Tento okruh rostlin je nenáročný a zároveň překrásný. Nechci tady rozebírat taxonomii a oblasti kde rostou, o tom musí psát odborníci. Tak jen v rychlosti věci dostupné v literatuře a na Wikipedii. Prvotní jméno bylo Cactus gibbosus Haworth 1812.
V polovině 19. století byl druh převeden Pfeifferem do nově vzniklého rodu Gymnocalycium. Do celého okruhu těchto kytek spadají i rostliny popsané jako G. chubutense a G. brachypetalum.
Samotný druh G. gibbosum má i množství variet a forem, více či méně uznávaných. Příbuzné druhy budou pravděpodobně i G. striglianum či G. borthii, rostoucí ale severněji v provincii Mendoza a San Luis.
Samotný okruh G. gibbosum se rozšířil v provinciích Chubut, Rio Negro, Buenos Aires, La Pampa. Tato oblast, ležící z větší části už v Patagonii, je asi opravdu drsnou krajinou. Patagonie, stejně jako ČR, totiž leží už v mírném pásmu a oproti např. Mexiku nebo severozápadní Argentině, kde roste většina kaktusů, zde má být i menší počet slunečních hodin za rok (zdroj Wikipedia). Zalidnění je třeba v provincii Chubut jen kolem 3 obyvatel na km čtvereční. V ČR je to kolem 130!!
Rostliny mám od března do listopadu v otevřené "zastávce", pouze pod deskou z makrolonu. Nestíním a během sezóny je často, stejně jako ostatní gymna, rosím vodou z hadice. Kytky mají nádherné, velké krémové květy, někdy i s odstíny do růžova. Jsou samosprašné. Barva jejich těl je úžasná. Od zelené po tmavě hnědou. Zajímavost je, že tyto rostliny obsahují údajně i nějaké psychotropní látky, stejně jako třeba lofky. Vydrží i dosti velké mrazy, ale asi pouze krátkodobě. U mě, při jednom jarním pochybení, vydržela gibosa několik dnů v kuse teploty mezi 5–17 stupni pod nulou. Zkoušet už to ale nehodlám.
Největší rostliny na snímcích jsou výsevy z počátku 80.let, které mám od Ing. Rudolfa Frélicha z Prostějova, kterého si velice vážím a který je mou studnicí informací.
Poklidnou a co nejkratší zimu přeje Vojtěch Hamáček.
