Kličkování po San Luis
Druhý den, 14.1. Hned po ránu je 22 °C a teplota rychle stoupá, po 10. hodině je už 27 °C. Noční vítr se utišil a začíná zpoza mraků vykukovat sluníčko. Vracíme našemu hostiteli klíče a vyrážíme k San Francisco del Monte de Oro.
Ještě další dva dny kličkujeme v provincii San Luis kolem městeček Santa Rosa del Conlara a Merlo. Studujeme výskyt Gymnocalycium ochoterenai, cinereum, fischerii, berchtii, poeschlii, borthii, ale také všude přítomné Gymnocalycium schickendantzii.
Plánovaná trasa
Harrisia pomanensis s plodem.
Opuntia salmiana s otevírajícími se květy.
Harrisia pomanensis s otevírajícím se květem.
První lokality tento den patří studiu variability Gymnocalycium ochoterenai a tmavší variety cinereum. Současně se zde všude vyskytují tradiční druhy jako Echinopsis leucantha, Lobivia aurea, Trichocereus candicans, Cereus aethiops a všude přítomné opuncie, tillandsie, ale také jatropy. Sem tam se objeví něco jiného, tentokráte jsme objevili malé, tužkovité druhy Opuntia salmiana a cereusovité druhy Harrisia pomanensis.
Gymnocalycium ochoterenai, 8 km jižně od Lujan, 662 m (14. 1. 2007).
Asi 6 km jižně od San Francisco del Moro de Oro za řekou se nachází palmový národní park. Je to velmi nádherná krajina. My zde na protějším svahu hledáme Gymnocalycium fischerii, které roste na kamenitých skalkách v keřovitých porostech. Tradičně zde rostou Trichocereus candicans, Lobivia aurea, Notocactus submammulosus, Opuntia sulphurea s bílými trny a několik druhů tillandsií jako bryoides, capilaris neboduratii. Severně od města roste tmavé Gymnocalycium ochoterenai var. cinereum, dosahující průměru asi 7 cm u dospělých rostlin. Roste v tmavých hnědých kamenech, takže se dobře maskuje před případnými požírači kaktusů, mezi něž patří hlavně kozy.
Mezi Quines a 10 km před Talita, na další lokalitě Gymnocalycium ochoterenai, se vyskytují další, (pro nás) dva nové druhy. Jedním z nich je Cereus forbesii, který zde roste bez trnů, ale i s pěknými trny. Druhou rostlinou je Acanthocalycium klimpelianum, rostoucí na kamenitých skalkách s hustou keřovitou buší. Vyskytuje se zde v poměrně velkém množství.
Jedeme údolím Quebrada de Cautana a projíždíme průsmyk. Před námi se otevře známá lokalita Gymnocalycium berchtii - Los Chaňares. Zastavujeme 7 km jihovýchodně na Los Durazlitos a zkoumáme výskyt „berchťáků”.
Gymnocalycium fischerii od San Francisco del Moro de Oro (nahoře) a jeho řezy květem a plodem (dole).
Krásný palmový národní park u řeky de Oro, kde roste Gymnocalycium fischerii (14.1.2007).
Gymnocalycium berchtii, Los Chaňares, 7 km na Los Durazlitos.
Většina těchto rostlin má černé trny, ale vyskytují se zde i rostliny se světlými trny. Rostou v trávě pod keři, většinou v mechu. Blíží se večer. Ještě v 19 hodin je 32°C a je třeba nakoupit a také něco zakousnout. Zajíždíme do města Santa Rosa del Conlara, abychom si dali něco teplého, ale tady se ještě v tuto dobu nevaří. Život v městech začíná po 21., někde až po 22. hodině, kdy se trochu ochladí. Nakonec hledání místa, kde bychom se najedli, vzdáváme. Našli jsme jen hospodu, kde jsme si dali pivo. Po celodenním horku přijde velmi vhod. Když jsme nic pořádného nesnědli, odjíždíme z města směrem na Los Durazlitos, kde chystáme nocování a jak už bývá zvykem – vaříme gulášovou polévku. Příjemnou večerní pohodu znásobilo poletování smaragdového kolibříka a několik koní, kteří se přišli kousek od nás napít k vodě.
Druhý den, po tradiční ranní kávičce, zkoumáme celodenním okružním kolečkem lokality Gymnocalycium berchtii a borthii. Zajíždíme až ke Concarán a večer se vracíme zpět do Santa Rosa del Conlara. Postupně prozkoumáváme píď po pídi, aby nám „neunikl“ ani jeden kaktus. Pod keři v trávě, na kamenité zemi, roste Gymnocalycium berchtii a hned vedle něj zase Gymnocalycium borthii. Spolu s nimi jsou zde opět Echinopsis leucantha, Trichocereus candicans či Cereus aethiops. Projíždíme znovu přes město a využíváme toho, abychom doplnili proviant a palivo. Vyjíždíme na Arroyo Las Maňas a dále, kde se vyskytují pochybné druhy nazvané jako Gymno sp. velké modré nebo sp. velké zelenomodré. Opět se s nimi vyskytují na skaliskách Acanthocalycium klimpelianum, Echinopsis leucantha, Trichocereus candicans, Notocactus submammulosus, několik druhů tillandsií, ale i nádherné kaudexní portulaky s fialovými květy. Hodně po poledni jsme si udělali piknik v přírodě a něco drobného jsme pojedli. Po doplnění energie pokračujeme v pátrání po kaktusech.
Při jedné zastávce vyběhnul z nedalekého stavení místní gaučo a striktně nám zakázal na pozemcích fotografovat. Prakticky jsme nestačili vůbec nic nafotografovat. Tomáš byl první za plotem, ale také jediný, který viděl zajímavé nové formy Gymnocalycium ochoterenai. Bohužel ani on nic nestihl vyfotit. To se stalo poprvé, kdy jsme se setkali z nevolí místního gauča. Odjíždíme o pár kilometrů dále, abychom znovu u Los Pozos objevili zajímavé formy Gymnocalycium ochoterenai s černými trny. Všiml jsem si, že už na prvý pohled je spousta rostlin na této lokalitě zahnilá. Když se kaktus otočil, byl plný nějakých červů, kteří rostlinu zevnitř vyžírali. To už se blížil večer, takže hladoví zajíždíme zase do města Santa Rosa del Conlara. Tentokráte máme štěstí a nacházíme hospodu, kde vaří. Objednáváme si pollo a papas fritas = kuře s hranolkama a na žízeň samozřejmě pivečko. Teplota se večer stále pohybuje kolem 30 °C a tak pivko je jediné, co může žízeň zahnat.
Já nejsem pivař, doma vlastně pivo ani nepiji, ale tady, když ta žízeň je, tak si dám i dvě. Navíc se zde prodávají rodinné litrové flašky, takže jsem v Argentině vypil více piva, jak doma za celý rok. V Argentině dostanete koupit několik druhů piv, většinou nabízejí domácí z názvy jako Quilmes, Andes, Cordoba, Salta, Norte nebo americký Budweiser. Podle našich znalců od stolu je nejlepší asi jejich Quilmes. Domorodci většinou sedí u stolu 3-4 a ucmrdávají jedno pivko všichni celý večer, které rozlévají dokola. My jsme přijeli a přáli jsme si vždy 4 sklenice a 4 velké láhve piva (=cuatro cerveza grande). Tradičně hospodská přinesla 4 sklenice a jedno pivo. Po vysvětlení přinesla další tři láhve, a to už zpozorněla celá hospoda. Rozlili jsme si pivečko do sklenic, najednou zasyčelo a objednávali jsme si další 4 láhve. To se zde tak často nevidí, takže jsme se stávali středem pozornosti celé hospody. Tekutiny v tomto horku je třeba doplňovat průběžně během celého dne. Většinou jsme pili vodu, někdy trochu ochucenou. Pivo na cestách většinou v autě rychle zteplá a není už tak dobré, proto jej vždy hned vypijeme u obchodu nebo v hospodě.
Ukázka pivních etiket.
Místní jsou velmi zvědaví a upovídaní, bohužel naše španělština k velkým diskuzím nebyla. Byly však dny, kdy se ruční vysvětlování za pomocí několika španělských slovíček, němčiny a angličtiny protáhla dlouho do noci. To se stalo i v Santa Rosa del Conlara, kdy k nám přisedl nějaký připitý občan a poručil nám místní specialitu. Sluší se odpovědět něčím podobným a to se večer většinou protáhne dlouho do noci. Dozvěděli jsme se, že je majitelem okolních rozlehlých pozemků, bydlí v Merlu a že byl někde velvyslancem. Je zajímavé, že pan Hernandez (jak se jmenoval) měl přehled o Evropě, dokonce věděl, kde je Československo, znal náš fotbal i vážnou hudbu, zvláště obdivoval Smetanu a Dvořáka. Pořád nás zval na svou haciendu do Merla, což jsme odmítli, neboť to by znamenalo ztrátu minimálně jednoho dne. Ochotně nám nabídl alespoň ubytování na jeho ranči. Nakonec zcela ožralý usedá za volant svého auta a doprovází nás stodvacítkou (ani jsme mu nestačili) na ranč, kde pootvírá ohrady a vjíždíme někde na pastviny, kde jsme rozložili své stany. Na rozsáhlých pozemcích mezi městy rostl uprostřed pastvin osamocený strom a zde měl místo na kempování a opékání masa, navíc zde,uprostřed ničeho, měl zavedenou i pitnou vodu. Konečně nás zanechává samotné a my ještě dlouho rozebíráme zážitky předešlých dnů. Prakticky celá mise v San Luis vyvrcholila diskuzí s „velvyslancem” Hernandezem z Merla, zítra už nás čeká přesun do Cordoby.
Na kamenitých lokalitách často pobíhají ještěrky, tato byla zvláště pěkná.
