Uteklo to zase jako voda. Rok je téměř za námi a i když se tohle číslo bude jmenovat „listopadové“, budeme ho číst v prosinci. Rozhodl jsem se tedy trošku bilancovat a zavzpomínat, co se tento rok událo.
Především jsem poznal několik velice zajímavých a milých lidí a navštívil ty, které jsem poznal již loni.
Echinocactus polycephalus a jeho neskutečné vytrnění.
I když jsou trny zřejmě důvod, proč pěstujeme kaktusy a ne třeba netřesky, málo kdy se můžeme kochat fotkami této pichlavé krásy.
„Horse crippler“ ve své plné hrozivé kráse
Můj švagr říká, že tyhle kytky vypadají nebezpečně...člověk najednou chápe, proč se jim říká mrzačeči koní.
E. horizonthalonius v nespočtu lokalit. To se prostě musí zažít!
Jedna z nejpříjemnějších návštěv letošního roku v královstí horizontíku a polycephalusů...kdo tam nebyl, nepochopí, jak obrovskou variabilitu tyhle kytky mají! To dle mě nenakoukáte ani v přírodě...
A jeden pašák z Kyšic
E. horizonthalonius
Navštívit plzeňské Kolokvium a nepodívat se do Kyšic, to je stejný hřích, jako jet na Oktoberfest a nedat si tam pivo! Měl jsem štěstí a tak jsem tu krásu a um mohl opět obdivovat.
A takhle by měl, dle mě, vypadat pracovní stůl každého kaktusáře. Samozřejmě nesmí chybět ani speciální opylovací štětečky z Plzně.
Navštívil jsem sraz milovníku mrazuvzdorné krásy v Horních Počáplech a viděl několik zajímavých sbírek, pro mě mnohdy inspirujících.
E. triglochidiatus
To, co mi nejvíce utkvělo v paměti, byla návštěva Žatce (a pak již zmíněné horizontíkové botanické království..). Vidět triglochidiatusy v celé své kráse a zejména velikosti byl opravdu zážitek. Tohle vám prostě v květináči nevyroste. Jak asi vypadají více než tři čtvrtě metrové trsy ve White Sands?
Překrásné květy E. triglochidiatus.
Kvetoucí jedinec Echinocereus
Nejen triglochidiatusy nádherně kvetly...vše ve vloné kultuře na větru a dešti s prostorem pro kořeny jako v přírodě. To se jen tak nevidí!
A. valdezii na kořenech
Inspirativní pro mě byla i návštěva jednoho „okýnkáře“ z Roudnice. Víte, co se vše dá pěstovat na balkoně? Odpověď je jednoduchá. Vše: o)
Semenáčky M. luethyi na kořenech.
Majoritu své sbírky má v nádherných pálených terakotových květináčích. Jelikož se specializuje na obtížně pěstovatelné miniatury, tyto květináče mu pomáhají - lépe vysychají.
A když se sejde dostatek umu a fantazie, je možné vytvořit i krásnou venkovní celoroční skalku. Škoda jen, že na fotce nevynikne terénní nerovnost a vyvýšení. Celý dojem krajiny z Texasu či Colorada to jen umocňuje.
Mohl bych pokračovat ještě velice dlouho. Navštívil jsem akci roubování v Brně, viděl jsem nový nádherný skleník Jirky Musila v Plzni, byl jsem u pana Slaby v Talíně a také mě vzal opět na milost pan Drápela, který návštěvy nepřijímá a o to je tato návštěva vzácnější. Mohl jsem se kochat jeho obrovským umem a zúročenými zkošenostmi více než padesátileté praxe pěstitele/sběratele. Byl jsem v Chrudimi a na brněnském Symposiu. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a viděl spoustu krásných sbírek a stalo se toho opravdu hodně... ale o tom zase někdy jindy.
Snad se opět všichni ve zdraví sejdeme třeba u Jirky Musila při promítání obrázků z cest nebo v Myší díře ve spacáku pod modřínem či v království horizontíků v jedné malebné české vesničce a nebo třeba na Brněnském symposiu :o)
Děkuji vám vše přátelé, kaktusáři, kolegové. Vám všem stejně postiženým touto nemocí zvanou kaktusaření jako jsem jí podlehl i já. Děkuji vám za vaši přízeň, váš čas a vaši trpělivost se mou nejen při návštěvách vašich sbírek a debatách o nesmrtelnosti brouka, ale i při pročítání těchto úvodníků z pera mé maličkosti.
Rozloučím se s vámi slovy předsedy brněnského Astrophyta – zůstávejte zdraví :o)
Pěkné čtení přeje Petr Zeidler a klub Astrophytum, Brno
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.