Přiznám se, název článku je tak trochu provokativní a spíše by se hodil do nějakého bulvárního plátku než do seriózních chrudimských novin I. N. Cact.cz. Přesto je název zcela pravdivý i když s horolezectvím nemá nic společného.
Vrchol nejvyšší hory Uruguaye – Cerro Catedral (někdy též Cerro Cordillera) v Sierra Carapé, dptm. Maldonado – dosahuje výšky pouhých 513 m. n. m. (souřadnice S 34°22´55.9, W 54°40´27.7). Jméno kopce bylo odvozeno od vzhledu skal, které tvoří dominantu pod vrcholem. V kaktusářské literatuře jsem o Cerro Catedral nenašel žádnou zmínku. Proto nás zajímal. Wikipedia např. uvádí, že vrchol Cerro Catedral je bez vegetace, léta jsou zde mírná až teplá a zimy chladné s častými mrazy. Převládají silné větry, srážky jsou rozloženy po celý rok, sněžení zde není obvyklé. To, že je zdejší oblast větrná, potvrzují desítky větrných elektráren v okolí. Klimatické poměry jsme si nemohli v plné šíři ověřit. Byli jsme zde na konci uruguayského léta. Den před výstupem jsme v oblasti Rocha hledali, v českých sbírkách téměř neznámé, Wigginsia variabilis n. n. a Wigginsia theunisseniana n. n. Štěstí nám přálo. Večer jsme se ubytovali v příjemném městečku Aiguá. Z Aiguá jsme ráno pokračovali po R 109 a cestou jsme viděli Wigginsia aff. erinacea, Notocactus ottonis a Frailea sp. K Cerro Catedral jsme měli podle mapy něco přes 30 km. Z R 109 jsme odbočili směrem na Garzón. Tato silnice není v tištěných mapách zakreslena, stejně jako odbočující cesta k Cerro Catedral, která je průjezdná až k R 39 (Aiguá – San Carlos). Pan Google nás vedl zcela neomylně.
Cesta k Cerro Catedral.
Po odbočení k Cerro Catedral jsme nedaleko cesty, na skalnatých výchozech vlevo, našli dosud neznámé stanoviště Wigginsia arechavaletae. To bylo pro nás povzbuzující.
Wigginsia arechavaletae, stanoviště za odbočkou k Cerro Catedral.
Po kratší zastávce jsme pokračovali po prašné cestě a stále stoupali. Znenadání jsme u cesty uviděli rezavou tabuli. A na ní bylo, přes původní, nečitelný nápis, barvou napsáno CATEDRAL.
Odtud jsme museli k vrcholu pěšky. Zaparkovali jsme auto, přelezli plot a stoupali do kopce. K našemu překvapení jsme pod vrcholem kopce (resp. nejvyšší hory Uruguaye), ve výšce cca 492 m. n. m., našli další stanoviště wigginsií. Byla to Wigginsia arechavaletae. Na stejném stanovišti jsme také našli wigginsie s hustými a silnými trny, které se vzhledově lišily od Wigginsia arechavaletae. Na stanovištích wigginsií v jižní Uruguayi jsem mnohokrát pozoroval, že se na jednom stanovišti vyskytuje více (2 - 4) vzhledově odlišných rostlin. Není to nic neobvyklého. Bohužel, na stanovišti nebyl čas na hlubší pozorování, takže zatím nelze udělat žádný závěr.
Skály pod vrcholem, podle kterých dostal kopec jméno.
Wigginsia arechavaletae pod vrcholem Cerro Catedral ve výšce 492 m. n. m.
Wigginsie na stanovišti pod vrcholem Cerro Catedral ve výšce 492 m. n. m., které se od Wigginsia arechavaletae liší. Porovnáním s fotografií ve Flora Uruguaya (J. Arechavaleta) by se mohlo jednat
o Wigginsia sellowii var. macrocantha (Arech) Porter.
Wigginsia arechavaletae.
Pohled z vrcholu Cerro Catedral.
Vrcholová fotografie 26. 2. 2019. Zleva Vláďa Haník, Karel Sladký a Jarda Vích.
Mimo stanoviště na Cerro Catedral jsem navštívil řadu dalších stanovišť rostlin, které patří k Wigginsia arechavaletae. Od jižní Brazílie, přes východní a střední Uruguay až po jižní uruguayské pobřeží. Nedá se říct, že by to byly vzhledově uniformní rostliny. Kaktusářská veřejnost zná většinou jako „arechavaletae“ rostliny od Piriapolis na jihu Uruguaye s tmavými středovými trny. Wigginsia arechavaletae má i jiné formy, např. světlé formy, více známé pod jmény „kovařikii“ nebo „maldonadensis“.
Jméno rostliny prošlo, jako mnoho jiných jmen kaktusů, taxonomicko-nomenklatorickým procesem. Bohužel, nemohu se ztotožnit s názory R. Havlíčka, N. Gerloffa, nebo A. Hofackera. Autorem prvního popisu Echinocactus arechavaletai jako druhu (!) je nesporně prof. Karl Schumann, což potvrdil Max Gürke v Monatschrift für Kakteenkunde 1905: 106-110. Tedy ve stejném roce, kdy vyšel doložitelný popis Echc. arechavaletai ve Flora Uruguaya (Montevideo 1905) s označením K. Schumanna, jako autora popisu. C. Spegazzini použil druhové jméno „arechavaletae“ ve stejném roce pro úplně jiné rostliny, dnes patřící do rodu Notocactus (C. Spegazzini: Cactacearum Platensium Tentamen, 1905:496-497). Možná i proto přiřadil na stejném místě k druhu Echinocactus acuatus, jako varietu, Schumannem popsaný Echinocactus arechavaletai: d/ Arechavaletai (K. Schum.). Tím potvrdil, že K. Schumann již dříve popsal (jako druh) Echinocactus arechavaletai. Spegazziniho druhové jméno „arechavaletai“, s odvoláním na platná nomenklatorická pravidla a prioritu Schumannova popisu, M. Gürke odmítnul a Echinocactus arechavaletai Spegazzini přejmenoval na Echinocactus spegazzinii Gürke. Bohužel na Gürkeho nomenklatorickou změnu si nikdo z pozdějších autorů nevzpomněl, možná ji ani neznal. Pozdější autoři, ve snaze „udělat pořádek“ zapříčinili publikovanými jmény „neoarechavaletai“, „kovařikii“ nebo „maldonadensis“ zmatek ve kterém se běžný kaktusář jen těžko orientuje. V botanické nomenklatuře platí více než kde jinde: Zurück zu den Wurzeln!, nebo, jak říkáme my Češi: Zpět ke kořenům!
Zvídavý čtenář si ještě může položit otázku, zda mimo severní cesty k vrcholu existuje i jiná cesta. Z městečka Garzón, ležícího asi 25 km jižně od Cerro Catedral, údajně vede taková cesta, ale není udržovaná. Nezkoušeli jsme to a nemůžeme to potvrdit.
