Astrophytum tulense (K. Kayser) Sadovský et Schütz (1979)
Poslední díl seriálu o rodu Astrophytum z okruhu A. myriostigma se věnuje dvěma sloupovitým taxonům, tedy poddruhům, a jejich přechodové formě, která v sobě spojuje znaky obou taxonů a je natolik zajímavá, že ji nelze nezmínit, ačkoliv nebyla platně popsána.
Uvedení údajů o její existenci pomůže k porozumění jak historických faktů, tak širších souvislostí mezi oběma subspeciemi.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas, (foto Jiří Horal).
Astrophytum tulense bylo K Kayserem v roce 1932 původně popsáni jako Astrophytum myriostigma subsp. tulense a posléze v roce 1979 povýšeno na základě dlouholetých pozorování v kultuře O. Sadovkým a B. Schützem na samostatný druh. Vyskytuje se pouze na území spolkového státu Tamaulipas. Typová lokalita se má dle původního popisu nacházet poblíž Ciudad Tula, což je údaj značně nepřesný, a jak se dozvíte v následujících řádcích, může zahrnovat dva poněkud odlišné taxony. Většina dalších pramenů uvádí jako oblast výskytu - jižně Tula. Dle našich pozorování se však v těchto místech nachází ona zmíněná přechodová populace, označovaná jako Astrophytum myriostigma var. semicolumnare n. n., zatímco typické Astrophytum tulense se vyskytuje severně od tohoto města.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
Nejznámější a často navštěvovanou lokalitou je výběžek pohoří ležící cca 10 km severně od Ciudad Tula poblíž obce Ejido Mamaleon, podél MEX 101, vedoucí do Ciudad Victoria. Rostliny jsme nacházeli ještě dalších 20 km směrem dále na sever až téměř k San Miguel de Uwaldo (Ubaldo). Další známou lokalitou je okolí Casa de Salud Nicolas Medrano (někdy uváděna jako Merdano), která leží severovýchodně od Ciudad Tula. Odtud pochází např. sběr Grzegorze Matuszewského pod polním číslem GM 802.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
V minulosti byly nacházeny exempláře dosahující výšky okolo 1 metru, což se nám dnes již nepoštěstí. Nejvyšší nalezený exemplář měřil na výšku okolo 39 cm, při maximálním průměru v nejširší části 19 cm, což však byla ojedinělá výjimka, ostatní rostliny jsou užší, ve většině případů 15 – 16 cm.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
Rozdíly v porovnání s typickým A. myriostigma jsou zásadní, taxonomické zařazení na úrovni poddruhu je zcela opodstatněné, někteří autoři také zastávají názor, že tato subspecie by měla být považována za samostatným druh. S tímto názorem lze souhlasit, neboť oba taxony jsou si geneticky velmi vzdálené, což se projeví při pokusu o vzájemné sprášení, které končí v lepším případě samoopylením vlastním pylem po stimulaci blizny. K nejmarkantnějším rozdílům patří stavba květu, plody a semena. Květy patří k nejmenším u okruhu A. myriostigma, největší průměr květu při plném otevření dosahuje pouze 3,8 cm, zpravidla je však menší - okolo 3,0 až 3,5 cm.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
Zajímavostí jsou historické údaje ohledně stavby květů. Jeden pramen uvádí, že A. tulense tvoří dvě odlišné formy květů - buď mají mít okvětní lístky uspořádány v několika řadách nad sebou, anebo pouze v řadě jedné. Jiný historický pramen uvádí, že A. tulense má okvětní lístky pouze v jedné řadě, úzké a řídké.
Astrophytum tulense PT 307, Calabacillas, Tamaulipas.
Původní importy do Evropy tak pravděpodobně kvetly, konkrétní místa jejich sběrů však nebyla uváděna a lovci kaktusů tehdy nerozlišovali, zda se jedná o A. tulense nebo A. columnare, natož o jejich přechodovou formu, a vše považovali za totožné rostliny, které značovali jako „tamaulipensis“, což bylo jméno, později také používané pro astrofyta z okolí Jaumave. Jak zjistíme v závěrečné pasáži, může být dvojí názor na stavbu květu poměrně snadno vysvětlitelný. Skutečností však je, že astrofyta na lokalitách severně od Ciudad Tula mají okvětní lístky uspořádány v několika řadách.
Astrophytum tulense PT 307, Calabacillas, Tamaulipas.
Na temeni se objevuje u plně vyspělých rostlin několik květů současně a při vadnutí se vlivem rozpadu barviv zbarvují do intenzivně růžových odstínů a občas se vyskytne rostlina čistě růžovokvětá. Plody patří k nejmenším v rodu Astrophytum, vdobě dosažení zralosti semen mají přibližně okolo 1 cm v průměru, mají svěže zelenou barvu s načervenalým vnitřkem ve spodní části a jsou pokryté šedočernými šupinami a špinavě bílou vatou, otevírají se před vyschnutím hvězdicovitým puknutím pěti a více laloky a obsahují pouze od 10 do 20 červenohnědých semen.
Astrophytum tulense Š/97 (J. Šnicer), Mamaleon, Tamaulipas, ve sbírce autora.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
Další odlišností je vločkování, které je hustší a bělejší než u A. myriostigma. Vločky na rozdíl od rostlin z údolí Jaumave pevněji drží v epidermis a nelze je tak snadno setřít. V populaci se velmi vzácně objevují nudální či polonudální jedinci, které můžeme označit jako A. tulense f. nudum a f. seminudum. S těmi se v kulturních podmínkách téměř nesetkáváme. Charakteristické je taktéž výrazně hnědé zbarvení areolové vlny, které v přírodě záhy šedne. Řazení areol u starých rostlin je velmi husté, areoly jsou natěsnány jedna na druhou tak, že působí dojmem spojeného řetězce, což na jinak hladkých a ostrých žebrech působí velmi efektně. U mladších rostlin jsou však areoly znatelně menší a daleko od sebe.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
Výrazný sklon ke sloupovitému (kolumnárnímu) růstu je patrný již u malých semenáčků, jejich tvar je kyjovitý a jsou křídově bílé. Řada exemplářů subspecie tulense má výrazný sklon k navyšování počtu žeber ve vyšším věku. S tímto jevem se ale někdy setkáme již u semenáčků, které ještě nedosáhly květuschopnosti. V přírodě lze dokonce nalézt semenáčky s průměrem 1 - 2 cm, které již mají šest či sedm žeber. Z hlediska maximálního počtu žeber však nemůže tento poddruh konkurovat myriostigmám z okolí Las Tablas, neboť jejich maximální počet – osm, je málokdy překročen.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
Čtyř až šestižeberné semenáčky Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
To ale neplatí u všech rostlin, jsou exempláře, které si poměrně dlouho zachovávají původní počet žeber, tedy pět. Žebra jsou ve většině případů rovná, výjimečně se stáčejí, jsou hladká, někdy příčně zvrásněná. K navyšování jejich počtu dochází velmi často dělením a taktéž přisazováním. V kulturních podmínkách se tak děje mnohem dříve než u typických A. myriostigma. Žebra vyspělých exemplářů patří k nejužším mezi všemi myriostigmami.
Astrophytum tulense PT 246, Mamaleon, Tamaulipas.
A. tulense osídluje na přírodních stanovištích celé pohoří od spodních partií až po vrcholové. Zde se vyskytuje pouze na dobře drenážovaných místech s výlučně vápencovým podkladem. Malé a méně početné, zato hustě porostlé populace mladých rostlin najdeme také v rovině, v na jílovitém podkladu, opět s vysokým obsahem vápníku, kde vyklíčila semena, splavená při deštích z vyšších poloh. Menší rostliny jsou často chráněny přistíněním v hustých porostech hechtií, agáví a keřovitého porostu, vyspělé exempláře rostou často na přímém slunci.
Astrophytum tulense PT 307, Calabacillas, Tamaulipas.
Zajímavá růstová forma Astrophytum tulense PT 307, Calabacillas, Tamaulipas.
Astrophytum columnare (K. Schumann) Sadovský et Schütz (1979)
Astrophytum columnare bylo Karlem Schumannem popsáno v roce 1898 jako Astrophytum myriostigma subsp. columnare a později povýšeno Otakarem Sdovským a Bohumilem Schützem na samostatný druh, podobně jako v případě A. tulense. Přesto se častěji setkáme se jménem Astrophytum myriostigma subsp. columnare. Ačkoliv se Astrophytum columnare vyskytuje na území hned tří spolkových států – Nuevo León, Tamaulipas a San Luis Potosí, není počet známých míst výskytu nikterak vysoký. Jejich výskyt není souvislý, mezi severními a jižními populacemi existuje vzdálenost téměř 80 km vzdušnou čarou. Tato skutečnost, mající za následek dlouhodobý odloučený a samostatný vývoj mikropopulací, bez možnosti výměny genů se sousedními populacemi, se projevuje v odlišnosti vzhledu či určitých znaků nad rámec přirozené variability. Tato subspecie tedy nevytváří uniformní populaci.
Astrophytum columnare PT 450, La Perdida, Tamaulipas.
Typová lokalita se dle původního popisu nachází u Doctor Arroyo ve státě Nuevo León. Ke známým lokalitám výskytu ve státu Tamaulipas patří Mier y Noriega, Miquihuana a La Perdida, ve státu San Luis Potosí pak El Huizache (PP 451, SB 340), El Coyote a Noria de las Flores (MZ 617). Na některých místech jsou to populace velmi málo početné či zdecimované sběrem ze strany domorodého obyvatelstva a díky tomu může být velmi obtížné je nalézt, i když budete disponovat přesnými údaji souřadnicového systému. Jedná se o nejštíhlejší myriostigmu vůbec a její nepřehlédnutelnou charakteristikou je zdřevnatělý krček, tzv. stopka, která někdy zůstává zachována i u velmi starých jedinců. V kultuře to způsobuje problémy se stabilitou rostlin a často je to řešeno jejich vyvazováním k podpěře.
Astrophytum columnare (uprostřed), kulturní rostliny sbírka a foto Erik Van Dessel.
A. columnare patří bezpochyby k vývojově nejstarším astrofytům, můžeme jí právem označit za relikt, obdobně jako A. coahuilense. Typickému A. myriostigma je geneticky nejvíce vzdáleno a proto je oprávněně považováno za samostatný druh. V minulosti byly obdobně jako v případě A. tulense nacházeny exempláře dosahující výšky okolo 80 cm, což se nám dnes již nepoštěstí. Nejvyšší v současnosti nalezený exempláře měřil okolo 35 cm, při průměru 10 cm. Rostliny od La Perdida jsou o několik cm širší a vzhledem se znatelně liší např. od rostlin u El Huizache,neboť jejich tělo je robustnější.
Astrophytum columnare PT 544, El Huizache, Sain Luis Potosí (foto Jiří Horal)
Rozdíly v porovnání s typickým A. myriostigma jsou taktéž zásadní. K nejvýraznějším rozdílům patří stavba těla a žeber a dále rozdíly v květech a plodech a semenech. Žebra jsou ostrá, zvlněná a relativně nízká, s víceméně hrbolatými hranami. Velmi dlouho zachovávají původní počet pěti a teprve ve vysokém věku, kdy již mají nezaměnitelný sloupovitý tvar, navyšují počet žeber na šest až sedm. K navyšování počtu žeber dochází zpravidla jejich dělením.
Astrophytum columnare PT 450, La Perdida, Tamaulipas.
Vločkování je nejhustější a nejbělejší ze všech taxonů z okruhu A. myriostigma, zvláště efektní je u rostlin na lokalitě La Perdida. Vločky také na rozdíl od typické variety pevněji drží v epidermis a nelze je tak snadno setřít. Výskyt nudálních jedinců není znám. Charakteristické je taktéž výrazně hnědé zbarvení areolové vlny, které v přírodě záhy šedne. Řazení areol u starých rostlin je taktéž velmi husté, areoly jsou stěsnány jedna na druhou tak, že působí dojmem spojeného řetězce obdobně jako u A. tulense. U mladších rostlin jsou však areoly znatelně menší a dále od sebe.
Astrophytum columnare PT 450, La Perdida, Tamaulipas.
Květy také patří k nejmenším u okruhu A. myriostigma, maximální průměr je okolo 2,5 cm, jsou tedy dokonce o něco menší než u A. tulense a shodně se na temeni objevuje u plně vyspělých rostlin několik květů současně. Okvětní lístky jsou úzké a uspořádány ve dvou řadách. Plody jsou nejmenší v rodu Astrophytum, při dosažení zralosti semen mají maximálně okolo 0,5 - 0,7 cm v průměru, mají světle zelenou barvu a jsou pokryté šedočernými šupinami a špinavě bílou vatou, jsou vysýchavé a otevírají se hvězdicovitým puknutím s pěti laloky a obsahují pouze do 10 semen a ta jsou menší než u A. myriostigma a jsou tmavě hnědě zbarvená.
Astrophytum columnare PT 544, El Huizache, Sain Luis Potosí, ve sbírce autora.
Výrazný sklon ke sloupovitému růstu je patrný již u malých semenáčků, jejich tvar je protáhlý a teprve později so pozvolna rozšiřuje, díky tomuto mechanismu vzniká zmíněna stopka. Tento způsob růstu se podobně jako u jiných rodů kaktusů vyvinul díly tomu, že A. columnare klíčí a v prvních letech života roste v hustém podrostu a teprve, když jej přeroste, získá dostatek slunce k tomu, aby mohla růst i do šířky. Je to v podstatě závod o čas. Semenáčky jsou taktéž křídově bílé.
Astrophytum columnare PT 450, La Perdida, Tamaulipas.
A. columnare osídluje na přírodních stanovištích stejný biotop jako subsp. tulense a zasahuje i do roviny. U Huizache se vyskytuje společně či v těsné blízkosti A. myriostigma var. myriostigma f. nudum, ale nikdy se spolu nekříží, což je jasným důkazem jejich nepříbuznosti a současně argumentem pro to, aby mohlo být A. columnare považováno za samostatný druh.
Astrophytum columnare PT 450, La Perdida, Tamaulipas.
Astrophytum mirum J. J. Halda et P. Panarotto (2000)
Považuji za nezbytné se zmínit také o tomto nepříliš známém a záhadami opředeném taxonu. Podle popisu se má jednat o bičovitou myriostigmu, která žije podobným způsobem jako wilcoxie. Její maximální šířka má dosahovat 1,5 cm a při tom má dorůstat až do výšky 1,5 m, s drobnými květy do průměru 2 cm. Má se nacházet v okolí vesnice Montemorelos v Tamaulipasu, tedy na území daleko od výskytu všech ostatních astrofyt, v nadmořské výšce 1200 m n. m. Na uvedeném místě se doposud nikomu nepodařilo výskyt nového druhu astrofyta potvrdit. V nabídkách semen se zřídka objevuje a jsou opatřeny pouze jménem, bez uvedení dalších údajů Z těchto semen se vyvíjející semenáčky vypadají jako zcela typické A. myriostigma subsp. columnare. Pokud má kdokoliv ze čtenářů doplňující informace, napište je, prosím, do komentáře pod tento díl.
Astrophytum myriostigma var. semicolumnare n. n.
Tento „taxon“ záměrně označuji jako nomen nudum, neboť se jedná pouze o katalogové jméno, bez platného popisu. Jeho existence má však svůj důvod. Autor tohoto jména mi není znám, je však velmi výstižné a svědčí o jeho skvělém pozorovacím talentu. Obdobně mohlo být použito i jméno „semitulense“, neboť pod tímto názvem najdeme v přírodě a ve sbírkách rostliny, které tvoří přechodovou formu mezi A. tulense a A. columnare. Můžeme se taktéž setkat s katalogovým označením A. tulense - columnare přechod.
Astrophytum myriostigma var. semicolumnare PT 672, Magdaleno Cedillo, Tamaulipas (foto Fr. Müller).
Ono se totiž skutečně jedná o přechodovou formu, která v sobě zahrnuje promíseně všechny charakteristické znaky obou zmíněných subspecií, některé mají blíže k jedné či druhé a u některých rostlin je i ve vysokém stáří patrna stopka, ačkoliv jinak vypadají podobně jako A. tulense. Rozměry jejich těl jsou ve stáří intermediární, jsou zpravidla širší než A. columnare a díky výraznému sloupovitému růstu o něco užší než A. tulense.
Astrophytum myriostigma var. semicolumnare PT 672, Magdaleno Cedillo, Tamaulipas.
Tyto nesmírně zajímavé a variabilní rostliny se vyskytují právě v oné problematické oblasti jižně od Ciudad Tula, po obou stranách MEX 101, která se zde rozdvojuje a zasahuje až do hraniční oblasti se San Luis Potosí. K nejznámějším polním sběrům patří sběr Pavla Pavlíčka mezi Ciudad Tula a Francisco I. Madero (PP 455), Magdaleno Cedillo (GM 148), Ejido El Tanquito (kš 185) v Tamaulipasu a údajně také u Montebello (GM 787 a Lux 677) v San Luis Potosí.
Astrophytum myriostigma var. semicolumnare PT 672, Magdaleno Cedillo, Tamaulipas.
V dávné minulosti musely být oblasti rozšíření A. tulense i A. columnare mnohem větší než dnes. A je nanejvýš pravděpodobné, že se nedaleko Tuly po nějaký čas setkávaly, čímž daly vzniknou této přechodové formě.
Astrophytum myriostigma var. semicolumnare PT 672, Magdaleno Cedillo, Tamaulipas.
A právě odtud mohly být exportovány v minulém století do Evropy rostliny, kde byly považovány za pravé a čisté „tulense“, v této oblasti se totiž objevují i rostliny s jednoduchým květem a tak pravděpodobně vznikla zmíněná teorie o dvou typech květů. Zajímavostí u těchto rostlin je, že kvetou mnohem dříve a při menších rozměrech než oba předchozí druhy. Jejich růst je však pomalý, pomalejší než u A. columnare, přesto mnohem dříve přisazují žebra, kterých může být u roubovaných exemplářů více než 10.
Astrophytum myriostigma var. semicolumnare PT 672, Magdaleno Cedillo, Tamaulipas.
Tato jedinečná astrofyta osídlují shodný biotop jako obě zmíněné subspecie. Až budete mít cestu okolo, zastavte se třeba u Magdaleno Cedillo, je to hned u silnice a kopec je snadno dostupný. Variabilita „semicolumnare“ vás ohromí neopakovatelnou originalitou každého kusu a najdete tady i řadu dalších kaktusů, mimo jiné i ariokarpusy.
Závěrem: všechna astrofyta jsou značně variabilní, jak v rámci taxonů, tak na samotných lokalitách a platí to v plné míře také o myriostigmách. Uvedené charakteristiky nemohou být stoprocentně platné pro všechny exempláře, vždy se najdou rostliny, které se nějakým znakem liší. Buď se projevil gen z dávné minulosti a nebo naopak se může jednat o novou vývojou tendenci. Nelze proto činit kategorické závěry, jelikož je nutno počítat se statistickými odchylkami. Popisy jednotlivých taxonů mají přesto vědeckou hodnotu. A je na nás, abychom udržovali botanicky čisté rostliny, třebaže vždy nemají zrovna „předpisové“ parametry.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.