Vše začíná doma
Byly časy, kdy jsem býval mladý jinoch, a jezdíval jsem na vandry po vlastech Českých. I dnes velmi rád jezdím do přírody a toulám se po lesích, kdeže však je kouzlo plápolajícího ohně, vůně smůly nebo noční pohledy na hvězdnou oblohu uprostřed lesů, nerušenou světly velkoměst. Rozeznávat hvězdy jsme se učili už turistickém oddílu ve škole, dnes sotva rozpoznám Velký vůz. Turistický kroužek mi dal základy, jak přežít v přírodě jen s minimální výbavou. Toho jsem pak mnohokrát využil při trampování, na vojně, ale i později v běžném životě. Jestliže na Severní polokouli je nejznámější souhvězdí Velký vůz, na Jižní polokouli to je Jižní kříž. Kamarádi z Opavy si dokonce podle těchto hvězd dali název trampské osady Jižní kříž, ale to už je hezkých pár desítek let zpět. Vždy jsem měl přání, jednou ten pověstný Jižní kříž vidět. Nikdy však k tomu nebyla příležitost, až nyní.
Tam někde je Argentina - (zleva: Jaroslav Procházka, Tomáš Kulhánek a Martin Tvrdík) - pracovní porada účastníků expedice v Doubravníku - 28. 10. 2006
V půli září přijel na návštěvu z Brna Jaroslav Procházka, trochu pokecat o kaktusech, popřípadě se podívat do nějaké sbírky. Mezi řečí se zmínil, že chce jet na začátku roku 2007 do Argentiny a že hledají čtvrtého do party. Nějak zvlášť jsem tomu nevěnoval pozornost. Nikdy jsem totiž neuvažoval o tom, že bych v nejbližší době někam za Velkou louži vyrazil. Po večeři jsme ještě chvíli čekali na jeho „zeťaka”, až přistaví auto a ještě jednou přišla řeč na cestu do Argentiny. Nevím, v které chvíli se ve mně něco zlomilo, ale najednou jsem řekl, že se poradím se svou drahou polovičkou a pak se uvidí. Ráno jsem Jardovi zavolal „ANO”. Souhlas s cestou spěchal kvůli zajištění letenek a tak začal kolotoč mailů a telefonátů. Po zakoupení letenek jsem musel navíc odjet na měsíc do lázní. Předcestovní porada se proto naplánovala až po návratu z léčení na konec října. Sešli jsme se na chalupě Jardy v Doubravníku 28. 10. 2006, kde jsme se radili a rozdělili úkoly, co kdo poveze.
Na radu našeho „pana doktora” jsem okamžitě podstoupil sérii preventivního očkování na cesty do zahraničí proti nemocem jako žloutenka, tyfus, tetanus apod. I když jsem jezdíval na vandry a stále někam na výlety jezdím, tak vím co je na takovou cestu potřeba. Důležité však je na takovou vzdálenou cestu něco nezapomenout. Proto jsem si sepsal seznam věcí, které budu nezbytně potřebovat a postupně jsem ze seznamu odškrtával, co už mám nachystané. Nakonec se vše povedlo, a když si podal ruce Starý rok s Novým rokem, přišel den odletu.
Buenos Aires, čekání před půjčovnou aut - 3. 1. 2007 dopoledne.
Hned ráno 2. 1. 2007 sedám na vlak a odjíždím do Brna, kde je sraz všech účastníků. Odtud nás „sekretářka” Tomáše Kulhánka (druhý z účastníků expedice), odváží na letiště. Odbavení proběhlo bez problému. Dvouhodinové mezipřistání v Miláně se zdálo nekonečné, ještě delší však byl samotný let. Do Buenos Aires let přes Atlantik měřil 11 212 km a trval třináct hodin. Přistáli jsme podle plánu kolem půl osmé ráno, už v tuto dobu bylo 22 °C a teplota dopoledne šla rychle nahoru až na 27 °C. Dýchla na nás "prádelna" – horko a dusno, na které nejsme ještě přizpůsobeni.
Před letištěm je spousta taxíků a každý nabízí své služby. Máme velká zavazadla, takže potřebujeme něco většího, aby se do auta všechno vešlo. Domlouváme „minidodávku”, kde jsme se natlačili i my, dohodli cenu a vyrazili směr centrum Buenos Aires do půjčovny aut. Už na letišti je několik agentur, které půjčují auta, avšak my jsme měli auto domluvené přes internet už z domu. Jedeme pěti proudovou cestou jedním směrem. Nevím, jaké jsou v Argentině předpisy, ale taxikář zásadně nejel v pruhu, ale po čáře. Vždy se natlačil tam, kde mu to lépe vyhovovalo. Po asi hodinové, celkem rychlé jízdě jsme dorazili do cíle. Taxikář přesně věděl, který je to dům, vyložili jsme bágle a nastal čas čekání. Zjistili jsme, že půjčovna se otevírá až 10. hodin a my tam byli půl hodiny předem, alespoň jsme se trochu krátce poohlédli po okolních obchodech.
Psáno pro Ostravský ostník, http://www.pavko.cz/kko/
