16. února 2017
To je vtipné, chachacha. Poslouchám kluky stěžovat si na zimu během noci. Martin si obtáčel triko kolem nohou, protože neměl ponožky. Spal v bundě, spodkách a teplácích.
Fakt mi nevěří, že se dá spát jen v gaťkách. Slovo gaťky není z mé hlavy, ale od Ivy Pazderkové. Určitě je to legračnější než spoďáry.
Zapínám si pás a hups. Kudlanka mi skočila na hlavu. Přelézá po obličeji. Není to nepříjemné, ale lechtá to. Začínám se smát a prosím ji, zda by se nemohla posunout na ruku.
Je legrační, jak na mě otáčí hlavu a pozorně poslouchá, co říkám. Normálně si přeskočila na ruku. Trochu ruku zvednu směrem k oknu, protože cesta mezi kopci je projížďka botanickou zahradou. Lumír bere tužku a papír, jelikož je třeba si zapsat vegetaci. Trichocereus troli, Isorentia, celsianus, parodie a bromelie. Za Paicho se přesouváme korytem řeky.
Díky vodou podemletým stromům se podíváme do galerie dřevěných soch. Nejen to. Lokalitu s W. amerhauseri pojmenovávám Pecková.
Jakoby se z nebeské brány vysypaly pytle kamenných pecek. Některé z nich se rozprskly při pádu na zem, jiné se zachránily zabořením do písku. Jo, kdyby tady byl Jirka geolog, vysvětlil by mi vývojovou fázi ze života šutrů.
Martin našel trilobita. Prosím, jen si ho vyfotím a vrátím ho Lumčovi do kapsy. Chce si ho taky nafotit. Další lokalita je lokalitou játrof a armát.
Pavel mi vysvětluje, jak pukají plody játrofy. Mezitím Martin kamzíkuje po kopci přímo vzhůru k armátům. Na kopec vede i stezka křížem krážem po svahu, ale znám Martina natolik, že stezku pro mě a pro kozy nepovažuje za dost adrenalinovou.
Za dalšími armáty se vydáme přímo za Paicho. Tady jsme už byli i vloni. Je pravda, že kytky mají hodně plodů a jsou i hodně otrněné. Na druhém hřbetu kopce jsou i tmavší. Jen jedna kytka kvete. Chci se dostat, jako spolehlivá sběračka, k plodu, ale nezmarka se brání. Pěkně jsem se píchla. Kapka krve, čarodějnické krve, ve výšce 2 629 metrů. Tak jak jsem na tom? Gymnoerytrocyty v normálu. A eozinofily opět světélkujou. Tím se potvrzuje diagnóza, kudlankosymbióza. Kudlanko, musím ti říct, že jsme druhově příbuzní, ale tomu nikdo nebude věřit. Vracíme se přes Paicho a už se těšíme, až se vyčvachtáme v řece. To je systém tři v jednom. Myčka, pračka a sušička. Kluci perou semena. Vzala jsem si petku a nabrala jsem do ní vodu z řeky, abych smyla prach z auta. Vyfešákovat Patrola. Kluci se na mě dívají s nepochopením. Stejně se zapráší. Ať. Ale teď je krásnej. Starejte se o semena, mohly by se přesušit. V El Puente koupíme chleba a banány. Jasně, i pivko. Jo a Pavel teplejší deku na spaní. Chceme jet na Tupiza, ale nechápeme kudy. Za mostem je nová cesta. Podívej, ukazatel na Imora. Poznávám hřbitov, kostel a i strom, kde jsem vloni utrhla limetku. Vesnička je mnohem živější. Tolik lidí! Tak teď si myslím, že třeba se všichni před námi schovali a letos se přišli podívat, co jsme zač. Hlavně nenápadně.
Míjíme i loňské nocoviště. Hele, nezůstaneme tady na noc, když už to tady známe? Tak jo.
17. února 2017
Zdá se mi to? Jsem ve školce, nebo v senilní skupině? Chlapci zvesela diskutujou o tom, jak se jim povedl udělat bobík. No jo, šikulkové, pochválím je, aby den začali s dvojitým dobrým pocitem. Co si říkala kudlanko? Sežrat je a hned? To nemůžu, co bych si tu bez nich počala.
Jen doufám, že zůstaneme u teorie. Martin rozdělá oheň. Lumír pokulhává. Namažu mu koleno artozanem. Ready? Jedem. První dnešní lokalita je ve výšce 3572 metrů. Návštěva u W. neumanniana dagmarae.
Petro, hledej plody! To se jim řekne, když tu žádný nejsou. Dneska mě nikdo ještě nepochválil, protože nebylo za co. Vyhecuju se k výkonu. Mám jeden plod s jedním semínkem. Jsem moc šťastná. Sama sebe hodnotím v superlativech. Jako že fakt dobrý. Miluju lokalitu, kde je hodně malých kytek rostoucích mezi deskami břidlice a kolem dokola se skalničkami.
Už jsme ve výšce 4000 a od Pavla dostávám informaci, že trichocereusy jsou trichocereusy poco. Poznám tak azorelu compactu a lupinus. Hledáme další lokalitu s wengarckou.
Lumír má novou strategii. To musíme zahnout čtyřikrát a už tam budem. Zastavíme a kocháme se lobívkama. Krásný a silný holky. Před Mal Paso je nádherná otevřená lokalita s Mediolobívií pygmea.
Nejsme tady sami. Kde ses tady vzal ty černé psisko??. Chleba ti bude stačit? Dobrej, co?
Kytky nekvetou, škoda. Plodů mají hodně. Procházím lokalitou sem a tam a místo kvetoucí mediolobívie najdu neowerdermanianu. Sluníčko pěkně svítí. To je švanda fotit kluky. Jsou vyrovnaný vedle sebe směrem k slunci. Nemůžu mluvit o slunečnicích, které se otáčí za sluncem. Vybavím si na louce pasoucí se stádo dobytka. Prostě ohnou se a seberou plody a postupně se přemisťujou dál a dál.
Zastávka na koupi chleba a banánů. Další směr na San Vincenzo. Zmerčila jsem červené zerodované skály, podobné těm v Talampaya. Kluci, musím fotit.
Řidič mi zastaví tak trochu uprostřed cesty. Poslední auto projelo tímto směrem už hodně dávno. Mýlím se, jedno auto přijíždí. Dědulka? Nevím, kdo se v tom má vyznat. Kolik mu je? Je to cvrček a ještě k tomu bez zubů. "Co tady stojíte a proč neuhnete?" Nadává a nadává. Pobaveně se směju. "Petro, tady nejsi v Praze", mě mírným nakopnutím nohy naznačí Martin. Dodávám Martinovi kuráž, když se mu omlouvá, že jsme turisti. Turista, neturista, prostě uhněte. Neboj, Martine, nepokouše tě, nemá zuby. O Bolívijcích jen v dobrém, ale v tomto případě i výjimka se najde. Takhle naštvaného Bolívijce jsme ještě nepotkali. No tož. Skály máte pěkně červené, takové jordánské. Vyjedeme po serpentinách na náhorní planinu. Wengárcky jsme nenašli, jenom minilobívie. Potom něco vysokého a docela velkého, co jsem nemohla identifikovat. A co na to Lumír? Je to moc malé a to se poznat nedá. Kráva je taky proti slonovi docela malá? Je to malé, a co to je? Ne. Je to docela velké, co to je? Nebo je to malé, je to velké a nevidím to. Co to je? Kaktus. Nevidím to, protože je noc. Vypadneme na noc dál od hlavní silnice. Dobré místo na rozdělání ohně. Dneska napoprvé hrnec s vodou sklouznul po kameni a uhasil totálně všechny plameny. Ještě jednou. Hoří.
18. února 2017
Celou noc bylo krásné teplo. Možná od rozpálených kamenů. Zvláštní představa udržovat v noci oheň. Zbláznila ses. Nemám problém rozdělat po ránu nový. Vím. Jen mě to tak napadlo. Ranní káva, to je tradice. Lumírův Dadáček a prášky proti smrti. Pavlovi nefunguje mobil. Vidím, jak je moc smutný, nemůže řídit firmu. Dej mi ho, podívám se na to. To je teda model. Sundám bakelitový kryt a nějak očistím bakelitové kontakty. Začíná se nabíjet, tak uvidíme. Pavel má radost z mobilu, já z toho, že se probudil, Martin má radost fíkovou. Koupil si oblíbené ovoce a požitkářsky si vychutnává každé kousnutí do měkké šťavnaté masy. Málem mu zaskočilo, když si připomněl výrok Pavla o ženách. Člověče, ty moje ženský jsou všechny stejný, akorát mají jiná jména. Chichichi. Rozumím tomu. Všem z taktických důvodů říká ty moje Veverko. Tuším, že o veverkách ještě uslyšíme. Lokalita Qujoingenio se představuje jako třídruhová. Feroxsky, parodie a celsianus. Vloni jsme do Potosí přijížděli z opačné strany a tím pádem jsme nemohli vidět mraveniště hemžících se Bolívijců na Cerro Rico. Louhovací nádrže jsou obrovské. Ve vzduchu je cítit nějaká chemikálie. Jedno místo a ekologický kontrast na protějším svahu. Neuvěřitelná podívaná. Moderní skleníky a zelenina. Otázka je, co zelenina přijímá ze vzduchu a co z půdy.
Pokračujeme na Betanzos. Vesnice žije výstavbou nových domů. Milujou tady barvy. Omítka žlutá, oranžová, zase oranžová a další taky oranžová. Je hezké vidět, jak rodina stojí před domem a plánuje, co kde bude. Další vesnička, Esquiri. Serpentiny a mraky. To je dobrý, není vidět dolů. Co nám přírodo ukážeš tady? Hmmm. Lobívia okupanta a Comulopuntia rossiana. Cestou do Dona se vyhýbáme autobusu. Řidiče se ptáme na cestu.
V autobusu sedí několik cestujících, ale slyšet jsou převážně ženy. Překřikujou se navzájem a radí řidiči, jak nám má popsat cestu v horách. Je hezké se od nich dozvědět, že propojka přes hory vypadá jako propojka, ale nikam nevede. Sjedeme do údolí přes úzký prkenný most. Prkna cvakají pod koly aut. No co, když to přejel autobus, musíme přejet taky. Je to hezká vesnice. Isquiri. Přeložila bych to jako „zdání klame“. Stává se, že někam dorazíme, mudrujeme a pak se zase vracíme nazpátek. Stačí vyjet na kopec a z ptačí perspektivy je nám hned jasné, kudy jet.
Těch profíků je mezi námi hodně. Nastartuju babičku Nokiu, kde vidím souřadnice. Proč to dělám? No protože Lumča nás všechny dušoval, že má Gpsku lokality. Lumčo, jaké hodnoty má mít ta lokalita? Lumča nereaguje. Lumčo? Gpsku! Nemám. Všechny nás rozesmál. To se mu zas něco povedlo. Vracíme se kolem Potosí. V Betanzos se zastavím pro chleba.
Kde budeme dneska nocovat? Máme dobrý nápad. Co se vrátit tam, kde jsme byli už vloni? V balneáriu Inca del Ojo? Už se těším na teplou vodu. Už jsme tady. Ale moment. Cesta je zatarasená kameny v několika řadách. Martine, jdeme se podívat a zjistit, proč nás nechtějí pustit na naše místo snů. Nikde ani noha. Hele, vidím kluka, který pomalu přichází k nám. Vzpomínám s ním na krásné loňské časy. Co bylo, bylo. Prý je to moc nebezpečné. Proč? Rozuměl, ale neodpověděl. Prosím tě, kde můžeme stanovat? Měsíc vyšel, za chvíli bude tma jako v oku Inky. Ukazuje na místo vzdálené asi padesát metrů. Děkuju. Přesouváme se dál. To jsme nevěděli, že opodál je několik pilet. Za jednou z nich se vznáší pára. Akce, průzkum. Malé jezírko ukryté za travou. Voda do něho vtéká. Voda? Pekelná. Smrdí po síře a je pěkně horká. Špičku prstu se dá ponořit jen na sekundu, jak je horká. Dobrý na zabíjačku a opařit v ní pašíka. Pašíka nemáme, mohli bychom vejce uvařit. No jo, kluci zmizeli, zřejmě nemají náladu na vtipy. Postavíme stany a divíme se, kde jsou obyvatelé dvou stanů, s kterými si pohrává docela silný vítr. Už je vidím. Jsou dva. Francouz Adam a Argentinec Julien. Pavel si s nimi sedne na lavičku a konverzace nebere konce. Lumča skákne pro slivovici. Dozvídáme se o tragédii na velkém jezírku. Jezírko zavřeli, jelikož začalo bublat a soptit. To mi nejde do hlavy. Kluci pokračujou s vysvětlením. Mnohokrát se stalo, že našli mrtvého člověka na hladině. Mysleli si, že se utopil, protože neuměl dobře plavat. Případů přibývalo a utopili se i dobří plavci. Jezero je na vulkanickém aktivním švu. Znamená to tedy, že pramen horké vody se prodral k hladině a při svém návratu vcucnul všechno, co mu stálo v cestě? Jaká to může být síla? Nakonec nebožtíka nechal vyplavat. Nechce se mi věřit, že počet obětí byl kolem stovky. Uvědomuju si, že vloni Martin byl takový průzkumník a plaval si osahat provazy v jezírku, které byly natažené přes jezírko na několika místech. Možná signál, aby tam nikdo neplaval. Pokud budeš vtahován ke dnu, drž se. Tak to je blbost. V noci začalo pršet. Psi se schovali pod auto až na jednoho. Zjistil, že se může dostat mezi plachty stanu a ještě se na mě přes plachtu namáčknout. Šťouchám lehce do něj a nic. Hele psisko, žádám tě, nefuň mi tady. Mluvíš na mě? Vzbudil se Martin. Mám tady psa. Tak ho vyžeň. To se mu řekne. Psa možná jo, ale nejtvrdohlavějšího psa? Z jedné strany chrupe Martin, z druhé pes. Realita je, že navlhlý pes smrdí trochu víc, než suchý toulavý pes.
