoduché, oddělováním okrajových částí trsů. Krajní stonky už většinou mají vyvinuty tzv. čekací kořínky čili jejich zakořenění je rychlé a snadné.
Shrnuto, podtrženo, těžko bych mohl více doporučit jiný okruh stapélií vhodný pro kohokoliv než právě huernie. Snadno se pěstují i množí, jsou velmi variabilní čili pestré a rozhodně ne nudné, a navíc poměrně lehce dostupné. A jako bonus navíc přináší značnou ochotu ke kvetení v podstatě od jara do podzimu.
Obr 7: Huernia nouhuysii rostoucí v JAR je typická vykvétáním sérií několika květů.
Obr 8: Huernia namaquensis se vyskytuje v nejvyprahlejší, severozápadní části Jižní Afriky.
Obr 9: Huernia barbata – forma s extrémně dlouhými květními cípy.
Obr 10: Huernia barbata – detail vnitřní, hustě obrvené části květu.
Obr 11: Huernia hystrix má značně obrvený celý květ a vyskytuje se na jihovýchodě Afriky od Zimbabwe až po JAR.
Obr 12: Huernia plowesii patří k velmi atraktivním a vzrůstem miniaturním huerniím.
Obr 13: H. pillansii na lokalitě v Malém Karoo v JAR.
Obr 14: H. humilis z JAR je sice nepříliš hojná ve sbírkách, ovšem velmi přitažlivá.
Obr 15: Huernia guttata je kresbou květů velmi variabilní a také atraktivní. Výskyt opět v JAR.
Obr 16: H. zebrina je obecně jednou z nejznámějších huernií, je evidentní proč. Původem z východu Jižní Afriky.
Obr 17: H. zebrina – další varianta na dané téma.
OPbr 18: Huernia bayeri – mezi huerniemi výjimečná svými čistě žlutými květy. JAR.
Obr 19: Huernia procumbens z Jižní Afriky a Zimbabwe se vyznačuje tenkými dlouhými a poléhavými stonky i květy s výrazně dělenými okvětními plátky.
Obr 20: Huernia blyderiverensis se vyskytuje na malém areálu SV JAR v okolí řeky Blyde River.
