Vážení přátelé, jsa totálně zahlcen asi tisícovkou různých prací a povinností, nějak jsem se nedostal k tomu, abych vás pozval na naši hradeckou výstavu a jen se utěšuju tím, že byste stejně nepřijeli, protože taky nemáte čas. Nebo jo?
Nicméně výstava proběhla, na stejném místě jako předchozí roky (a za rok tam bude zas), ve stejném rozsahu, zkrátka vše už dalo by se říci tradiční.
Abych vás ale trochu odškodnil, tak vám mezi fotkami z instalace výstavy popíšu jeden trik, jak se zbavit kaktusů, co je určitě nechcete a normálně je nechtějí ani nakupující návštěvníci. Všiml jsem si totiž jednoho jevu, který jsem si letos znovu ověřil a funguje to.
Ten jev bych nazval Fenomén krajního kaktusu. Maximálně účinný je tam, kde se prodává naším stylem. Tedy kaktusy na stolech a kupující jsou prodávajícími obsluhováni a kasírováni hned u stolů. Kde lidi chodí s košíky a balení a placení probíhá až u centrální kasy, tam bude účinnost nižší. Hlavními aktéry celé transakce pak jsou za prvé aspoň trochu komunikativní prodejce, za druhé osoba dospělá platící čili maminka, tatínek, babička,... (doplň si sám), zkrátka tzv. dospělec nebo dospělkyně (nebo jak my entomologové říkáme imago, aby nedocházelo ke genderové diskriminaci) a za třetí dítko, které je tím imagem po výstavě vláčeno. Ideální věk 3 - 4 roky, u těch jednodušších snad i pět. U starších to nefunguje (ověřeno na vlastních vnučkách).
Čím otráveněji dítě vypadá, tím větší šance. Tu také zvyšuje to, když je dítě vychováváno podle dnes módního trendu "nevýchovy", tedy že dítěti se neradí, protože ono přijde na všechno samo, dítěti se nedomlouvá, protože ono je při své destruktivní činnosti roztomilé a tomu blbečkovi, co ho dítě nevychovávacího rodiče mlátí, to patří, protože se má bránit (ale jen trochu, jinak je nucen nevychovávací rodič vychovávat toho blbečka) a zásadně se netrestá, protože každý trest je zásah do ega dítěte a o to ego nám přece jde, protože jen tak může být dítě v životě úspěšné, jak denně vidíme v televizních novinách (jmenovat nebudu).
A teď, jak na to. Už při instalaci prodejní části dávám vybrané schoury na nejčestnější místa tak, aby byly na okrajích stolu. To je totiž jediné místo, kam to čtyřleté dítě dohlédne. Dvojic imago + dítě přijde v průběhu výstavy spousta a určitě jsou mezi nimi i dvojice, kde imago čučí ohnuté dolů do kaktusů (je-li to individuum jaksi pohleduschopné a specifického pohlaví, my čučíme "do žlábku", proto taky odmítáme košíky a společnou kasu) a drží za ruku dítko, které se znuděně ďoube v nose, protože kdo to kdy slyšel, aby dítě zajímaly nějaké pichlavé potvory.
Jak se ta dvojice blíží, jsem ve střehu. V pravý okamžik, kdy je dítě na úrovni oněch schourů, je třeba zaujmout onoho dospělce, nejsnadněji několika vhodně volenými větami, nejlépe tázacími. Tím je váš, po chvíli už se od vás dovídá, že pěstovat kaktus může i cvičená opice, co udrží konvičku a podle feng-šuej nebo jak se to píše, kaktus v domácnosti svými trny na energetické úrovni chrání majetek a je s podivem, že ještě nějaký má, když doma nevlastní ani jeden kaktus. Tehdy se imago otáčí na potomstvo (všímáte si, jak se rafinovaně vyhýbám genderproblémům?) s otázkou "Koupíme si kaktus?" Dítě zavrtí hlavou, že ne, protože by to bylo další zdržování a ono už chce pryč, kupující to zavrtění hlavou velkoryse přehlédne a vznese pokyn "Vyber si nějaký, co by se ti líbil". Dítko přehodnotí situaci, a vida, že bez kaktusu se neodejde, ukáže na první kaktus, který má před nosem. A to je on! Ten jinak neprodejný nuzák! Dospělec se pochopitelně zhrozí, takže začne dítěti nabízet jiné alternativy, ale to už zbytnělé čtyřleté ego nedá a s pohledem jasně zračícím "Kua woe ne..r, řeklo jsem tenhle, tak prostě tenhle!!!" tvrdošíjně ukazuje na pazgřivce na okraji stolu. Imagu tak nezbývá, než vzdychnout "tak nám to zabalte" a leckdy k tomu přidá "a ještě tenhle tady taky".
Rázem je spokojenost na všech stranách. Já se zbavil nedochůdčete, nákupčí si odnáší ochránce majetku s pocitem, jakou udělal(a) dítěti radost, když bude mít kaktus a pro jistotu už rychle odchází k východu, aby nebylo nutno celou transakci opakovat, dítě je spokojené, protože se odtud konečně vypadne a do půl minuty na kaktus zapomíná, protože teď se snad konečně půjde na tu zmrzlinu, když svému předkovi tak dobře poradilo s nákupem, a zmrzlina, to je panečku něco jiného, než blbý kaktus, se kterým se ani nedá hrát.
Tak, a teď mě klidně zabte za to, že těžce zneužívám děti k obchodním účelům a jsem tedy horší než ti šmejdi, co okrádají babičky a dědečky přes hrnce a další super zboží. Vůbec ne. Já těm dětem naopak pomáhám. Dostat se ven z míst, která jim vůbec nic neříkají a kde je to nebaví.
I když vlastně, před východem ze stanu máme ještě tombolu....
Na závěr ještě jedna fotka, stylově oblečený návštěvník. Můžu ho sem dát, mám povolení. Je to totiž můj nejmladší vnuk.
