28. února
Jé, to je zábava. Budit mě. Sluníčko svítí. Vstávej. Dívám se jedním okem ze stanu. Podívej se na lachtany. Válej se ve vlnách a taky nikam nespěchaj.
Tak jo. Odjezd a to hned na Pan de Azúcar. Dneska je zvířecí den. Zorro přeběhl přes cestu. Po několika kilometrech další. Odbočujem na lokalitu Esmeralda. Krásně tady kvete C. colunma-alba.
Pavel mi vysvětluje, že tady roste slanomilná vegetace. Pod Azúcarem by měla růst cukrová snad. Chce se mi taky něco říct. Od roku 2012 se opět něco změnilo. Nové cesty se solným nástřikem. Plastové patníky krásně lemujou tmavé pruhy. Na druhé dnešní lokalitě si fotím thelocephaly, kopči, hlavně columnu-albu. Samá kopča. Píšu kopčí příběh. Ta malá, to je miminko, větší bratr a sestra, mnohem větší rodiče. Ta velká hromada je popel z krematoria. Dalším zástupcem zvířecí říše, který nám dovolil ho pozorovat, je ještěrka. Pokud se o někom říká, že je jako ještěrka, tak mu hodně lichotí. Chilské ještěrky trochu provokujou. Dívat se můžeš, ale fotit jen s novinářským průkazem.
Výhodou je, že otisk lamích nožek ve vyschlé zemi jen tak nezmizí. Otočím se kolem dokola, kde jsou holky? Nevidím ji, je v horku někde přikrčená mezi keříky. Jen tak si přežvykuje a z úkrytu mě pozoruje. Výška 269 metrů. Lokalita Esmeralda. To je taková klasika. Čtyři druhy kytek. Co to plácám, je jich mnohem víc, ale pro naše kvarteto čtyři. Připadá mi, že zelená zahrádka vypadá jako po požáru. Kdepak požár, vysvětluje mi Pavel. Jedná se o houbu, která napadá všechno, co ji přijde do cesty. Rychle pryč, proti mykóze nemám žádnou mast. Nebude rychlá jako ještěrka, nenapadne mě.
Radost mi dělá, moment…Lumčo jak se tomu nadává…kvetoucí nulama. Něžný modrý kvítek, jako pomněnka. Tak mě jenom pomni. Pomněnka a konvalinka jsou dvě kvítka nevinná, jedna volá, nezapomeň, druhá, buď vždy upřímná. Hola, pole s kopčema. Martina překvapuje, že alby jsou i tady. Jó, Martine, to je jen otázka poznání, zazní Pavlova obvyklá fráze. Vy borci, vždyť to je stejná lokalita, na které jsme už byli. To je poznání, je-li to pravda? Vracíme se stejnou cestou. Jsme v Národním parku Pan de Azúcar.
Cesta na Lomitas je uzavřená, musíme pokračovat. Pláže nemají chybu. Ohniště a dobrá místa na stany. Najdou se i cabaňosy.
Za cukrovou homolí je k prozkoumání hodně lokalit s Copiapoí cinerascens a thelocephaly. Sranda je, že chutnají lamám, které je vykopou a okusují. Jak kytky najít a nesežrat? Zahraju si na nechamtivou lamu. Brázdím lokalitu všemi směry a hrabu prsty v zemi. No jo. Martine, mám. Mám, ale plody jsou nezralý. To je fakt bomba. U silnice se leskne cedule s nápisem COPIAPOA. Můžeš mě vyfotit, Petro? Jasně, Lumčo. Dovedete si představit, vy kaktusářská obci, že jedete po kytkách a podél cest jsou cedule upozorňující na to, co všechno tady roste. A vy na ceduli dopíšete, jak daleko od cesty, nebo už ne. Pokračujeme na Chaňaral. Zastávka na benzínce. Jdu na duchas a Pavel taky. Když jsme se zase potkali u auta, oba dva k nepoznání, shodli jsme se na tom, že bláto z našich těl odtékalo dost dlouho a neucpalo odpad. Pláž El Refugio s bílým pískem. V překladu útočiště a útulek. Petro, nezlob, mluvím sama k sobě. Kluci mají hodně blbých nápadů, ale hodit mě do útulku. Kdyby mě tu nechali, psala bych scénář k filmu. Místo stvořené k filmování. Už to vidím. Kůň klusá po pláži… Scénář k filmu definitivně zapískuje Martin. „Kručí mi v břiše“. V marketu nesmíme zapomenout koupit víno. Lumča má dneska narozky. Kluky napadá originálnější dárek. Udělat mu kytku s řezaných copiapoí. Tak co je? Jdeme na večeři? Restaurace Palo blanco. Objednáváme si opět rybu. Kluci s pyré, my s Martinem bez. Kluci pivo, my džus melounový a pomerančový. Číšník je z Kolumbie a mluví anglicky. Ptám se ho, kde studoval. Rozpovídal se, že v Americe a že je moc krásná. Neřekl mi konkrétně kde, protože ho odvolal kolega. Konverzace s hosty nebude a basta.
Další nocování na pláži. Jako správná hospodyňka natáhnu šňůru na prádlo, vyhodím vlasy zpod kšiltovky a začínám sušit. Na pořadu večera je víno a muzika. Dneska večer se vítr rozdováděl. Vítr dneska večer, Lumír každý večer.
1. března
Slavíme narozeniny. Kdopak má dneska narozeniny? Lumíre… Lumčo, ty kluku jeden…malý dárek…na prsty ruky jsem si dala mušle a napsala voucher na masáž kolen… kdykoliv na doživotí, to chtěl Lumír připsat, a lahvinku Saviňonu. Vedle stanu ležela matrace. Na každé pláži je hrozný bordel a kde je bordel, tam se rodí inspirace. Kdybych neměla co na sebe, najdu to tady. Chilský secondhand. Matrace je podklad. Na matraci pokládám sebraný bordel z pláže tak, abych vymodelovala chlapa. Seňora El Matrace. I ženská by se dala udělat. Lumír má z toho bžundu, prej dobrej ležák.
Prádlo přes noc nedoschlo, mám nápad. Na vojenském kompasu mám šňůru. Uchytím ji mezi okna a sušička je na světě. Tedy mezi okny. Martin pustil rádio. Jmenuje se Parkinson? To má zřejmě mnoho posluchačů. I cizince. To je prča. Na další záchvat smíchu jsme nemuseli čekat dlouho. Pavel má mobil, odhad Lumíra, za deset táců. Někde soudruzi z NDR asi udělali chybu. Pavel napíše na kus papíru zprávu, vyfotí ji a formou mmsky odesílá. Na druhou stranu, jiný by byl v prdeli, Pavel si poradil. Linoucí muzika z rádia mě nutí vystoupit z auta. Uchopím rychleschnoucí ručník červené barvy, trsám a trsám, zpívajíce úryvek z Bizetovy Carmen „Toreador, en garde, Toreador, Toreador!“, dráždím kluky. Co na to kluci? Dívají se na mě, jak no vola. První dnešní lokalita. 40 Minas. C. thelocephala malleolata, C. aff. calderana.
Problém je hrozné jméno napsat a trochu horší je kytku najít. Za prvé je sucho a kytky jsou zatažený. Za druhé je vidět, jak lama najde všechno, vyhrabe a sežere celou rostlinu i s kořínky. Pozor, detektivní kancelář Petra je na stopě. Někdo tu byl. Otisk boty velikosti 39 s puntíkovanou podrážkou. Jako detektiv jsem vypátrala plody. S entusiasmem běžím k Martínkovi. Automaticky sebere plody a…? Martine nastoupíme před autem, říká Lumír, a můžeš poděkovat. Přesun na druhou lokalitu 40 Minas. Znamená to jediné. Vylézt na kopec a uvidět ji. Eriosyce megacarpa.
Výška padesát cenťáků. Kolem samé C. calderana.
Jak jsme vylezli, tak jsme slezli z kopce, ale trochu rychleji. Čeká nás oběd. Kluci obědvají a mně nedá se zvednout a jít prozkoumat, zda něco neroste na pískových plochách u pat kopců. Zdá se, že se kytky sesunuly z kopce. Rychle zakořenily? Nevím, nemám zdání, ale jsou tu. Další lokalitou by měla být lokalita C. brigesi. Provokuju kluky, že ta kytka, která je mezi ostatními, není stejná. Vidíte jasně světlejší zelenou barvu a trny míří směrem k moři. Dozvídám se, jaký je rozdíl mezi talisem a euforbií. Mně to připomíná tělem Kristovu korunu. Euforbie je černá a teče z ní mlíko.
Zastavujeme blízko moře. S Martinem prozkoumáváme písečnou lokalitu. Copak to tady mezi šutry máme? Cumulopuntia. Všude dokola klasický bordel, odpadky a odpadky a zase odpadky. Směr na Caldera. Co je tady nového? Mirador. Pochvala Chilanům, tady se vyšvihli. Příjezdovou cestu označili oranžovými pruhy a svítí pěkně na dálku. Pavel křičí, zastav. Tentokráte mezi šutrama je C. calderana. Sluníčko je moc ostré a tím pádem se špatně fotí. Stínící deštník by nebyl? Na Piedra Zoologika vystupujeme bez Martina, dal se do třídění semínek. Klasickou trojku nikdo nehlídá, začínáme blbnout. Do jednoho otvoru v kamenu se napresuju a modlím se jako kudlanka. Ještěže mě nevidí. Pavel se toho hned chytí a napresuje se ke mně. Lumír v nás vidí Josefa a Marii. Tak velkého syna jsem porodila?
Nebuď drzá, holčičko, v reálu jsi o trochu mladší. Dneska jsme jedli hodně vtipné kaše. Hele Petro, skáče tady ptáček. Jo, vidím ho mezi tvýma nohama. Jako skrz tvé nohy, ale co člověku vypadne z pusy, to se nedá vrátit. Pavel se zařehtá ještě jednou. Lumír dělá něco v autě a suše pronese, sakra mě už to vystříklo. Všichni se na něj se zájmem podíváme. Otevíral láhev perlivé vody. Za letištěm odbočujeme na Puerto Viajo. Krajina plná písku, stačí jen vyskočit a stavět hrady. Hromady písku občas rozrazí pás zelených keřů. To je bomba. Doprostřed pískového koberce někdo nainstaloval sedací soupravu. Jdeme na návštěvu? Myslela jsem si, že písek je nekonečný. Kde se tady vzaly oázy? Beduíni? Odbočka na Las Salinas, pak na Barranquilla. Lokalita, kde bychom měli najít Thelocephala odieri.
Našli jsme. Šest exemplářů. Kluci pět a já to poslední. Charakteristika kytek? Totálně suché. Lamy všechno vykoušou. Dorazili jsme na Barranquilla. Vítají nás značky pozor smyk. Led na silnici? Písek. Vítr fouká nepřetržitě a odvádí dobrou pískovou práci. Co to je? Malý, šedý a chlupatý? Myšičky? Ne, ne, to jsou semena eulichnií. Martin fotí Pyrrhocactus a ještěrku.
Můj objektiv zaměří černé skály a haldu odpadků. Sjíždíme blíž k moři. Dunýýýýýýýýýýý. Kdo tam bude dřív? Prej to je hra pro prťata. Dospěláci mě ignorujou. Náhodou je to o statečnosti. Vydržet v horkém písku to je um. U Carrizal Bajo procházíme mezi velkými shluky C. dealbata.
Fotím oxalis. Vítr si s kvítky hraje a čeká, co udělám. Přidržím si je. Už zase bude večer. Odbočka na Caleta Los Burros a opět dolů k moři.
Dneska dáme špagety. Kluci přidají lunchmeat a kečup. Tak to nic pro mě, zkombinuju si je s parmazánem. Myju nádobí a těším se, až hupsnu do moře. Jsem hrozná. První, co uvidím na kamenné pláži je něco bílého. Obratel. Totálně vybělený. Zjišťuju, že moje zoologie nic moc. Za to designérka jsem moc dobrá. Do obratle natrhám kytky a mám originální dekoraci. Večer končíme debatou a vínem.
