28. leden
Ráno vyrážíme na Aiquile. Na náměstí si na tabulce čtu informaci a dozvídám se, že tady bylo zemětřesení (terremoto) v roce 1998 a zahynulo docela dost lidí.
Smutnou informaci vytěsní komediální vystoupení kluků, začínají další šingrošádu s gpskama.
Jdu do kostela. Dá se říct, že se jedná o největší a nejnovější kostel v Bolívii. Jedna velká loď kostela s dřevěným oltářem a dvě boční lodě, kde jsou pověšeny po obvodových zdech velké, dřevěné reliéfy s motivy Křížové cesty.
Zdá se, že ač je kostel gigantický, na tu správnou energii, nasávanou po pokolení, si bude muset nějakou dobu ještě počkat. Projíždíme ulicí Boliviar a co to vidí oko mé? Jogurtárnu a sýrárnu. Dobrý nápad si otevřít prodejnu s mléčnými výrobky. Jirka s Oli se pustili rovnou do pudingu, sýr si necháme na oběd. Já s Martinem vychutnáváme dobře vychlazené jogurtové mléko. Martin jablkové, já jahodové.
Mám na sáčku objem litr, Martin jen půl. Objem je stejný, jen si spletli pytlík s označením. Typický chlap, nevěří mi a ukazuje seňoře pytlík s označením litr. Prej je to nespravedlivé. Ty jako vypiješ litr? Jo vypiju. Co má s ním holka dělat, vyndala mu jednolitrový pytlík. Porovnává a porovnává, původní…uf. Už mu to došlo. Není litr jako litr.
Hurá. Konečně za sulkama. Serpentiny v červených skalách, na svazích akácie, pepřovník bromélie, játrofa a cereusy.
Jak cereusy? Je to neoraimondie, má kolibří květy, plody mají trny. Jirka vyskočí z auta a vysoký kaktus fotí pro Maria. Taky chci mít svého Maria, škemrá Martin. Mario ne Mario. Co je cereus? Ty mě chceš snad rozčílit. Ne Jirko, vůbec ne, raději se dám na sulky a budu tvrdit, že kolem silnice rostou vysoký zelený kaktusy.
Ve výšce 2705m, na lokalitě Anthacava, je sulek hodně. Najdeme je na kamenném výchozu světlé barvy. Díky, že jsme tady zastavili. Opravdu mě zajímá pozorovat, kde a jak rostou. Furt ty vaše Gpsky!
Uvidíme, co nás čeká na lokalitě Ládi. S. oenantha?
V zatáčce, na takovým malým zaprášeným hrbku od projíždějících aut, vidíme malé i větší kytky. Je tu sucho, jsou napresovaný mezi kamenama.
Sulky jsou pro mě, zatím, velká neznámá. Budu je muset začít víc studovat. Zatím je dělím na dvě skupiny, jednu, co píchá, druhou, co nepíchá. Jasně, že vidím rozdíl mezi trny, rozdíl žeber, ale chce to čas se prokousat.
Docela mě to i baví. Jo Petro, to budeš mít v Chrudimi přednášku na téma, kdo a co píchá? Hahaha! Martin se může potrhat smíchy a přilívá teorii o docela krátké přednášce, na kterou nikdo nepřijde. Budeš se divit, jak bude narváno.
Dojeli jsme do Tatora. První osadníci byli z Inské říše. Od roku 1530 až do roku 1722 byla Totora pod kontrolou Španělů, kteří využívali půdu k pěstování kakaovníku. Roku 1876 byla obec povýšena na město. První obyvatelé byli bohatí vlastníci půdy, obchodníci a řemeslníci. Od 22. května roku 1998 zde silné zemětřesení trvalo pět dnů.
Budovy jsou vystaveny v koloniálním stylu. Samotné se mi nechce věřit, že EU financovala v roce 2011 solární panely pro místní školu. Největší zastoupení zde má populace Quechua.
Kluci mají chuť na pivo. Seňora jim vyndá dvě piva, sice z mrazáku, ale bez alkoholu. Martin si nápoj docela vychutnává, zatím co Jirka po prvním loku suše konstatuje - hnus, je to zase z kukuřice.
Vyrazíme, ale kudy. Za náměstím je spleť úzkých uliček, kudy projede snad jen motorka. Objíždíme náměstí ještě jednou. Místní občané, sedící na lavičkách, naše počínání nechápou. Tak kudy? Kašlem na to, žádnou cestu v navigaci nevidím. Ale Jirko, vždyť ta auta se musela za město přes řeku nějak dostat.
Martin zůstal stát mezi domy. Počkej tady a neboj, zjistím, jak se dostaneme odsud.
Ptám se dvou seňorů na cestu ke kopci. Ke kopci? Musím nechápajícím upřesnit, proč tam chci. Jsem milovník přírody a chtěla bych si vyfotit město i z jiného pohledu. Díky moc. Dávám znamení Martinovi, aby sjel dolů. Petro, jseš dobrá, že to nevzdáváš, osobně bych se na to vykašlal. Jak bych mohla, náčelníku, vždyť mě zajímá, kde rostou S. totorensis a hlavně, zda rostou někde jinde než jenom na místě, které si označil Láďa. Kluci, mám teorii. Láďa má většinou lokality tam, kde jsou sloupy a dráty elektrického vedení. Vytipovala jsem místo, kde by mohly růst, ale zastaví mi, až se budeme vracet.
Jirkova Gpska ukazuje odbočení na šílenou cestu. Ty vole Jirko, přece tudy se tam taky dostanem a ukazuju na cestu kolem kopce. Tvoje navigace míří hodně do kopce, můj instinkt je kopec prostě objet. Když nebudu mít pravdu, koupím ti pivo. Výška 2956 metrů a kytky tady rostou. Velký, malý, tmavý a hodně vytrněný. Je ti tady smutno, co?, ptám se koně pasoucího se opodál. Už jsi dlouho žádnýho sulkaře neviděl, že jo?
Pokračujeme a kluci mi zastavili na vyhlídnuté lokalitě proti borovicím. Tady nerostou, slyším kluky z auta. Kecy, za malou chvilku je mám.
Ta první se schovává, je malá jako kozí bobek, ale druhá a další jsou podstatně větší. Tmavý otrněný kytky, stejný jako ty u koně. K večeru zastávka na pivo v Epizana. Kluci si fotí hotel Hilton, který má nafocený ve své knize Horajda.
Navštívíme hotel Tunari naproti Hiltonu.
Hotel mají v pronájmu. Jirko, nesmíš tady kašlat, kýchat a ani prdět, jinak spadne strop. Číšnice donesla Oli polévku. Oli chutná, ale musí vylovit koriandr, ten přímo nesnáší. Jirka zas okusuje kuřecí stehno. My dva se těšíme, až si uvaříme poslední polévku.
Není dobré se těšit. Nebylo možné rozdělat oheň. Martin dlabal rybičky, já avokádo a sušené nudle z vietnamské polívky. Tak dneska dobrou poslední stanovou noc.
