E. lloydii, zacatecasensis nebo erectocentrus?
Nic nemůže být u fosuláčů jednoduché. Ani když jde o pojmenování jednoho z nejběžnějších druhů, se kterým se v přírodě můžete setkat.
Nicméně nejpoužívanějším jménem pro tuto skupinu rostlin, která je typická dlouhými, plochými, papírovitými horními trny a relativně malým, spíše světlým trychtýřovitým květem, je jméno E. erectocentrus.
Z hlediska botanického je ale jméno E. erectocentrus nejméně oprávněné ze všech tří uvedených jmen; lloydii, zacatecasensis a erectocentrus. Už o těchto komplikacích s vhodností či nevhodností jednotlivých jmen byla zmínka. V květnových internetových novinách použil Pavel Pavlíček ke komentáři obrázku „Echinofossulocactus lloydii BAS 061, Tecolotes, Zacatecas“ část naší korespondence. Psal jsem při té příležitosti Pavlovi:
„Jméno E. erectocentrus je nadbytečné, neplatné, protože bylo použito Backebergem v roce 1961 pro již dříve dobře zdokumentované rostliny lloydii a zacatecasensis. Ty sbíral v roce 1908 F. E. Lloyd. Rostliny lloydii a zacatecasensis jsou uložené v několika exemplářích v herbáři a podle mého názoru nejsou rozdíly mezi nimi dostatečné. Živé rostliny byly poslány do Washingtonu a následující rok vykvetly. Popsány byly Brittonem & Rosem v roce 1922. Ani mexický botanik Lex Garcia není schopen tento oříšek rozlousknout.“
Citované stručné stanovisko si zaslouží podrobnější rozbor. Tato část seriálu o fosuláčích bude věnována jménu Echinofossulocactus erectocentrus BACKBG. V další, navazující 9. části budou potom vysvětleny důvody pro upřednostnění jména E. lloydii před jménem E. zacatecasensis.
Obr. 1 Echinofossulocactus erectocentrus BACKBG. (Backeberg C. 1961: Die Cactaceae Handbuch der Kakteenkunde, Band V Cereoideae, Abb. 2617, Zdroj: https://www.cactuspro.com/biblio_fichiers/pdf/Backeberg/Backeberg_DieCact5.pdf )
K vyobrazené rostlině (zde na obr. 1) Curt Backeberg píše:
„Rostlinu jsem obdržel jako novinku od F. Schwarze, nacházela se v mé tehdejší sbírce v Monaku. Popsat ji bylo možné až nyní (podle C. Backeberga v roce 1961 - pozn. autora). Od ostatních druhů se významně odlišuje párovým umístění středních trnů těsně vedle sebe, což potvrzuje jejich pozici středních trnů. Bohužel jsem od Schwarze nedostal žádné přesné údaje o původu.“
Potíž je jako obvykle skryta v detailu. V tom, že Backebergovo pojetí středních trnů odpovídá „centrálnímu střednímu trnu“ (používané názvosloví je zobrazeno pro lepší názornost na obr. 2). Ano, pokud by měl Backebergův E. erectocentrus skutečně dva centrální střední trny postavené párově proti sobě, potom by se o novém druhu uvažovat mohlo. Jde ale o nesprávné posouzení. Podívejme se detailněji na vyobrazenou rostlinu v díle C. Backeberga a porovnejme ji s příbuznými rostlinami z kultury a z přírody.
Obr. 2 Morfologie areoly s trny u rodu Echinofossulocactus. V současnosti se ustálil názor H. Bravo (1969), J. Meyrána (1972), N.P. Taylora (1979), H. Nagla a H. Perndla (1995), a dalších na rozlišení trnů na střední a okrajové. Pro lepší orientaci v názvosloví jsou trny popsány přímo v obrázku. C. Backeberg (1961) označoval ale jako střední pouze centrální střední trn, horní a boční střední trny považoval za trny okrajové, byť morfologicky odlišné.
Při pohledu na doprovodný obrázek v originálním popisu C. Backeberga (obr. 1) pozorujeme běžné uspořádání trnů v areole pro tuto příbuzenskou skupinu rostlin, tj. jeden horní a dva boční střední trny v horní části areoly a okrajové trny v dolní části areoly. Marně hledáme významně odlišné postavení dvou bočních středních trnů, které by mohlo odpovídat dvěma centrálním středním trnům a které by bylo dostatečné pro odlišení jiného druhu (obr. 3, 4).
Obr. 3 Rekonstrukce umístění trnů v areole podle fotografie původní rostliny E. erectocentrus (obr. 1), na základě které sestavil C. Backeberg její popis. Postavení bočních středních trnů odpovídá běžnému otrnění rostlin ze skupiny E. lloydii/zacatecasensis.
Obr. 4 Rekonstrukce umístění trnů v areole podle původních popisů. Schéma (A) je sestaveno na základě popisu E. erectocentrus. Autor popisu, C. Backeberg, píše doslova, že E. erectocentrus se odlišuje významně od ostatních druhů párovým umístěním středních trnů těsně vedle sebe, což podle něj potvrzuje jejich pozici středních trnů („Mitellstachel deutlich als solche gestellt, …“ (Backeberg, 1961)). Dále pak dodává, že E. erectocentrus má okrajové trny obvykle v dolním půlkruhu (vyznačeno barevně) v počtu 5 - 6 někdy až 9. Do uvedeného počtu nezapočítával 2 dodatečné okrajové trny v horní části areoly, které, jak uvádí, se mohou někdy objevit (na obrázku je pouze jeden). U E. lloydii a E. zacatecasensis (schéma B) uvádí Backeberg ve shodě s autory popisu, Brittonem a Rosem, větší počet okrajových trnů (10 - 15).
O tom, co samotná příroda považuje za centrální střední trn, si můžeme udělat představu jednak ze zdařilého obrázku od Pavla Pavlíčka z květnového čísla IN „Echinofossulocactus lloydii BAS 061, Tecolotes, Zacatecas“ (zde na obr. 5 a 6) a jednak z detailního pohledu na areoly na Echinofossulocatus sp. DJF 758.38 Cedros (obr. 7). Pavlův obrázek lze označit jako zdařilý nejenom pro správný okamžik rozvití květů, mimochodem ne u všech E. lloydii/zacatecasensis dovolí hustota trnů takové otevření květů, jaké je na obrázku, ale také proto, že se v pravém dolním rohu podařilo nafotit odchylku ve stavbě trnů - přítomnost centrálního středního trnu (obr. 6). Přitom hned areola vlevo šikmo nad ní má boční střední trny minimálně stejně tak blízko sebe jako je má Backebergův „erectocentrus“. Nedělám si iluze, mnozí možná stejně uštěpačně řeknou: „no jo, kdo ví, co ten Pavel fotil za kytku, jestli to není už v druhé generaci „zprsklá“ hybrida, vždyť „echtovní“ erectocentrus střeďák mít nesmí!“. Tuto námitku lze vyvrátit pozorováním dostatečného množství rostlin v přírodě.
Nicméně stejně zůstává otázkou, zda by obdobná fotodokumentace přiměla C. Backeberga k přeřazení jím popsaného druhu Echinofossulocactus erectocentrus jako synonyma k E. lloydii. Inu i takový velikán, jakým byl Curt Backeberg, má na nepřesnost v úsudku právo. Že taková nepřesnost umožní šíření nadbytečného druhového jména je ale věc druhá. Věc, kterou by bylo žádoucí uvést na pravou míru i díky množství nashromážděné fotodokumentace a zkušeností získaných z přírody.
Obr. 5 Echinofossulocactus lloydii BAS 061, Tecolotes, Zacatecas (květnové IN, č.206, zdroj: http://www.incact.cz/index.php/2019/kveten-206/11-slovo-uvodem) s vyznačením výřezu detailu areoly (na obr. 6). Foto Pavel Pavlíček.
Obr. 6 Uprostřed zvětšeného výřezu z obr. 5 se nachází areola se skutečným centrálním středním trnem (E. lloydii BAS 061, Tecolotes, Zac. z květnových IN, č. 206, zdroj: http://www.incact.cz/index.php/2019/kveten-206/11-slovo-uvodem). Foto P. Pavlíček.
Obr. 7 Na sbírkové rostlině Echinofossulocactus sp. DJF 758.38 Cedros, Zac. je možno lépe si prohlédnout, jak vypadá u této příbuzenské skupiny rostlin areola s centrálním středním trnem (vyznačeno červenými kroužky). Postavení od sebe se odklápějících bočních středních trnů v areole ve žlutém kroužku by naopak mohlo posloužit k pochopení Backebergova nesprávného závěru - k pochopení záměny horních středních trnů za centrální střední trny.
Obr. 8 V roce 2010 jsme s Vojtou našli uprostřed ostatních, charakteristických rostlin E. lloydii na lokalitě Tecolotes v Zacatecasu tuto rostlinu s centrálními středními trny. Byla jednou ze dvou vzácných výjimek. Dokazuje ale, že ve sbírkách z ověřených pramenů opravdu není nutné se takových rostlin zbavovat. Patří do spektra stanovištní variability.
Obr. 9 Detail otrnění rostliny z obr. 8. Je zřetelně vidět, co lze považovat za centrální střední trn na rostlině z příbuzenského okruhu Echinofossulocactus lloydii.
Obr. 10 Často je možno na některých areolách pozorovat i dodatečné listovité horní střední trny jako na této vyžádané fotografii od Pavla. Jde o tutéž rostlinu z květnových IN, tedy o odkvetlý E. lloydii BAS 061, Tecolotes ze Zacatecasu (autor fotografie Pavel Pavlíček).
Obr. 11 E. lloydii na jiné lokalitě západně od Tecolotes na kopečku nad osadou El Porvenir s několika málo stálými obyvateli, tentokrát už ale v Coahuile.
Obr. 12 Výstavní horní střední trny slámové barvy na jiné rostlině z téže lokality (El Porvenir, Coahuila).
Obr. 13 Rod Echinofossulocactus pravděpodobně stále prochází vývojem, ustaluje se. Se stabilitou základních morfologických znaků si zjevně problémy nedělá. Zde na některých areolách dochází ke zdvojení horních a bočních středních trnů (lokalita El Porvenir, Coahuila).
Obr. 14 Jiná rostlina na téže lokalitě a stejná anomálie zdvojení horních středních trnů. Nápadná je také silně redukovaná délka trnů proti jiným rostlinám v dané populaci.
Obr. 15 Detailní pohled na zdvojení horních středních trnů na rostlině z předcházejícího snímku (obr. 13). Na první pohled má rostlina i více radiálních paprsčitých trnů (do 20).
Obr. 16 Schématické znázornění odchylek od běžného uspořádání trnů v areole pro skupinu E. lloydii. Schéma (A) představuje vzácně se vyskytující centrální střední trn a je odvozeno z obr. 4 (A). Schéma (B) dokumentuje zdvojení horních středních trnů a zmnožení radiálních paprsčitých trnů (obr. 13 - 15).
Pojednání o platnosti či neplatnosti u nás nejhojněji používaného jména Echinofossulocactus erectocentrus BACKBG. pro tuto skupinu rostlin by mělo končit doporučením k odmítnutí tohoto názvu, neboť popis byl udělán na základě nevýznamných odlišností jedné jediné rostliny z přírody, u níž nebylo možno dohledat naleziště. Popis navíc pochází z roku 1961, z doby, kdy se již téměř 50 roků používalo, nebo mělo používat pro obdobné rostliny jméno E. lloydii anebo E. zacatecasensis.
Proč dát přednost jménu E. lloydii pro tuto skupinu rostlin, která je typická dlouhými, plochými, papírovitými horními středními trny a relativně malým, spíše světlým trychtýřovitým květem, bude rozebráno v některém z dalších vydání IN.
Citovaná literatura
Backeberg, K. 1961. Die Cactaceae Handbuch der Kakteenkunde, Band V Cereoideae Die Cactaceae 5. sv., 914. s Jena.
Bravo Hollis, H. 1969. El Genero Echinofossulocactus, Cactáceas y Suculentas Mexicanas, 14: 34-47.
Meyrán García, J. 1972. Estudios sobre Echinofossulocactus, Cactáceas y Suculentas Mexicanas, 17: 35-46.
Nagl, H., Perndl, H. 1995. Echinofossulocactus de Flor Amarilla, Cactáceas y Suculentas Mexicanas, 40: 76-86.
Taylor, N. 1979. A Commentary on the genus Echinofossulocactus Lawr., Cact. Succ. J. Gt. Brit. 41 (2): 35-42.
