19. února 2017
Je pěkně deštivo. Ráno v balneáriu Tarapaya. Pod stanem se na fólii vytvořila malá laguna. Co bychom chtěli od stanu dědečka.
Měli bychom mu poděkovat. Zažil s náma dost nocí a vždycky na něj bylo spolehnutí. Holt impregnace to má za sebou. Vidím to na dnešní velké sušení. Petro, pojď se podívat. To je bomba. Pileta se zaplnila vodou až po okraj. Prší krásně. Martin si povzdechnul, že nemůže najít voděodolnou bundu. Jeho kachní instinkt se vyčachtat je silnější, než hledání něčeho, co mu přikryje jeho peří. To je vynalézavost. Kolem křídel ručník, nad hlavou deštník. Můžu se zas smíchy rozklepat. Nepopsatelné kreace. No na mě je asi taky pohled. Vyrážím taky s ručníkem. Jak to jen vymyslet? Normálně sestupuju do vody a ručník posouvám směrem vzhůru. Turbanová etuda dokončena. Plavu a snažím si nesklepat ozdobu z hlavy. To je koooosa. Opačným postupem si přesouvám ručník z hlavy na startovací pozici a mažu do stanu. Déšť není intenzivní, ale raději skládám stan s oblečenou pláštěnkou. Do balneária přijíždí rodina místních v čele s vedoucí pradlenou a vytahuje koše plné prádla. To je koloběh stěhování. My zabalili a odjíždíme. Psisko moje, můj hlídači. Měj se hezky a tady máš něco na zub. Rozumím. Chtěl sis mě ochočit jako v Malém princi? Jedna noc a mizím. Je to smutné. Snaží se pelášit za autem. Poslední naděje? Nic. Odjíždím, a to na furt. Došlo mu to. V Rio Pilcomayo je hodně vody. Deštivá Bolívie. Dakar si užil louže a bahno v lednu, my v únoru ještě jednou. Objíždíme vulkán, pod kterým jsme spali. Mlha pokrývá kopce. Na moment ustoupila. Aha, chce nám ukázat, co dovede chladné počasí. Zasněžit vrcholky hor. Ve 4 000 se staví nové domy. Sama nevím, co bych si vybrala. Dům v horách, nebo dům na rovině blízko města? To první je správně. Je to, ale kdyby. Miluju altiplán a pasoucí se alpaky. Seděla bych na kopci a hodiny a hodiny čučela do krajiny. Meditace. Možná by mi z toho hráblo za nějakou dobu. Vjíždíme do vesnice, kde vloni zabíjeli lamy. Hele Martine, tamhle sedí kluk, který kuchal lamy. Člověk si myslí, že Bolívijec je jeden jako druhý. Ale kdepak, na obličeje mám pamatováka. I na ty drsné, vysokohorské. Jeden den plný zážitků. Loňský den. Letošní je klidný, nic se neděje. Kam se lidi vytratili? Opuštěné kameny na tržišti mi připomínají Bolívijky. Jsou to jejich stoličky. Sednou si, přehodí sukni a připravují oběd. Co dělají teď?
Pozorujou nás, jak odjíždíme a plánujeme zastávku na kytky. Klukům se nechce. Lumčovi se špatně dýchá, Pavlovi kloužou boty. Kluci, jupííí, bude koulovačka. Pod keři je sníh. Sníh? Malé kousky ledu.
Mně udělal radost sníh. Místní kluci žebrají na Peaje. Martine, udělej jim taky radost a dej jim boliviány, které nám výběrčí mýtného vrátila. Potěší? Jen na chvíli. Momenty, kdy přemýšlím…moudrá Horákyně čeká a čeká. No jo. Odjedu a budu vzpomínat.
Do hlavy se mi začne vkrádat kaktusová lokalita. Nejsou tady, ale co kdyby? Přeskakuju z kamene na azorelu a z azorely na kámen. Do kopce a z kopce dolů. Bolí je to?
Krajina se moc nemění. V rozlitém korytu řeky cedí vodu svými zobáky plameňáci. Pro tuto příležitost si oblékli světle růžové fraky. Za Challapata, směrem na Santuaro, vyšlo sluníčko, můžem sušit stany.
Výška 3725. Fouká vítr. Hledat mediolobívie nejdu, hlídám stany. Zafixovala jsem je šutry, ale vítr je potvora. Najde si skulinu mezi kameny a pěkně se mi směje. Uhlídáš? Živle jeden! Nedovolí mi ani na sekundu se podívat jinam. Nějaké stíny se blíží z levé strany. Kluci jsou zpět. Vracíme se k autu a déšť taky. Směr Oruro. Je neděle a u cesty u křížků posedává skupinka Bolívijců. Je hezké navštěvovat místa zemřelých. V Oruro se doprava směrem k centru zahušťuje. Bude lepší zaparkovat ve vedlejší ulici. Borci řidiči za náma troubí nervozitou. Vyskakuju z auta a dávám jim znamení. Kluci, klídek, zaparkujeme a zmizíme. Pocit přilepit se k autu přede mnou na jeho zadek je silný. Nemám strach. Řidiči jsou vyjevení. Nějaká ženská s červenými vlasy si dovoluje zvednout ruku. Je tu hodně lidí. Myslím, že mě nepřejede. Martine, jsi šikulka. Pochvala nemíří ode mě. Nějak to beru automaticky, že Martin zvládá zapeklité situace. Pavel chválí. Hledáme obchod, kde jsme vloni koupili látku na stůl jako ubrus. Vybavuju si tržnici i paní, která nám ji prodala, ale zřejmě dneska stáhla roletu a užívá si festival. Na hlavní třídě postavili velké tribuny. Jsou zaplněné do posledního místečka. To je šrumec. Před tribunu dotancovávají holky na vysokých podpatcích, stejných džínách a i tričkách.
Synchronizované taneční prvky, hvizd píšťalkou a společný výkřik. Caporales. Tanec, který připomíná africké otrokáře. Jasně. Kluci drží v ruce bič, tak jako kdysi otrokáři. Pozoruju Pavla a přemýšlím, jací jsou kaktusáři. Fotí kaktusy ze všech pozic, ale v tomto případu, když je před objektivem žena, fotí taky, ale trochu jinak. Přirozený reflex mu dá vábící povel. Jsem samec. Neodolatelný. Pochvaluje jim jejich taneční styl. Na co právě myslí? Třeba by se chtěl přihlásit na tanec. Martin říká, že holky letí na všechno, co je jiné od toho, co mají doma. Na tanec se klidně přihlásit může, ale šoupnou ho do klučičí skupiny. Kluci se ohákli taky do stejných triček jako holky, ale obuli si vysoké kožené boty s rolničkama. Holka v dnešní době nemá čas čekat na tanec samečka. V krátké taneční pauze chytnu Martina za rukáv a táhnu ho k tanečníkovi, který mi padl do oka. Můžu se s tebou vyfotit? Světe, div se, jmenuje se Martin. Martin fotí Martina.
Tančící skupiny doprovází muzikanti se žesťovými instrumenty. Vracíme se ulicemi, nakukujeme do stánků s jídlem. To je švanda. Přijíždí náklaďák s matracemi. Koupíme si churymuya, abych si nastartovala chuťové pohárky a připomněla si lahodnou vůni kombinace banánů a jahody. A hlavně si vzít semínka.
Hahaha. Vedle našeho auta, kdosi pěkně zaparkoval. Zřejmě ten, kterého jsme zdrželi při průjezdu tímto místem. Čekat? Nečekat. Pavel ukazuje Martinovi, jak vjet na chodník a vyjet dál mezi dalšími dvěma auty. Bravo. Být to na mně, chtěla bych použít kouzelnou magii Harryho Pottera a přenést auto tam, kam potřebuju. Nad La Paz. Střídají se pásy s deštěm a bez deště. Z pole se valí voda společně s hlínou. Podívej. Na poli s quinoou, několik metrů od nás, si evropsky vypadající fotograf fotí Bolívijku. Klobouk, žlutý svetr a kolová modrá sukně. Móda, jak ze žurnálu. Zřejmě ani jeden z nich netuší, že právě bolivijské oblečení žen je trendy na módních přehlídkách pro tento rok. Za kamennými větrolamy se přikrčují ženy s dětmi a pokud projíždí auto, nabízejí sýr. Na noc není dobrý nápad vjet do města. Výšku pod 4000 metrů by to chtělo. Pavel před 17 lety spal poblíž vesnice Ulmiri. Zastavíme a ptám se seňora, kde je odbočka na vesnici? Všímám si, že tady budou mít dobrého zubaře. Seňor mi blyštivě zlatým úsměvem vysvětluje, kam jet. Přejeli jsme most, projeli tunelem ve skále. Do balneária dorážíme za soumraku. V objektu je hotel, ale nikde ani noha, objekt je oplocený. Za ním pokračuje trochu užší cesta. Vyskočím z auta a jdu na průzkum. Asi po kilometru chůze se dostanu k dalšímu komplexu budov. Uprostřed bazén, kolem dokola dlažba. Hmmm, to je vyšší kategorie služeb? Lehátka, malá odpočinková sekce. Flirtující pár. Je trapné je rušit? Chápu, že se diví tomu, co já maskáčovec tady opruzuju. Stejně mě poslali nazpátek na recepci. Už jsem zpět a zjišťuju, že kluci diskutujou s ochrankou objektu. Petro, zeptej se ty. Kluci hned na mě pokřikujou. Pokoje mají jednolůžkové i čtyřlůžkové. Kluci rozuměli padesát, ale je to za pětikilčo. Podívali jsme se po sobě. I tady něco vědí o chudých příbuzných. Odjíždíme a vracíme se na předem už vyhlídnuté místo pro případ nouze. Jedná se o jakýsi jednopokojový domek ve svahu s ohništěm. Čí je? Postavíme kolem stany, pracně seženeme suché větve a klacky. Klacek a větev? O klackách toho vím poskrovnu, jen teoreticky. O suché větvi víc, ale momentálně se cítím plná mízy. Vodu jsme uvařili, je čas si zalít nudlovku. Dneska každý svoji. Otevřeme lahvinku červeného a zhodnotíme dnešní úspěšný den.
20. února 2017
Mlhavé ráno. Černí ptáci nalétávají na strom blízko našeho nocoviště. Mají takové žluté kravaty. Fešáci. Byli na záletech?
Všichni pracujou hned od rána. To je makačka. Seňor vyjede do kopce a pak sjede i s motykou, kterou drží v ruce, o kousek dál. Prokopává kanálky vodě z místního rezervoáru. Nakonec se vydává po svahu a kontroluje, kudy voda teče. V noci jsem ze stanu slyšela neidentifikovatelné zvuky. Na plachtě jsem našla malý exkrement? No, pachatel mě pozoruje. Pojď blíž, srabíku, a přiznej se. Nejím morčata, přísahám. Nebylo si to ty, že ne? Ve výšce 3821 metrů. Plody Lobivie ulmiriensis a Oreocereus ulmiriensis?
Do útoku na ně.
Beze mě. Na poli poskakují dravci a vůbec se nebojí. Podél cesty kvete hodně bylin. Co ta Bolívijka tam dělá? V zatáčce ve svahu má skrýš. Do otvoru vkládá zelené stvoly. Stvoly něčeho. Přírodní spižírna.
Kluci jedem, pivo tam mít nebude. Pozoruju kluky, jak se jim v té výšce dejchá. Pavel zrychluje dechovou frekvenci vždycky, když vidí plody. Není důležité, čí plody jsou, hlavně že jsou. Martinovi se tajil dech, když viděl v Oruro tančit holky. Lumča přestává dejchat s holkama jen v sebeobraně. To je jeho oblíbené rčení. Míjíme políčka. Počkej, počkej, nic neříkej. Musím si vzpomenout, jak se plodina jmenuje. Quinoa. Jsem dobrej, musím se odměnit slivovicí. Kluci si vždycky důvod, za co se odměnit, najdou. Někdo se odmění slivovicí, někdo práskáním. Myslela jsem práskání dveřma? Kdepak, myslím, když kaktusář práskne kaktusáře za to, že si doveze kaktus. Co??? Martine, jsi naivní, když si myslíš, že se nebonzuje. Tak tomu taky nerozumím. To záleží. Jako že si na mě počkaj na letišti? Když mě nevyčapou, dojdou si za mnou domů? Najdou se tací, kteří přírodu drancujou v domnění, že ji zachraňujou? Pomóóóc. To mi hlava nebere.
Je neuvěřitelné, jak se El Alto za rok změnilo. Přibylo domů. Z čeho jsem nejvíc v šoku? Lanovka z města do La Paz.
Je čas hodit do mobilu adresu Rentacaru. Objíždíme město po východní straně jakýmsi obchvatem. Určitě lepší je jet podle mobilu, než se ptát na každém rohu a přesně nevědět kam. Šlo to jako po másle, dostáváme papíry do Peru a origoš papíry od auta. Pavel volá Olze, která za námi dorazila taxíkem. Varovala nás před návštěvou centra města. Popsala barvitě pouliční protesty proti Moralesovi. Ničení aut a výloh. Už si to naplánovali od neděle a nehodlají s tím přestat. Olga navrhuje se zastavit v městě až při zpáteční cestě. Přesouváme se na Tiwanaku. Kluci jdou do muzea sami. Vidět brány Slunce a Měsíce je zážitek. Balvany jsem si osahala vloni, proto se přesouváme do města na výstavu místních sochařů na náměstí. Čas čekání si zpříjemňujeme v restauraci La Puma popíjením kávy.
Jednou bolivijská klasika s mlékem, jednou bez. Tady to je tak, že kávu zalévají před hostem.
Než jsem stihla cokoliv udělat, seňor zalil kamaráda Ferdy mravence horkou vodou. Nemůžu ho vylovit. Je mrtvej a ještě ho vypiju. Mohli bychom ještě nafotit všechny dokumenty, tak jak to děláme vždycky. Sichrujem se, ale proč? Poslední dnešní rozkaz zní. Přiblížit se k jezeru Titicata a přespat blízko hranic. Plán je plán. Realita je jiná. Nad jezerem je černo. Tolik blesků za sebou nevěští nic dobrého. Prosím tě, nesejčkuj. Kluci v tomto případě zachovávají klidnou hlavu. Tak jako surfaři, kteří se pohybujou po hladině všemi směry. Vždyť jim fouká silný vítr. Vypadá to, jako kdyby se předháněli, kdo první dostane ránu bleskem. Může je trefit blesk?
Osobně moc informací o blesku nemám, ale stále jsou zveřejňovány nové poznatky. Když se výboj přiblíží k zemi, jdou mu naproti vstřícné výboje. Hlavní výboj jde směrem od země do oblaku. Vidím to tak, že se peklo spojilo s nebem. Kluci si myslí, že je dobré ujet bleskům přes hranice. Zastaví nás silniční kontrola. Máte triangulo? Co? Chvilku mi trvá secvaknutí, že tím triangulem myslí výstražný trojúhelník. Do Peru pouští jen auta diplomatů. Policajt, když viděl, že mi nevěřícně lezou oči z důlků, začal ukazovat na mraky a několikrát zopakoval slovo oscuro. Nic mi vysvětlovat nehodlá. Tak se budeme bavit o počasí jako Angláni.
Nějak jsme se zamotali. Martin říká, že podle Jirkova vyprávění musíme jet po mostě. V dálce se most objevil, ale pro kamiony. Vracíme se a za benzinkou najedeme na správnou silnici. Mumraj lidí, to bude už asi celnice. Přijede kluk s rikšou a chce mě odvézt k hranicím na přechod do Peru. Díky, dojedeme tam naším autem. Pas a migrační lístek máme připravený. Máme, teda až na Lumču. Připadám si jako matka. Vždyť jsem ti říkala, dej si ho do pasu hned na letišti. Jděte ho hledat, budu stát ve frontě. Prohledal jsem všechno a nemám ho. Tak ještě jednou, nevzdáváme to. Lumču šacuju jako nějakýho dealera. Šoupnul ho mezi české koruny. První okno, odbavit lidi. Druhé okno, odbavit auto. Malý zádrhel, dokumenty musíme jít okopírovat. Jde nám to nějak rychle.
Na peruánské straně při kontrole pasů se pěkně rozpršelo. Pavel s Lumčou se vrací do auta. Pojď, Martine, se mnou, znáš to, jak milujou ženský, který nesedí na zadku a snaží se něco zorganizovat. Chybí jen jedno razítko. Položím papíry před policajta. Ve složce objevil jméno Barrón´s Rent a Car a okamžitě na mě vybalil rezolutní ne. Vysvětluju mu, že máme všechny dokumenty. Požádám ho, zda si nemůže ověřit, že to nejsou padělky. Mluví o nějakém autoklubu. Rozumím mu, co říká, ale nerozumím, co jako chce? Jet si pro souhlas k přechodu do Peru do jakéhosi klubu? Do La Paz? Policajt, který pouští všechno, co má kola, přes hranice, kroutí nevěřícně hlavou. Vrací se mnou ještě jednou k šéfovi. Zamítnuto.
Přebíháme k autu zvěstovat klukům novinu. Chci si ještě jednou přečíst, co je napsáno na papíru. Musela jsem ztratit brýle. Taky že jo. Volají na mě z několikametrové kaluže. Kdybych je nevytáhla, utopí se. Chčije a chčije. Musíme se vrátit do hotelu do Tiwanaku. Cestou Pavel volá své kamarádce Olze, která ještě večer kontaktuje Barróna. Prý je všechno v pořádku. Zítra bude celý den na telefonu, můžeme mu zavolat. To tu už dlouho nebylo, abychom se ubytovávali pozdě v noci. Stejný pokoj jako loni? To bude i teplá sprška. Myslela jsem si, že lehnu a hned usnu. Martin se celou noc převaloval a díky jedné matraci jsem si připadala jak v lunaparku. Martin svým přetáčením rozpohyboval matraci a ta mě vždycky vyhodila o nějaký centimetr vzhůru. Dopad zpátky byl sice do měkkého, ale ta frekvence by nemusela být tak intenzivní.
21. února 2017
Po vydatné snídani, která se skládala z pečiva, marmelády, másla, kávy a míchaných vajíček, s nejistotou vyrážíme znova na přejezd De Saguadero. Od Olgy se dozvídáme, že kávový extrakt se praží s krví. Prý není moc kvalitní. Dneska je nám to trochu fuk. Nám je fuk kvalita kávy a hraniční peruánské policii jsou fuk naše papíry k přechodu hranic. Nechci se nechat odbýt. Není mi to nic platné. Můžeme jet do Peru, ale vlastním autem.
No bomba. Na bolivijských hranicích se seznamuju se sympatickým klukem. Mluví anglicky, líp se mi komunikuje. Chce mi pomoc a mou situaci vysvětluje bolivijským policajtům. Asi tak. Peruáncům nerozumí. Proč si vymysleli nová pravidla a auta z půjčoven nechtějí pouštět za hranice, to nikdo netuší. Myslím, že sami Peruánci taky ne, jelikož mi nebyli schopní vysvětlit, proč s autem z rentacaru nemůžu vycestovat. Jak asi si dovezu auto z Česka? Bolivijec se na mě podívá, v ruce drží razítko. Tak co? Kývnu hlavou. Je to definitivní, mizíme a jsme trochu nasraní. Ale to je život. Napadlo mě se ještě zeptat, zda by nebylo možné se pokusit přejít přes druhý přechod? Prý je to bez šance. Pomáhá nám Olga, která obvolává různé známé a zjišťuje, zda se nedá něco udělat. Nedá. Koupíme si aspoň ovoce granataya, kterému místní říkají moco moco. Něco jako nudle z nosu. Fuj. Spíš je to podobné žabím vajíčkům. Pavel konzumuje jeden kus za druhým a srká a srká. Tím nás pobavil. Už víme, proč tomu tak říkají.
Opět projíždíme Tiwanakem. Líbí se mi, jak mají zorganizovaný pouliční prodej mléka, sýrů a zmrzliny. Holky prodavačky jsou oblečené do modrých zástěr a kloboučků, kluci nosí světle modré vesty. Na silnici se udělala zácpa. Všichni troubí, Martin taky. Domluvili jsme se s Olgou, že bude lepší se sejít v Rentacaru. Hledáme nějakou možnost, jak by bylo možné cestovat do Chile místo nepodařené cesty do Peru. Asistentka Gina slibuje, že zařídí všechny papíry z chilské ambasády a i nové pojištění. Musíme čekat do rána. Nedovedu si vůbec představit, co bychom dělali bez pomoci Olgy?
Museli bychom asi zůstat v Bolívii a hledat nějakou sulku, která je něčím výjimečná a hlavně najít pro ni odpovídající vznešené jméno. V tomto případě, asi Olga. Olga navrhuje se jet podívat lanovkou na La Paz z ptačí perspektivy. Chápete to? Moderní lanovka s automatickým provozem. Vlastně polo. Na každé zastávce je obsluha, která dohlíží na systém nástupu a výstupu cestujících. Linky a kabiny se odlišují třema barvama, jako linky pražského metra. Nádherný pohled na město. Olga vypráví a vypráví.
Vyhlídka začíná nad vilovou čtvrtí. Chudáci boháči. Postavili si svoje rezidence v izolaci od chudých na nejlepším místě města. Evo Morales se rozhodl právě tady, přímo nad nimi, postavit lanovku.
Jo, holánci si mysleli, že za prachy si můžou koupit, co je napadne. Jenže Evo tu svou rezidenci neměl, tak vykukům chtěl dopřát návrat k realitě. Chtěli být za hvězdy? Tak teď to mají. Každou minutu nad nimi přejede kabina lanovky s čumily. Pohled na obrovské pozemky je fascinující. Neřekla bych, že pozemky mohou být tak velké. Terasy, bazény, pohled francouzskými okny přímo do ložnice. Někteří z nich už si stačili vyměnit klasická okna za okna neprůhledná do interiéru. Chtělo by se Vám ale sedět a snídat na zahradě, kde nad Vámi je docela hustý provoz? Vznášíme se nad centrem a nakonec lanovka doráží do až k Alto, nejchudší části. Syn Olgy bydlí v části, které se říká Achumani. Zastavujeme v obchodním centru pro víno, sýry, pečivo, salám a zeleninu. Tolik druhů všech výrobků? Velké rozhodování, co koupit. Dnešní den završujeme právě v domě, kde bydlí Olga. Spíme na zahradě.
