Po jedné z prvních návštěv Mirka Sladkovského u Steva Bracka mi Míra dal mimo jiné pár semen Trichocereus strigosus ze sběrů Davida Fergusona.
Je pravda, že semenáčky mě nijak zvlášť nezaujaly, nakonec jsem si nechal jediný v domnění, že mi stejně nikdy nevykvete. Jenže on jo. V roce 2017, asi po 25 letech od výsevu, se to povedlo. První podezřelý chomáček chlupů na areole se objevil už na podzim a já to považoval za zaschlé poupě. Jenže ono hned na začátku vegetace během krátké doby dorostlo do cca 1 cm a pak se nedělo dlouho nic. V červenci jsem jel na dovolenou a během těch 10 dnů se stalo pro mě neuvěřitelné - poupě dorostlo a den před mým návratem vykvetlo. Takže já už viděl jen zvadlý květ.
Jak to ten kaktus mohl stihnout, jsem nechápal. Jenže popsaný vývoj poupěte se opakuje v podstatě každý rok. Jinak rostlina odpovídá celkem slušně popisu, jen květy bývají menší než avizovaných „až 20 cm“. Ale když je tam to „až“, tak mi 14 cm stačí. Květ se otevírá se setměním a vydrží zhruba 20 hodin.
Letos poprvé mi v červenci vykvetl Trichocereus strigosus ze svého hlavního stonku. Až do letoška kvetl vždy jen z bočních výhonů. Poupě založil „tradičně“ už loni na podzim. Dorostlo do cca 1 cm a pak se nedělo nic. Až začátkem července začalo růst a zhruba po dvou týdnech se květ rozevřel. A rovněž letos poprvé vykvetl ještě jednou, tentokrát z odnože a z jarního poupěte. Teď má založená další čtyři poupata, tak jsem zvědav, co se bude dít.
Později, nevím už, který to byl rok, ale jednou jsem se zbláznil a vzal od Slávka Fischera spoustu jím dovezených semen, hlavně lobívií a pak sloupovitých kaktusů. Corryocactus, Cleistocactus apod. Mezi těmi semeny byla i položka LF 133 Lobivia grandiflora v. Cuesta Belen, Catamarca, Argentina 1200 m. Klíčivost vynikající, semenáčků mraky. Když dorostly asi do 8 cm, pár jsem si jich vybral pro sebe. S kratšími trny, s dlouhými, solitérní i odmala trsovitý. Ostatní jsem rozprodal na výstavě, byl o ně kupodivu dost zájem. Už tehdy mi bylo podle vzhledu jasné, že to grandiflora nebude. Spíš huascha, odpovídala tomu i udaná lokalita. Pod tímto jménem tyto rostliny vedu dál. Čtyři rostliny jsem pak sesadil do jedné mísy. V roce 2019 se jedna k mému překvapení rozhodla kvést - ta původně solitérní. Nečekal jsem to, přece jen při výšce cca 20 cm se mi to zdálo dost divoké. Poupě rostlina nasadila začátkem května, dorostlo asi do 1 cm a pak nic. V půlce července se asi o centimetr protáhlo a zase nic. Až kolem 8. srpna začalo růst a zpočátku to vypadalo na červený květ. Po pár dnech se květ otevřel a byl žlutý.
Tvarově byl květ shodný s květem Tr. strigosus, jen byl mnohem menší, cca 8 cm. Čili pro Tr. huascha přímo předpisový. Rozkvétá ráno a vydrží i dva dny, když není zrovna výheň.
Letos mi vykvetla další rostlina ze stejné misky, a tedy ze stejných semen, jenže květ byl k mému údivu bílý, velký a otevřel se večer kolem 21. hodiny. Zkrátka mezi Tr. huascha se „objevil“ Tr. strigosus.
V ten moment jsem si vzpomněl na příspěvek Milana Kůrky na Plzeňském fóru, který se vám může s trochou štěstí ukázat po kliknutí na tento odkaz. Milan měl případ opačný. Několik rostlin Tr. strigosus s předpisovými bílými květy a najednou jedna kytka s červenými. Příroda se holt snaží (a úspěšně) dělat z nás blbce. Protože najednou nevím. Strigosus? Huascha? Nebo nějaký přírodní hybrid? Na druhou stranu je pravda, že W. Rausch popisuje u své Lobivia huascha květy všech barev včetně bílé. Ať je to, jak chce, ty květy jsou nádherné.
Mimochodem, ten bělokvětý huascha má už zase nasazená poupata, zřejmě tedy pro příští rok. Úplně stejně, jako Tr. strigosus. Žlutokvětý nikoliv.
A ještě jedno „mimochodem“. Že prý by to měla být Soehrensia, žádný Trichocereus. Nevím, ty moderní rekombinace mi nějak podezřele křiví hu…, teda pardon, ústa.
