Tula, Tamaulipas
Milí čtenáři, jak jsem již zmínil v předchozím seriálu o Cereusech, mou největší zálibou a vášní je rod Echinofossulocactus, a to více než čtyřicet let.
Za posledních dvacet let mě už několikrát napadlo, jestli jsem se neměl zaměřit na jiný rod, třeba na rod Leuchtenbergia. A propos, to bych měl klidné spaní! Jak asi víte, genus Echinofossulocactus je zřejmě nejkomplikovanějším rodem v celé čeledi Cactaceae. A pokud chcete o tomto úchvatném rodu vědět co nejvíce a pokusit se trochu poodhalit tu roušku tajemnosti a složitosti mezi jednotlivými druhy, je třeba se za nimi vydat do jejich domoviny. A tak jsem se i já dvakrát (doufám, že ne naposledy) ocitl v bájném Mexiku, kde jsem mohl prozkoumat několik desítek lokalit a mohl si tak alespoň částečně odpovědět na pár otázek ze stovky vyřčených. Poprvé to bylo na podzim před osmi lety s Petrem Antálkem a podruhé loni na jaře s partou kolem Karla Pavlíčka.
První navštívená lokalita leží na kraji městečka Tula v Tamaulipasu, známá asi nejvíce díky kočubejkám, které okupovaly hladký tvrdý plácek těsně vedle domků. Kolem plácku o rozloze menšího fotbalového hřiště rostly nízké keře, které skýtaly útočiště pro nečekaně mnoho druhů kaktů: Echinocactus horizonthalonius, E. platyacanthus, Coryphantha aff. palmeri, Glandulicactus uncinatus, Mammillaria picta, Cylindroopuntia sp., dva druhy Echinocereusů, a nakonec jeden krásný druh z rodu Echinofossulocactus. Nevím, jak toto místo vypadá dnes, ale myslím, že tato lokalita už neexistuje a ustoupila neustále se rozšiřující aglomeraci.
Tato populace, díky jasným morfologickým znakům, náleží ke druhu E. dichroacanthus. Téměř vždy byl tento druh od Tuly uváděn v katalozích semen jako E. pentacanthus, což je jméno v dnešním pojetí vnímání druhů v rodu poněkud pofidérní. Ale o tom jindy. Tato populace nebyla příliš silná, sledovali jsme celkem několik málo desítek jedinců všech velikostí. Skupinky o několika kusech spíše vyhledávaly místa blízko keřů. Největší rostliny měly kolem devíti centimetrů. Od Tuly mám ve sbírce několik sběrovek, které se téměř shodují. Pouze jedna má o poznání světlejší trny, což je běžná stanovištní variabilita dané populace.
Poslední dva obrázky jsou názornou ukázkou toho, proč bychom měli pěstovat tento rod spíše tvrdě a spartánsky, málo vody a hodně vzduchu a světla. Za to se nám odmění krásným, hustým otrněním a plošším růstem. Přitom v minulosti byla doporučována častější zálivka. Exemplář na obr. 4, rostoucí dál od keře na plném oslunění, tak oplývá úchvatným otrněním a dokonce si vytvořil jakousi šachtičku, do které byl v listopadu zatažen, zatímco druhý exemplář (obr. 5), ukrytý přímo v keři, má otrnění krátké a řídké. Příště se podíváme na lokalitu u Dr. Arroyo, km 90, Nuevo Leon.
