26. února
Cirkus byl, ale rušil jen Martina, budil se celou noc. Je vzrušující pozorovat lišaje, jak zapomněl na to, že skončila noc. Přiletěl za mnou se rozloučit? Lišaji oleandrový, máš pro mě nějaký vzkaz?
Kondoři na pláži ignorujou všechno kromě zbytků od večeře. Vyzobávají poslední zbytky. Trpící hladem čekají na moře, na to, co jim vyplaví na břeh. Taková lenost se jen tak nevidí. Pták jeden línej. Nehne se. Čeká, až mu voda mořskou potvoru doservíruje přímo k zobáku. To my máme elánu, jdeme na kopči. A my, my si zajdeme přímo k nim. Loučíme se s Playa Rinconada a přesouváme se přes Santa Monica po cestě směrem k oceánu. Jsem vyslaná na průzkum jako běžec, Martin jako lezec. Hezky si nás ty dva ochočili. Vracíme se oba s nepořízenou. Nevadí, jedeme dál do národního parku Murro Moreno. Kytky nemáme, jen míjíme díry do dolů. Hezký je pohled z vršku na hladinu moře. Hraju hru, Pepku vyskoč. Vyskočím a Martine, foť. Na ostrově odpočívají lachtani. Válí se od nás docela daleko. Lachtani, mávám na ně. To určitě. Takovou dálku k tobě, abys mě očumovala. Vjedeme do parku a otevřela se před námi cesta podél hranic území. Rozběhla jsem se z pozvolného svahu. Proč? Chtělo se mi běhat. Po stovkách metrů zase nazpátek. Vidím, jak správce parku nastartuje auto a přibližuje se k nám. Pavel ukazuje na mě a říká správci, že seňora bude mluvit anglicky. Dostávám úkol se zeptat na kopči. Mohou být ve výšce 2000 metrů, ale nedá se tam zajet autem, jen vyjít pěšky. Omlouval se za bordel Chilanů, kteří mají krásnou zemi a bohužel zatím nepochopili, že ten bordel, kterej produkujou, je opravdu hroznej. Hrozný chování. No jo, taky občas si říkám proč? Proč jsou na světě hnusní, vyloženě hnusní lidi. Copak je to tak těžké? Rozumět a pochopit zásady a principy lidského chování a žití? Už jsme zase u Dolní a Horní Lhoty, protože dolní mají své zásady a horní taky své. V tom je zakopaný pes. I Konfucius, a to je už pěkně dávno, mluvil o společném harmonickém žití. O úctě ke starším, k přírodě, děti k rodičům a opačně, kaktusář ke kaktusáři, prostě člověk k člověku. Lhotskými slovy, jen jedna Lhota. Né Horní a Dolní, vůbec né nějaká Západní či Východní. Sakra. Zpátky ke správci. Moc poděkujeme, Pavel mě s ním vyfotí a nazdárek. Hele Petro, byl vysokej skoro jako ty, byl vzdělanej a celkově vypadal dobře. To jsme na námluvách? Pokud se mě chtěli zbavit a nechat mě tady, mohli by mi vybrat trochu vyššího. Musela bych jim za odměnu, že mě tu nechali, hledat lokality kaktusů. Myslím, že hledat malý chlupatý zelený nebo modrý by mi zas tak nevadilo. V Antofagastě absolvujeme malou objížďku kolem města, protože na hlavní třídě probíhá cyklistická časovka. Kdo nejezdí na kole, surfuje. Speciálně dnešní nedělní ráno do moře naskákalo hodně surfařů. Cyklistika to je moje gusto, ale prkno? Stačí mi v moři jedna malá vlna a mám hned panický strach, že mě odnese na volný oceán. Nerozumím tomu, jak žena spadla přes palubu výletní lodě a byla schopná ve vodě přežít až deset hodin. Můj rekord by byl deset minut strachu a konec.
Za městem je několik cementáren. Všechno je zaprášené. Palmy na dělícím pruhy mezi silnicemi, domy, totálně všechno.
To je k nevíře, Cuesta El Cobre je k nepoznání. Minule jsme rvali auto do kopce po štěrku, podkládali kola gumovými rohožkami, tlačili a tlačili auto přes šutry. Nakonec jsme se vzdali. Vzdali jsme se cestě, která sice končila po jednom kilometru, ale překonat ji, se dalo jen po svých. A dneska? Nová asfaltka a ještě k tomu jim Francouzi vybudovali odpočívadla. Využijeme pohostinnosti tohoto kraje a uvelebíme se u betonových stolů a hodujeme. Kluci dali k obědu olejovky, my mušle. Po gáblíku se natáhnu na lavičku. Docela pohodlné válení.
Kluci mají bezva nápad, jak zaplnit našimi odpadky jejich koše. Koše sice jsou na odpadky. Jen doufám, že jen mají někoho, kdo je bude vyvážet. Nebude z toho tady smeťák? Snad ne. Nad El Cobre lezeme do kopce na Copiapoa solaris, která kvete a má plody.
Martin je moc nadšený. Je tu i Pyrrhocactus. V autě se kluci vlastně dohadujou, co to vlastně je? Na další lokalitě na Caleta Botija zastavujeme na C. varispinata a ahrepephiana.
Opět se divím, jak se to tady změnilo. Zřejmě oblast zasáhly velké deště a i tady voda smetla cestu. Současná cesta vede podél pobřeží. Kroutí se oproti té původní poněkud jinak klikatě. Další lokalitou je C. haseltoniana.
Velký kytky mezi velkými rozpálenými kameny. Pěkně z nás leje. Sednu si na kámen a chci meditovat čubrněním do moře. Pálí mě zadek, šutr mě donutil ho neotravovat, vždyť se hřeje na sluníčku. Musí si nakumulovat teplo na studenou noc. Stoupnu si a tak jako Robinson vyhlížel loď, vyhlížím velrybu. Petro jedem. Dneska byl oceán bez velrybího vodotrysku.
V Paposo nemají chleba, ale pivo ano. Stočíme se k pláži. Cesta je tady taky vymletá, ale není do svahu. Nasbíráme suché klacky na zátop. Polívka je hned uvařená. Dobrou chuť. Koupačka může začít. Večerní očista.
27. února
Vstávat v osm a čekat na sluníčko? Tomu se dá těžko uvěřit. Vydatná snídaně. Moře opět přineslo mořské ježky. Jak je ale upravit, jak je jíst. Jako ústřice? Super. Koupačka. Vracím se a vylezu na útes. Místní ženy házejí hák do moře a vytahují chaluhy. Ptám se, co pak s nimi dělají. Všechno usuší a připraví pro farmaceutickou firmu. Hodně chaluh využije i kosmetický průmysl, hlavně na šampony. Mám svůj styl. Stačí jen voda.
Vlasy si mýt jen vodou? Tak to dělám já a můj kadeřník. V tomto případě v Šampónové Lhotě bydlí většina. Cestou míjíme hodně informačních cedulí. Pozor NEBLINA. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Co blbneš? Píše se to na ceduli. Jen trochu přeháním. Další cedule čili ukazatele míří k pláži. Každý kousek pláže má své jméno. Playa Cachinales, Playa Bandurrias. Zřejmě místní názvy, neumím to přeložit. Hlavu mám otočenou k moři a uchem poslouchám kluky, kteří zvolili téma CITES a FYTO. Systém pro podnikatele obchodujícími se zvířaty a rostlinami. Další zastavení. Mám meditační den, sedím na pláži, čekám na velrybu a začínám přemýšlet o mořské pěně. Vlny, vítr, proudy, vlnolamy a příboj? Není to dobrý nápad, posílá mi signál můj mozek. Sedím na písku, ruce volně položené na kolenou. Je osvobozující se ztratit ve svých myšlenkách, na nic nemyslet, nechat se unášet. Mohla bych tu sedět delší dobu, kdyby mě neodvolali kluci. Nesou plody C. haseltoniana. Jupí.
Za Paposo zůstávám na chvíli s Lumírem v autě. V jeho očích děs, pod Pavlovou sedačkou smrad z bot. Proč jsem si vzala s sebou bulharský parfém? Dostala jsem ho jako provokativní dárek od jedné studentky. Mluvili jsme o parfémech a zmínila jsem jeden týden se studentkou z Bulharska, která se musela polívat zázračnou růžovou tekutinou od hlavy až k patě. Parfém se nějak rychle odpařoval a během několika minut jsem viděla všechno růžově. Okno mi nedovolila otevřít, prý by nastydla. Petro klid, jsi profesionál, to dáš! Zvedal se mi žaludek. Dala jsem to, ale na toaletu. Divila se, kde jsem tak dlouho. Byla tam fronta asi. A tak po svém zajímavém vyprávění mi studentka jako dárek donesla bulharský růžový parfém a ještě k tomu růžové bulharské mýdlo. Byla taky z Bulharska a zvedal se jí kufr jako mně. Malý vzorek růžové tekutiny ležel doma, a protože vtipné dárky nevyhazuju, jeho čas přišel na cestě do Bolívie. Tak frajere, ukaž, co umíš. Cákám sem, cákám tam, dozadu, pod i nad. Čekáme na účinek. Musíme si zvyknout, Pavlův smrad se nepřerazil.
Pan Pavel s panem Martinem se vrátili a divili se, proč máme takový smrad v autě. Proč asi? Vybuchli jsme smíchy s Lumírem, ale zatloukli jsme všechno. Další salva smíchu následovala po té, když Pavel otevřel téma o tom, co je pro chlapa atraktivní. Bylo, nebylo jedno stavení, kde bydlel zoofil. Zamiloval se do kozy. Vždyť mu musela utéct, koza nepostojí ani na dojení. Víš proč? Dal jí na nohy holínky. Slzy mi tečou. Láska ke zvířatům je věc sice chvályhodná, ale pokud se zvrhne v sexuální touhu, jedná se o deviaci, ačkoli někteří psychiatři považují zoofilii za druh sexuální orientace. O tom, že v této problematice nepanuje mezi odborníky shoda, svědčí i rozdíly v trestním právu. V některých zemích je zoofilie trestná, jinde, jako třeba v České republice, je dosud legální. Všeobecně se považuje za vzácnou sexuální úchylku, ale v kolika procentech skutečně postihuje populaci, nikdo neví. Lidé, kteří sami sebe označují za zoofily, často tvrdí, že jejich láska ke zvířatům je spíše romantická nežli sexuální, a říkají, že právě tento fakt je odlišuje od těch, kteří páchají čistě sexuálně motivované činy. Milá kozo, líbí či nelíbí? Tak snad by ti pomohla stížnost kvůli holínkám? Nejsou boty na nohou jako boty na nohou.
A na Taltal. Quebrada San Ramon, lokalita C. cinerea.
Kristátní forma vypadá jako děloha. Na protější straně je pozemek se zavlažovacím systémem. Co se děje za vysokou zdí, můžeme jet spekulovat. V San Pablo do supermercada a potom nás čeká plážová siesta v Tantal. Chleba, sýr a avokádo. Pavlovi vůbec nechutná. Hele psisko. Opovaž se mu dát avokádo. Pro mě delikatesa. Pro tebe a psy jed. Abych nezapomněla, pánové, musíme sebrat dříví na večer. Taltal se rozrůstá. Kolik má vůbec obyvatel? 11 000 obyvatel, z toho 4 918 žen. Kolik mužů? Brnkačka to spočítat. Původ jména je domorodé slovo Thalthal, což znamená noční pták. Historie města začíná otevřením dolu s mědí El Cobre. Tím podnikatelem byl José Antonia Moreno. Bylo to v roce 1850 a asi dvacet kilometrů od Taltalu. Velký boom začal o několik let později, v roce 1876, otevřením dusičnanových dolů. Člověk se učí o chilském ledku a on byl odsud. Postavili zde záhy i železnici, která byla demontována kvůli ukončení těžby. Odhaduje se, že na vrcholu výroby ve třicátých letech měl Taltal populaci přes 30 000. Na Cifuncho vede nová asfaltová silnice. Na kopci je rozmanitá skladba. Soliterní forma C. cinerea. Za Cifuncho C. rupesris a Eriosyce. Nádherný výhled na moře.
Zvoní telefon. Domov volá. Holky nám volají a chtějí vědět, zda jsme v pořádku, protože v Santiago de Chile je velký sesuv půdy. Díky zprávám z domoviny se dozvídáme, co se tady děje. Pavel chce sebrat plody na strmé skále, tak jako kamzice mu pro ně vylezu. Pohoda. Další kytky hledáme mezi skalami a oceánem. Mám pocit, že jich tu bylo mnohem víc. Připomíná mi to pole se šutrama. Krásná pláž. Martin sjede autem až k moři. Myslíš, ptá se, že vyjedeme nazpátek? Uvidíme.
Jdu loupat brambory, bude bramboračka. Martin je nervózní, jde vycouvat ještě dřív, než začnu vařit vodu. Chtěli jsme vzít plachtu a dát ji pod kola, ale zvládnul to bravurně. Jako vždy. Večerní koupačka a víno. Došla voda. Jdu s bandaskou ji nabrat do moře. To je švanda, chachacha. Bandaska mi utíká, honím ji s přílivem a i odlivem. S tou největší vlnou mám konečně vody dost. Dost na umytí nádobí. Kluci vínujou na plachtě. Natáhnout se a pozorovat hvězdy. Nejde mi do hlavy, jak ti dva, slovy Pavel a Martin, nemohli najít Jižní kříž. Konečně. Odcházím psát deník do stanu. Usínám a slyším moje trio debatovat.
