Ještě jednou Echinofossulocactus laui n.n.
Čtrnáctý díl seriálu byl věnován něčemu neobvyklému ve světě těchto rostlin. Byl věnován populaci rostlin, které jsou dostatečně odlišné, geograficky izolované a současně dostatečně uniformní na to, aby mohly být popsány jako nový druh.
Na článek přišla stěží uvěřitelná reakce. Cestopis od Honzy Říhy, který popisuje události z před více než čtyřiceti lety, kdy bylo do oběhu dáno sběrové číslo Echinofossulocactus sp. L1377. Cestopis, který potvrzuje přání nálezce, Alfreda B. Laua, aby byl tento druh pojmenován jeho jménem. Cestopis byl adresován i Pavlovi Pavlíčkovi. A Pavel se zasadil o to, aby byl cestopis hned zařazen do aktuálního čísla internetových novin (J. Říha: Poznámky k neklasifikovanému a nepopsanému Echinofossulocactus ‘laui‘ http://www.incact.cz/index.php/610-poznamky-k-neklasifikovanemu-a-nepopsanemu-echinofossulocactus-laui). K článku Honzy Říhy se hodí udělat pomyslnou tečku za E. laui n. n. Takovou tečku, která by mohla zájemcům o tento nepopsaný druh otevřít cestu k vlastním sbírkovým rostlinám. Po návratu z Mexika mě totiž čekalo krásné a milé překvapení. Nabídka čtyř semenáčků od Jirky Horala naroubovaných na Selenicereus. Co by si člověk, tak postižený jako já, mohl víc přát? Co? Květy a semínka. A to se podařilo letos brzy na jaře. Ještě před rozkvětem vylezly z poupat blizny. Ale to už jsem měl kytky doma, oddělené od ostatních, aby nedošlo k nežádoucímu křížení. Po vyčištění jsem napočítal téměř čtyři stovky semen. Dost na to, abych je poslal bez nároků na proplacení Pavlovi Pavlíčkovi a aby se mohlo připravit cca 30 porcí po deseti a udělat něco dobrého pro Nadaci Inka. K zásilce přidám ještě pár letošních semínek fosuláče s největším květem E. polyacanthus n.n. sp. Molinitos (viz: https://www.cact.cz/noviny/2018/05/efc-2.htm).
Obr. 1 Echinofossulocactus laui n.n. Lau 1377 ve sbírce Pavla Pavlíčka
Obr. 2 Detail květu E. laui n.n. Lau 1377 ve sbírce Pavla Pavlíčka
Obr. 3 Historický obrázek E. laui n.n., které byly naroubovány na Selenicereus sp. Čtyři rostliny vlevo se přestěhovaly ze sbírky Jirky Horala do sbírky mojí. Bohužel tu nejmenší se mi nepodařilo zpravokořenit.
Obr. 4 Přerod z juvenilního stádia do stádia dospělých rostlin.
Obr. 5 První květy vystrkovaly blizny z poupat ještě před rozkvětem.
Obr. 6 Mimořádná intenzita vybarvení květů je pro E. laui n.n. typická.
Obr. 7 Nakonec se v květu potkaly všechny tři rostliny.
Obr. 8 Velikost už i prvních květů vylučuje příslušnost k E. lloydii.
Obr. 9 Po odkvětu a sklizení semen byly semenáčky sesazeny do jedné misky.
Obr. 10 Porovnání dospělých sbírkových rostlin E. laui n.n. Lau 1377 (vlevo) a semenáčků od J. Horala dokumentují stejnou druhovou příslušnost a typický růst do šířky.
Obr. 11 Doufejme, že se někdy v budoucnosti podaří pojmenovat tento druh po jeho nálezci, po Dr. Alfredu Bernhardovi Lauovi - známém cestovateli, sběrateli kaktusů a hlavně světově proslulém znalci Mexické flóry. Narodil se v Německu (5. 8. 1928) a původně vystudoval teologii. Od roku 1945 až do své smrti (27.1. 2007) žil v Mexiku, hlavně ve Fortín de las Flores, kde založil misijní školu. Jednou z hlavních náplní jeho misijní činnosti bylo poskytování vzdělání indiánským chlapcům, kteří pocházeli z nejchudších vesnic z různých indiánských kmenů Mexika. Většina z nich pak pokračovala v dalších studiích a stali se inženýry, lékaři či učiteli (Zdroj: http://www.pinguicula.org/images/divers/lau40.jpg ; a https://www.escobaria.cz/cz/esc_bot.htm ).
