Jardův slavnostní den
Dnes nás čeká severní okruh nad městem Dean Funes. Nejdůležitější zastávkou je průzkum lokality Gymnocalycium prochazkianum.
Historie objevení tohoto druhu je dobře známa, Jarda Procházka tento druh našel už při své první cestě po Argentině v roce 1992. Slavnostní den začíná hned po probuzení. Jarda se dává do pucu, hladce se oholí, aby ho zmíněné kaktusy po letech poznaly. Doporučujeme, aby si vzal oblek s kravatou nebo aby si na tričko připnul alespoň motýlka, nakonec to vyřešil čistými bílými kraťasy. Jarda je z našich uštěpačných poznámek mírně nervózní, ale spíše má strach, že lokalitu po tolika letech nepozná. V posledních letech totiž několik výprav toto naleziště nenašlo, i když měli GPSky. Vyjíždíme po krásné asfaltce směrem na Quilino. Hned ráno je už 22 °C, polojasno, spíše pod mrakem a postupně stále častěji vykukuje sluníčko. Zastavujeme asi 4 km jižně od Quilina a jdeme na to. Zpočátku se prodíráme asi 50 m hustou, křovitou buší, přelézáme druhý plot a keře se trochu rozestupují. Postupujeme kolem plotu směrem nahoru do kopečka po kamenité zemi, tvořenou z kamenů šedofialové žuly. Roste zde spousta zajímavých druhů kaktusů jako dominantní Stetsonia coryne, Cereus uruguayanus, Opuntia ficus-indica, ale i další druhy jako Cleistocactus baumannii, Lobivia aurea, Harrisia pomanensis, Opuntia cordobensis, Opuntia sulphurea, z gymen především Gymnocalycium robustum a sem tam také Gymnocalycium schickendantzii. Všude kolem rostou trnité akáty a na nich asi tři druhy tilandsií. Gymnocalycium prochazkianum stále nikde, člověk by se z toho mohl po…. A tak podle známého hesla „nebuď nervózní, jdi se vy….”, jdou někteří vykonat mezi keře svoji denní potřebu. Situace se rázem mění, o něco lehčí dorážíme až nahoru, přecházíme až za vrchol a najednou jsou tady, typické svým ojíněním – Gymnocalycium prochazkianum.
Dnes nás čeká severní okruh nad městem Dean Funes.
Gymnocalycium robustum, 4 km od Quilina (21.1.2007).
Jarda ukazuje na Gymnocalycium prochazkianum.
Na lokalitě rostly pěkné Stetsonia coryne.
Při zpáteční cestě jsme šli dolů stále kolem plotu až na cestu a nemuseli jsme se prodírat hustými pichlavými keři. Vyšli jsme na hlavní cestě jen o 200 m dále od auta. Na prohlídku lokality jsme si vyčlenili prakticky celé dopoledne. Mise byla úspěšná, a tak jsme šli vše oslavit do nedalekého městečka dobrým obědem.
Gymnocalycium bicolor u Los Algarrobos s velkými řepovitými kořeny (21.1.2007).
Po dobrém jídle zastavujeme u Villa Quilino, abychom prozkoumali lokalitu Gymnocalycium obductum. Teplota vystoupila ve 14. hodin na 33 °C, doprovodná vegetace je všude téměř stejná jako dopoledne. Je to dáno asi tím, že se pochybujeme jakoby v kruhu. Dále zastavujeme severně u Los Algarrobos, zmapovat variabilitu Gymnocalycium bicolor. Aby tento druh přežil extrémní podmínky, vytváří poměrně velké,řepovité kořeny. Vracíme se zpět, ale zastavujeme ještě u Orcosuni. Je to velmi zajímavá lokalita, kde rostou opět Gymnocalycium prochazkianum, Gymnocalycium bicolor, ale i jejich přechodové formy. Tato oblast by si zasloužila jistě důkladnější průzkum. Blíží se večer. Zajíždíme se ubytovat na stejné místo jako včera – na koupaliště v Dean Funes, kde nechybí tradiční diskuse nad prožitým dnem. Za tmy se na nás přišla podívat velká ropucha, pravděpodobně Bufo marinus.
Během cesty jsme viděli žab hned několik. Už v úvodu cesty, asi po týdnu pobytu, se po cestě potulovala malá černá žabka se žlutými skvrnami. Po konzultaci s odborníky zařazena mezi ropuchovité, avšak druh si netroufali určit. Už pro toto nápadné zbarvení nám instinkt říkal, abychom na žabku raději nesahali. Jelikož nejsme žádní odborníci přes žáby, raději jsme této rady uposlechli, některé žáby by zde mohly být asi jedovaté. Ke konci cesty, v teplých oblastech Chaca, jsme zase viděli malinkou žlutou žabku, která žije v růžicích bromélií. Já měl zelený stan a na noc jsme v tom horku zavírali jen síťovinu proti komárům, jinak byl stan otevřený. Srolované dveře vypadaly jako růžice bromélie a zde se usídlila malá žlutá žabka, zařazená mezi rosničkovité, rovněž bez určení druhu.
Nevídaný nález
Ráno 22.1. vyrážíme směr San Pedro Norte. Po cestě zastavujeme před Inca Huasy. Krajina je zcela vypálená, kromě ohořelých píchavých křovin zde neroste nic mimořádného, jen Gymnocalycium monvillei. To roste i na další zastávce u Aqua Rodeo, kde by na skalních výchozech mělo růst Gymnocalycium bruchii v. pawlovskii. Zjišťujeme, že se od typického Gymnocalycium bruchii příliš neliší. Údajně má mít větší květy, bohužel jsme je neviděli kvést, takže nemůžeme posoudit. Na druhé straně cesty se nachází Gymnocalycium erinaceum a další nějaká nová forma gymna, které jsme zatím nikde nezařadili. Po návratu k autu Martin zjišťuje, že někde ztratil mobil. Vrací se zpět na lokalitu a má opravdu velké štěstí, za chvíli se vrací i s mobilem. Pokračujeme dále v cestě na sever. Zastavujeme ještě jednou, asi 1 km před San Pedro Norte, kde nacházíme přechodovou formu mezi Gymnocalycium parvulum - leptanthum. Znovu se objevují krásné palmy rodu Copernicia. Pod jednou z nich si Martin na chvíli usedá do stínu (je totiž poměrně horko - asi 32 °C ve stínu) a rozjímá, kolik zajímavých rostlin už jsme našli. Zanedlouho se zvedá a odcházíme k autu. Projíždíme vesnici a zastavujeme asi 4 km severně od San Pedro Norte.
Právě tato zastávka se ukáže jako jedna z nejzajímavějších, bohužel ne pro gymnofily. Přesto se zde začínají objevovat krásné, vytrněné Gymnocalycium bicolor nebo Gymnocalycium parvulum. Po zastavení jsme hned u cesty objevili ve větším množství Notocactus submammulosus a Wigginsia sellowii. Dnes jsou tyto rostliny řazeny do rodu Parodia, ale já si stále na tyto názvy nemohu nějak zvyknout. Wigginsie jsou v mládí často hodně variabilní a proto jsou často uváděny hned pod několika neplatnými jmény. Když rostliny dorostou do určité velikosti, vypadají nakonec všechny stejně. Proto můžete Wigginsia sellowii hledat v nabídkových katalozích pod různými jmény jako: Wigg. corynodes, courantii, fricii, leucocarpus, macracanthus, macrogonus, pauciareolatus, rubricostatus, sessiliflorus, stegmannii, tephracanthus, vorwerkianus.
Nejzajímavější nález však objevil Tomáš, když na druhé straně cesty našel Frailea castanea 1935 (často uváděna pod synonymem F. asteroides 1937). I když jsme lokalitu prochodili celkem důkladně, druhou rostlinu jsme už nenašli. Ojedinělý nález je o to zajímavější, že se tady v severní Cordobě frailee nemají vůbec vyskytovat. Frailea castanea se totiž vyskytuje stovky kilometrů daleko v jižní Brazílii a může zasahovat do přilehlých států Uruguay nebo Paraguay. Když jsem naposledy mluvil s Jardou, informoval mě, že na této lokalitě, o kousek dále, už další parta našla těchto rostlin několik. Na tomto místě jsem našel starou podkovu, kterou jsem si nechal pro štěstí. Za chvíli našel druhou podkovu i Tomáš, prostě šťastný den.
Frailea castanea (asteroides). 
Wigginsia sellowii
