Rod Hoodia
Po začlenění „ostnitých“ zástupců bývalého rodu Trichocaulon obsahuje nyní rod Hoodia celkem okolo 15 druhů.
Hudie se vyskytují výhradně v Jižní Africe od JZ Angoly přes Namibii po jižní část JAR. Okrajově rostou také v Botswaně a Zimbabwe.
Jméno Hoodia dostal tento rod začátkem 19. století na počest významného pěstitele sukulentů té doby, Van Hooda.
Hlavní charakteristikou hudií je trsovitý růst vytáhlých stonků, které odnožují jen odspodu. Mimochodem Hoodia parviflora je se svou výškou až přes dva metry největším zástupcem stapélií!
Tělo těchto atraktivních sukulentů je na povrchu pokryto větším množstvím žeber tvořených drobnějšími bradavkami zakončenými jemnými lámavými ostny. Barva pokožky bývá šedozelená, která v letním období přechází až do červenohněda.
Zástupci rodu Hoodia patří k relativně choulostivějším sukulentům v našich sbírkách, i když při zvýšené opatrnosti se zálivkou se jinak pěstují docela snadno. Zásadní je, aby kořeny nebyly vystaveny vlhku příliš dlouho, což znamená zalévat jen v teplých obdobích roku a jinak raději vůbec ne. Rostliny je lepší umístit na plné slunce, aby se nepřirozeně nevytahovaly, ovšem na jaře je třeba hůdie na světlo postupně zvykat, jinak hrozí popálení. Zimujeme na sucho při standardních teplotách okolo 10-15 stupňů, ale lze jít i trochu výš i níž.
Tyto stapélie množíme hlavně generativně, semeny, ale dá se i vegetativně, zakořeněním oddělených stonků, což je poměrně obtížné, zdlouhavé a zdaleka ne stoprocentní.
I když jsem v literatuře narazil na zmínku, že druhy s menšími květy, čili zástupci bývalého rodu Trichocaulon, jsou na pěstování snazší než druhy s velkými květy, tedy původní zástupci rodu Hoodia, já takovou zkušenost nemám a žádný rozdíl v choulostivosti mezi těmito skupinami nepozoruji.
Závěrem chci ještě upozornit na důležitý fakt, že všechny druhy rodu Hoodia jako jediní zástupci stapélií jsou chráněny mezinárodní úmluvou CITES, konkrétně v rámci Appendix II, se všemi příslušnými omezeními z toho vyplývajícími. Jako například, že pro dovoz ze zemí mimo EU je třeba mít specielní povolení. Důvodem této ochrany je nejspíš využívání hudií jako prostředku pro hubnutí a s tím související jejich ohrožení kvůli živelnému sbírání rostlin v přírodě.
1 Hoodia flava se vyznačuje menšími, většinou žlutými květy, jak název napovídá, ale mohou být i hnědočervené. Vyskytuje se hlavně v západní části centrální JAR, ovšem zasahuje až na jih Namibie.
2 Hoodia juttae patří k menším druhům vysokým do 30 cm a vyskytuje se jen na omezeném území Karas Mountains v Namibii.
3 Hoodia officinalis má podobné menší květy jako flava, ale liší se na první pohled jejich zbarvením se žlutým středem. Je to nejrozšířenější drobnokvětá hudie s areálem výskytu od Windhoeku v Namibii po Kimberley v JAR.
4 Hoodia pedicellata z pobřežních oblastí severní části Namibie a okrajově i JZ Angoly kvete ochotně větším množstvím středně velkých členitých květů typického tvaru. Jde o nejdrobnější hudii s poléhavými stonky.
5 Hoodia pilifera má menší miskovité květy do 2 cm maximálně, červenohnědé barvy, někdy až téměř do černa.
6 Hoodia pilifera se vyskytuje v Západním Kapsku, hlavně v Little Karoo a jižní části Great Karoo.
7 Hoodia pilifera ssp. annulata se liší od ssp. pilifera prstencem v centrální části květů a roste ve východní části areálu rozšíření.
8 Hoodia triebneri je velmi vzácná, protože roste jen podél Swakop River SZ od Windhoeku. Jde o menší rostliny do 30 cm výšky s malými, téměř trubkovými květy okolo 1 cm v průměru.
9 Hoodia alstonii roste například takto v opravdu extrémních podmínkách na vyprahlých skalnatých místech Richtersveldu v SZ JAR. Květy jsou menší a výhradně žluté.
10 Hoodia gordonii patří k nejrozšířenějším stapéliím vůbec. Vyskytuje se poměrně hustě od Brandbergu severně od Windhoeku po celé JZ Namibii až na jih JAR. Jak vidno, až 10 cm velké květy, typického tvaru satelitní antény v přírodě pokrývají trsy tak hustě, že rostliny pod nimi nejsou téměř vidět.
