V říjnu pokračuje sezóna explozí květů ariokarpusů. Listopadové noviny jsou na tento rod zaměřené, omlouvám se za poněkud nudnou monotématičnost.
Ariocarpus bravoanus PP 422, El Ňuněz, SLP
Začínáme pohledem na kolekci Ariocarpus bravoanus PP 422. Když poslouchám stesky nad tím, že u El Ňuněz už na rostlinku nenarazíš, pak si vzpomínám, jak nám domorodci vykopané kytičky nabízeli. Není divu, těch pár nízkých hřbetů, které pomalu nabíhají do kopců okolo kamenité cesty, to se v době květu nechá vysbírat celkem snadno. Ovšem drobotiny je na místě jistě dost a dost. Navíc – populace se jistě rozprostírá dál, než na ty tři – čtyři dlouhé vyvýšeniny. Jak je vidět, jestli je z každého květu plod se stovkou semen, je o nové generace postaráno. Kdo by riskoval sběr rostlin, když kulturních kytek je k mání habaděj. No, snad třeba Číňani? Tak velké kytky ovšem v přírodě nejsou, inu, dobrá podložka a trochu toho kristalonu…
Ariocarpus scapharostrus PP 568, Rayones, Nuevo Leon
Pro tentokrát jsem si připravil ariokarpusů více. Roubované rostliny rostou do větších velikostí, často navíc tvoří trsy, které jsou u divokých rostlin spíše výjimkou. My jsme ovšem zaměření spíš na semena, takže množství květů, a tím i plodů, jsou pro nás přednější.
Ariocarpus agavoides PP 208a, asi 40 km severně od Tula, SLP
To samé platí i pro další obrázek, Ariocarpus agavoides. Na vzrůstné podnoži rostliny tvoří trs, což se těm, co chtějí mít své rostliny k nerozeznání od těch divokých, samozřejmě nelíbí. Ale já se dokážu obdivovat i takovéto kompozici.
„Skafáči a agávky“ patří mezi mé oblíbence, a jako i ostatní ariáčci, když překonají své dětské období, patří v čeledi Cactaceae mezi ty nejodolnější. Roubování prospěje jen rychlému růstu a urychlení kvetení.
Ariocarpus retusus subsp. scapharostroides f. pulchellus PP 1444
Když jsem kousek od Francisco y Madero ve žlutém blátivém jílovitém terénu spatřil tyto retususy, byl jsem elegancí těchto rostlin skoro překvapen. Všimněte si té hrany na okraji bradavek, to je opravdu výrazný znak této formy. Populace rozhodně patří do okruhu A. retusus subsp. scapharostroides, pro ozdobnost okrajů bradavek jsem jí pracovně přidělil katalogové jméno pulchellus (něžný, ozdobný).
Ariocarpus retusus subsp. scapharostroides PP 232, Villa Juarez, SLP
Do stejné skupiny patří tento retusus. Tedy do skupiny retususů, které mají podlouhlé, tupé bradavky, dost podobné k bradavkám, co mají A. scapharostrus. Proto také přišly ke jménu scapharostroides, tedy „scapharostrusu podobné“. Narůžovělé zabarvení okvětních lístků je způsobené dokvétáním, květ vydrží déle než týden (podle počasí), a ze začátku je skoro bílý. Městečko Villa Juarez je moc hezké. Ubytovali jsme se tam v malém hotelu, když na náměstí probíhaly oslavy něčeho. Uprostřed jako ve většině mexických sídel stál prostorný, kruhový altán, kde muzikanti s kytarami a trumpetkami vyhrávali mariachi. Krásný zážitek spolu s dnes již nežijícím kamarádem Láďou Zatloukalem z Přerova.
Jen několik kilometrů od městečka je to údolí, kde se typová lokalita rozkládá. Kouzelné místo, kde mimo našich ario rostou další kaktusy, a musím jmenovat skvělé Astrophytum myriostigma strongylogonum a Thelocactus hexaedrophorus kvetae. Jak rád bych si tam ještě jednou v životě vykouřil doutníček…
Ariocarpus furfuraceus f. rostratus PP 807, Sierra de la Paila, La Paloma, Coahuila.
O této rostlině jsme se už v novinách zmínili ZDE.
La Paloma – Holubice, tak se jmenuje osada, kde jsme na místo vjezdu do pohoří Sierra de la Paila odbočili. Po pár km rovinou, po hrozné cestě, dojíždíme k ruinám La Luz, které zřejmě střežily vjezd do průsmyku. Další místo pro doutníček a hlt tequily…
Ještě chci dodat. Vidíte tu tři zástupce okruhu A. retusus. A určitě si všímáte velikých rozdílů ve tvarech bradavek. A. retusus má opravdu velký areál rozšíření, přes několik mexických států. A tomu přirozeně odpovídá i variabilita – proměnlivost podob jednotlivých populací. Jim dominuje velmi proměnlivá populace okolo města Aramberri, kde najdeme mnoho podob A. retusus, proto dostaly jméno A. confusus – tedy „zmatený“.
Ariocarpus trigonus PP 231, San Antonio, Tam
Teď přeskočíme k okruhu Ariocarpus trigonus. Mluvíme o okolí městečka Jaumave. Odtud, 20 km směrem na sever, na břehu řeky, leží echido (dědinka) San Antonio. Tam jsme sestoupili do širokého suchého řečiště, a na břehu nacházíme stovky obrovských rostlin Ariocarpus trigonus (elongatus). Řeka (když tekla) určitě přinášela množství živin, proto ty čtvrtmetrové koláče. Kousek nad břehem se stavěla dálnice, takže desítky různě nadrcených rostlin s kořeny vzhůru, mezi těmi živými a krásnými. Semínka jsme si samozřejmě nabrali z těch k smrti odsouzených. Z těch živých – to by nás ani nenapadlo.
Ariocarpus trigonus minor PP 615, Jaumave, Tam
Vracíme se 20 km zpět na jih – a jsme v Jaumave, u teplého potoka, kousek od hřbitova. Nad potokem trochu bordel, střepy z pivních lahví, kelímky, plasty, pár nízkých stromů, a mezi nimi A. trigonus minor. Dnes je tam koupaliště, nepořádek prý zůstal. Drobné rostlinky, které, když vykvetou, tak tělíčko není vidět. Ve sbírkách, i na svých kořenech, dorůstají větších rozměrů než v přírodě. (Mluví se o tom, že lépe odpovídá Haldův popis A. trigonus horacekii – viz skvělý Antálkův web: http://www.aztekia.websnadno.cz/Ariocarpus-trigonus.html).
Ariocarpus confusus/trigon. PP 1061, La Joya, NL
Přikročíme k poslednímu z ariokarpů, které se mi v říjnu dostaly před foťák. Je to rostlina, o které nejsem dodnes rozhodnut, jak ji pojmenovat. Semínka jsem našel na rostlině, která rostla ve zbytcích staré asfaltky, kousek pod vesnicí La Joya. Krásné kytky, co si nedělají moc těžkou hlavu z toho, jak vykvést. A tak mi ve sbírce vykvetly touto zvláštní jakoby našedle bílou, ale i nažloutlou i růžovou barvou, takže – než přijde někdo na něco lepšího – jim říkám confusus/trigonus. Žel, hledala je tu už řada lidí, nedaří se. Bylo by to dobře, aby se k nám dostala čerstvá krev, u mne jsou k nalezení jen asi čtyři. A že by to odporovalo zákonu? Je jen jediná, všeobecně platná pravda. Dokud nebudou existovat legální cesty, logicky nepřestanou existovat ty nelegální.
A to tak prostě zůstane, i kdyby slovy básníka:
"Bezmocí nám všechny slzy stekly, i kdyby tu všichni běsi vztekli."
Za měsíc zase na shledanou, Pavel Pavlíček.
