Tři menší rody, které mají společné obtížnější pěstování i poměrně malé zastoupení většiny druhů ve sbírkách. To je téma tohoto dílu seriálu o velmi bohaté, různorodé a atraktivní skupině oblíbených sukulentů.
Rod Stapelianthus
Byl ustanoven francouzským botanikem Pierrem Choux až v. r. 1933, když původně neplatně použil jméno Stapeliopsis, které ovšem tou dobou již bylo využito jinak. Celkem se rozlišuje 7 druhů těchto trsovitých, výhradně madagaskarských sukulentů, které jako jediné stapélie na tomto obrovském ostrově řídce osídlily nejsušší jižní a jihozápadní část, kde tvoří nízké až poléhavé koberce propletených stonků v podrostu opadavého lesa.
Ve sbírkách se určitě nejčastěji setkáme se S. madagascariensis, případně S. decaryi nebo S. pilosus. Další druhy jsou opravdovou raritou a má je doma málokdo. Já sám již mnoho let marně sháním téměř nedostupné S. keraudreniae a S. insignis.
Pěstování stapeliantů je, řekněme, středně obtížné. Rostliny velmi snadno a rychle uhnijí, takže vodou doporučuji docela šetřit a v zimě je vzhledem k místu původu lépe je držet v teple alespoň 18 stupňů. Na druhou stranu se velmi snadno vegetativně množí.
Rod Tridentea
Vytvořil ho v roce 1812 Adrian Hardy Haworth, anglický botanik, entomolog a karcinolog, s nímž už jsme se na této platformě, konkrétně u rodu Orbea, setkali.
Rod obsahuje deset taxonů, z nichž je určitě nejznámější a v přírodě také nejrozšířenější i nejdostupnější T. gemmiflora. Ostatní druhy jsou velmi vzácné až nedostupné rarity.
Tridentey osídlily výhradně jihozápad Afriky, hojně Jihoafrickou republiku, trochu jih Namibie a jeden druh se našel i na jihu Botswany.
Rostliny tvoří malé nízké trsy, takže se dají docela snadno množit vegetativně. V kultuře jsou ovšem dost choulostivé, snadno uhnívají a není vůbec snadné je dlouhodobě ve sbírce udržet. Tradičně se vyplatí šetřit vodou a pravidelně rostliny kontrolovat, aby se případná hniloba podařila zastavit již v zárodku, než celý trs úplně zlikviduje.
Rod Tromotriche
Rod vznikl opět přičiněním Adriana Hardy Hawortha také v roce 1812. Zajímavé je, že v průběhu času došlo mezi tímto a předchozím rodem k několika výměnám druhů mezi sebou, až se i Tromotriche ustálila na deseti druzích.
Z výše uvedeného je logicky zřejmé, že Tromotriche také roste na velmi podobném území jihozápadu Afriky (JAR, Namibie) a že má i velmi podobné, já tvrdím, že stejné, nároky na pěstování, respektive že rostliny tohoto rodu jsou obdobně choulostivé.
Nejznámějším druhem je dle mého soudu T. revoluta, relativně dostupná je i T. baylissii, ostatní druhy jsou poměrně vzácně rozšířené po sbírkách, některé téměř vůbec.
Stapélie z těchto tří rodů jsou vhodné spíš pro zkušenější pěstitele, nicméně to jsou velmi zajímavé a mnohdy květy superatraktivní sukulenty, které stojí za to si sehnat a patřičně opečovávat. Nezaručenou, o to sladší odměnou bude pocit výjimečnosti, když rostliny vykvetou krásnými či zvláštními květy, kterými se může pyšnit málokdo.
Obr. 1: Stapelianthus arenarius z okolí města Toliara se vyznačuje lysými tenkými stonky a bílými květy s tmavočervenými stříkanci.
Obr. 2: Poměrně známý Stapelianthus decaryi má stonky chlupaté a vyskytuje se na JV Madagaskaru mezi městy Ambovombe a Fort Dauphin. Květy jsou široce trubkovité, pokryté drobnými výstupky.
Obr. 3: Stapelianthus montagnacii se vyskytuje u měst Toliara a Morombe. Někdy se šíří i pod jménem S. hardyi. Na tenkých, lysých článcích vykvétají hnědočervené obrvené květy.
Obr. 4: Stapelianthus madagascariensis z nejjižnější části Madagaskaru se vyznačuje velmi atraktivními bílými až nažloutlými květy s více či méně hustým červeným tečkováním a drobnými výrůstky.
Obr. 5: Stapelianthus madagascariensis s hustě tečkovaným nažloutlým květem.
Obr. 6: Stapelianthus pilosus kvete žlutým květem s hustými tmavočervenými fleky a roste také až na jihu Madagaskaru.
Obr. 7: Stapelianthus pilosus má nejtlustší stonky v rámci rodu, které jsou hustě chlupaté a světle zelené. Tvoří poléhavé propletené trsy.
Obr. 8. Tridentea gemmiflora se zdobí obrovskými, až 10 cm velkými, většinou tmavohnědými a řídce obrvenými květy. Vyskytuje se na obrovském území JAR od Kimberley po Worcester s centrem rozšíření v Malém Karoo.
Obr. 9: Tridentea gemmiflora – zajímavý klon s neobvykle téměř černými květy.
Obr. 10: Tridentea parvipuncta ssp. truncata roste na jihozápadě JAR v Ceres Karoo a vyznačuje se 2-3 cm velkými světlými kropenatými květy.
Obr. 11: Tromotriche aperta ze severního Namaqualandu a přilehlé části Namibie nese květy na velmi dlouhých stopkách.
Obr. 12: Tromotriche baylissi se vyskytuje v JAR na omezeném území Baviaanskloof a v jeho blízkém okolí, kde roste na strmých svazích až srázech, z nichž často volně visí její tenké a až 3 m dlouhé stonky se zvonkovitými tmavohnědými květy. Pěstuje se výjimečně snadno, na rozdíl od ostatních druhů rodu, takže není problém ji ve sbírce dlouhodobě udržet.
Obr. 13: Tromotriche revoluta s modrozelenými ojíněnými stonky a cca 5 cm velkými květy roste v jižním Namaqualandu. Po okolí se šíří pomocí podzemních stolonů a může tak tvořit až metrové trsy.
Obr. 14: Tromotriche umdausensis se vyskytuje v SZ cípu JAR a zasahuje až do Namibie. Vyznačuje se velmi širokou paletou barev květů od žluté po červenou.
Obr. 15: Tromotriche umdausensis s oranžovým květem.
Text a foto Jiří Hadamovský / www.succulentplants.eu
