29. ledna
Probudím se a divím se, jak je možné, že stan je neuvěřitelně mokrý. Dostávám vysvětlení. Je to velkou vlhkostí a rosným bodem. Kdybys spala oblečená, neměla bys z vrchu vlhký spacák. To je teorie.
Nebudu v noci šifrovat propustnost peří spacího pytle a čekat, až se mi vlhkost dostane na kůži.
Prostě beru spacák a jdu do auta zaujmout polohu Jardy Procházky a vyzkoušet jeho spací styl. Je pravda, že na rozdíl od Jardy jsem si hodila nohy na sedadlo u řidiče. Usnula jsem tvrdě. Vzbudilo mě až klepání Martina na okýnko. Kde jsi? Hledal jsem tě. Našel. I v autě se dá spát.
Projíždíme horama směrem na Santa Cruz. Vlastně ujeli jsme jen deset kiláků a zastavil nás červený praporek. Musíme čekat asi hodinu a půl. Proč? Protože Bolívijci se připravují na budoucnost. Člověk si říká, proč budujou novou cestu v délce sto kilometrů, když se tady nachází jen několik vesnic. Prostě chtějí se mít líp. Pozorujeme bagr na skále, jak odhrnuje kameny a strhává lžící svah. Geologické vrstvy jsou nestabilní, ale musí se věřit, že se nezačnou sesouvat. Pracujou po celé délce silnice. Co pracujou? Makaj, usmívají se a neremcaj. Myslím, že by u nás zvládli vybudovat dálnici Praha Brno za pár týdnů. To je doba, sakra, komentuje situaci Jirka.
"Petro, co to mám na krku ?" změní téma Martin. Nekecej, to je klíště. Konečně může Olga zasáhnout jako profesionál.
Pinzetou na kaktusy vytáhne malou potvoru a lupou zkontroluje, zda ji nepřetrhla. Martin tvrdí, že tady nejsou infikovaný. Hodí se i lékárnička, kterou jsme dostali v rentakáru. Obsahuje i betadin. Mimochodem, ten betadin si vezu z Prahy taky. Olga vysvětluje, že je to dezinfekční jed. Olga dělá ještě několik fotek, jako dokumentaci.
Je fascinovaná klíštětem, které má pruhované maskování. Jirka se směje. Není to mandelinka bramborová? Jo a změnila profesi. Stříkají pole proti ní, tak začala pít krev kaktusářům. Přijelo auto policie a chce projet. Silničáři mají své pokyny, pustí ho až po patnácti minutách. Znamená to, že delikvent bude mít docela dobrej náskok.
Radujeme se, že můžeme vyrazit za nima. Chyba v úsudku. Řekl jsem hodinu a půl a basta. Martin z nudy hledá šutry a suchou trávu, jelikož by si rád udělal oheň, uvařil vodu na kafe. Má jasno. Praporkář kafe nedostane. Vrátil se bez trávy, je moc mokrá.
To je vtipné. Přijela motorka, na ní holka, kluk a dítě. Holka se zavázanou nohou. Nevím, kde vzala berli, ale opřela si o ní nohu, aby jí nebolela. Kam až jedou? Do nemocnice?
Konečně zelená a vyrážíme. Objedeme několik kopců, kde strhávají padající kamení, a vjedeme do malebného údolí. Takovou kombinaci barev jsme ještě neviděli. Je pravda, viděli jsme krajinu hnědozelených valérů, také tady je zvláštní, jak barvy přeskakujou z jedné na druhou a dál se opakujou v jiných kombinacích.
Jsme v Sarrapata a pohupující postava v uniformě nás staví. Má sluchátka od mobilu, kříží nohy a točí se značkou PARE. To je holka jak vyšitá. Dlouho nic nejede. Tak teď nám ukazuje zelenou.
Proti nám začínají přijíždět auta. Spletla si barvy? Je dobrý, že i holky mohou pracovat. Nezávidím, stát v prachu celou pracovní dobu. Mluvíme o pracovní době tady. Mají dlouhou polední pauzu, dvě hodiny a končí šichtu až v 18:30. Jo Olgo, to by se ti asi moc nelíbilo, co, obrátil se Jirka na partnerku. Mlčím, nereaguju na pracovní dobu některých doktorů. Například moje zubařka pracuje od 8 do 16. Můžu k ní jít? Nemůžu. Radí mi si vzít volno, když něco potřebuju.
Nebo si zajít k zubaři v Bolívii, když už mám volno. Nikdo z nás neměl ahnung, že stojící mraky před náma nás vpustí přímo do džungle.
To je totální prales. Tolik rostlin. Nejblíž k nám jsou fuchsie a krásně se na nás culí.
Já bych stavěla hned, když uvidím kvetoucí kytku. Jirka na to, ale vždyť to znáš, rostou všude. Ne, neznám, v životě jsem takovou kytku neviděla. Uprosím Martina. No. Jenže jak přebrodit bahno? Martin je frajer a zajel až k okraji cesty, abych mohla ladně doskočit do trávy no name vstavačovitou kytku vyfotit. Místo se jmenuje Sunchal, bude to zřejmě nějaká sunchalovitá.
Bylo to i štěstí pro Martina, protože mohl vidět poprvé, co jsme tady, letět kolibříka. Dal bych si pivo. Zastav tady, vidím, že mají v obchodě pivo. To zas chci vidět, jak nebudou studená. Mýlil se chlapec. Jsme na konci světa a mladá holka otevře lednici a nabízí šest druhů piv. Chlapec z Čech neví, které popadnout, které mu bude chutnat. To čumíš, co?
Tak jako čuměl tlustý kamarád kamaráda na Vietnamce v pražské tržnici. To bylo tak. Chtěl koupit kraťasy velikosti XXXXL. Máme, culí se Vietnamec. To čumíš, co? Čuměl, byly mu.
Jirka není ve formě. V žaludku se mu stále natřásá kuře od večeře. Razantně odmítá pivo. Kupuje si mega láhev Coca Coly. Ta je prý lék na všechno.
Kolik kiláků jsme ujeli od rána? 120. Nějak málo. Nemůžeme se divit. Dlouho jsme stáli a pak nekonečné serpentiny a cesta v rekonstrukci.
Jsme už hodně dole, začínají gymna. I s plody. Zamilovala jsem si mini pidi sulky a teď se přeorientovat na gymna melouny.
Pravda je, že skutečně tady pěstujou melouny. Mám další otázku. Malá vesnice a deset stánků s melouny vedle sebe. Tisíce melounů. Prodají je? Kam s nimi?V kaňonu La Negra už melouny nerostou. V řece je poměrně dost vody.
V polovině kopce přechází přes cestu páv. Páv? Tak páva jsem ještě nepřejel, zpomaluje Martin řízení. No jo, vyšel si na procházku. Vlevo od nás je rozsáhlé luxusní sídlo, s travičkou posekanou jak na golfovém hřišti.
Jít se zeptat, kdo tady bydlí? A proč je tady zakázané focení? Evo, nevíš něco o tom? Asi není nikdo doma. Mohla bych zaskočit na návštěvu a udělat rozhovor. Konec fantazírování, jsme v Santa Cruz. Hledáme strategicky hotel blízko centra a blízko rentacaru. Gpska jako první vyplivla jméno hotelu Las Palmas (www.hotellaspalmas.com.bo).
Na recepci je to horší než na hranicích. Recepční chce zelenou migrační kartu. Kartu? Všichni jsme se na sebe podívali. Jirka dodal, ať jdou do prdele. Recepční se usmívá, zřejmě česky neumí, nebo ano, a pak je fakt hustá profesionálka. Nakonec jsme se domluvili. Pokoj 109 a vzhůru po schodech.
Máme dvě postele královské velikosti. Martin si sedá do křesla se slovy "mám toho plné krovky a chci pivo". Kluci popíjejí pivko a my s Olgou jdeme zlikvidovat bordel v autě.
Konečně sprška. První do kanálu odchází prach a nové bahno, později postupně stará špína. I přes veškerou snahu se zcivilizovat to vypadá na to, že stejně nějaké zarostlé zbytky převezeme přes oceán. I ten ulomený trn z opuncie se podívá do Čech taky. Tak dobrou voňavou noc.
30. ledna
Spím jako kaktus celou noc. Martin mě musí budit na snídani. Oni tři si stěžovali na velký hluk z ulice. Hluk? Když spím, tak spím. Buenos dias. Quiere vuelo? Co? Asi špatně rozumí. Aha huevo. Tak ano. Prosím, čtyřikrát.
Sýry, šunka, tousty, džusy…taková tradiční hotelová snídaně. Ovšemže ta chuť. Ananasový džus nemá chybu.
Kecáme a kecáme a kecáme, až nám číšník nenápadně naznačil, že čas snídaně je u konce.
Jirka začal šprechtit s nějakým Švýcarem žijícím v Německu, který je tady na dovolené. Přišel mi nějaký divný. Stojí přede mnou, dívá se mi do očí a německy se mě ptá. Rozumím a odpovídám. On na to, že mluví s Jirkou. No a co, stejně mu zopakoval to, co jsem mu už řekla já.
To je úroveň, posadil se a začal na nás helekat přes dva stoly. No comment, burane.
Po snídani doplníme benzín, necháme umýt auto. Musíme čekat. Co budeme dělat? Martin stopne taxík, který nás za dvacet boliviánů doveze do centra. Nevydržím a koupím si náušnice s lamou. Každý si uděláme nějakou radost. Je dobré boliviány utratit a ne je vozit domů. Stejně nějaký mám, přece na příště.
Jirka s Oli jdou na oběd do fastfoodu, my si koupíme sýr a jogurtové mléko. Hlavně sušenky pro Martina na doplňování energie, pokud budeme čekat na letišti. Všechno zkontrolovat, zabalit, nabít MP3, mobily.
Loučíme se. Loučíme se s úsměvem. Jo, mám opět blbé kecy. David Černý nainstaloval mimina na Žižkovskou věž, aby nebyla tak ohyzdná. Lezoucí mimina jsou roztomilá, to je jasná věc.
Martine, zvedni hlavu. Co to leze tady? Ty to nepoznáš, to je jasná matka s miminem na zádech.
Odpočítáváme poslední hodiny. Kam zdrhli?
Klucíííííí, stejně vás vidím.
Adios Bolívie.
