Účastníci zájezdu 2017
Kudlanka
Kudlanko, kudlanko! Je pravda, co se o tobě říká?
Sedíš mi na ruce a musím říct, že trojúhelníkovou hlavu s velkýma očima máš. Přední nohy máš opravdu sepnuté do modlící se pozice. Je teda snadné uhodnout, proč ti dal Linné vědecké druhové jméno religiosa. Nábožná.
Holka, a pěkně silná stehna máš taky. Hele ty máš i velké ostny na spodní straně.
Podle mě jsi elegantní. Jasně brčálová ti moc sluší. Prohlížím si tě už dlouho. Přemýšlím, proč i ty mě okukuješ a zůstáváš se mnou?
Asi si nedovedeš vysvětlit, kde se tady vzala kudlanka s podezřele červenou hlavou.
Určitě si kladeš otázku, odkud jsem přiletěla a proč. Proč?
Odpovím ti. Je ale vůbec pravda, to, co říkám všem? To, že Martin mi ukázal cestu ke kaktusům?
Je pravda. Okouzlil mě. Jenže samičky mého druhu partnera po kopulaci nesežerou. Co se mi to snažíš naznačit? Hmmm… v některých případech by se dalo uvažovat, že by toto řešení nebylo nezajímavé.
Mezi vámi holkami se traduje a dodržuje vědecká teorie o konání dobrých skutků. Sežrání samečka je dobrý skutek. Tímto aktem si zlepšujete imunitu, snižujete stres a prodlužujete život.
Samička mého druhu má taky teorii. Být na samečka hodná, kdykoli to je možné. Většinou je to možné vždycky. Je dokázáno, že altruismem si pomůžeme nejen k dobrým emocím, ale také k delšímu životu a prokazatelnějšímu zdraví.
Dívám se na tebe, ty na mě. Chápeš to? Já i ty dosahujeme stejného cíle, ale trochu jinou cestou. Give me five! A už necháme stranou sexuální kanibalismus.
Vyprávěči z hmyzího zákulisí by měli podávat statistické údaje. Kudlanka sežere samečka pouze ve fázi hladu.
Kudlanko moje nábožná, máš čas na mé vyprávění?
Kudlanko, čekám na tvou otázku.
Kdy jsem se dostala ke kaktusům? Sepni nožky a poslouchej.
Bylo mi asi pět. Na statku jsme měli koně. Dovedeš si představit, jak jsem jako malej prcek ve stáji hřebelcovala něco, tak velkého jako je tažný kůň?
Měla jsem je kluky ráda, to jo. Moc jsem si ale přála hřebelcovat černé vraníky, které měl pan Trhoň ve své stáji. Trhoň byl majitelem funusových koní, ale to jsem netušila.
To ať tě ani nenapadne někam chodit, zněla odpověď generála babičky. Ach jo. Nevím přesně, kolikrát jsem to slyšela.
Petruno, kde jsi? Už jsi oblečená? Musíme už jít.
Funus. Pohřeb. Pro mě, jako malou holku, to byl zvláštní den. Zvláštní v tom smyslu, že pokud někdo v té době zemřel, byla jsem s babičkou a jinými holkami, tedy vrstevnicemi babičky, u zemřelého.
Všechno si do detailů nepamatuji, ale to nejdůležitější pro mě bylo čekat a napojit se na duši zemřelého. Ostatní se starali o tělo zemřelého a tím se zároveň „pojišťovali“, že nebude po smrti škodit živým.
Já jsem věřila, že s ním budu mluvit.
Koho zajímala malá holka trpělivě sedící na dvoře. Určitě i duše mají svoje pravidla.
Říká se, že když si něco moc přeješ, stane se to. Tak jako si vybíráme kamarády, tak i duše si vybírá toho, komu dovolí poznat něco, co je mimo naše chápání.
To, že si mě vybrala duše mojí babičky právě na svém pohřbu, tak to je už jiný příběh. Jiný pohřeb taky.
Vždycky jsem s babičkou chodila za černým kočárem, který táhli dva černí vraníci se smutečníma chocholkami na hlavách. Za proskleným kočárem a rakví s nebožtíkem.
Kněz se svěcenou vodou před kočárem, já se svěšenou hlavou za kočárem.
Moc jsem ji svěšenou neměla, byla jsem dost zvídavé dítě. Smuteční průvod mířil ke kostelu.
Pohřeb skončil, babička se na mě podívala a řekla: „Sundej ty šaty, musíme jít k Trhoňce, aby Ti ušila šaty nové“.
Odporovala jsem, ale musela jsem jít. To je nějaké divné. Za vraty je pohřební kočár s koňmi. Došlo mi to. Trhoň je funebrák, Trhoňová, jeho snacha, švadlena.
Stůj normálně, ať tě můžu změřit. Dávala mi pokyny žena v drdolu a s cigaretou v puse. Měření skončilo, a jelikož se dámy zapovídaly, vyplížila jsem se za koňmi ven.
Srdce mi bušilo radostí. Nikde nikdo, jen já a oni dva. "Ty, milovnice koní, nechceš se podívat do skleníku?", ozval se silný hlas za mnou. Lekla jsem se.
Asi další Trhoň, pomyslela jsem si. "Dobrý den, ráda". Vidím to jako dneska. Napadlo mě, že tam má zřejmě nějaké kytky. Kytky to byly, ale že vstoupím mezi kaktusy? Nechápala jsem.
Do toho dne jsem si myslela, že největším fanatikem přes kytky je můj táta, který měl velkou sbírku růží. Objela jsem s ním půlku republiky, než se mu podařilo sehnat tmavě červeně kvetoucí Masarykovu růži.
Pan Trhoň byl kost a kůže, prokouřený typ. To je fakt. Kam dřív s očima. Velký kaktus, malý kaktus, s chlupy i bez. Zelený a modrý. Tolik druhů.
Vesnice žila chovem králíků, to je pravda. Jak je možné, že tak důležitou věc mi zatajili.
A podívej, volal na mě pan Trhoň. Tak tenhle největší brzo pokvete. Můžeš zase přijít. Asi chápete, že tenkrát jsem byla opravdu fascinovaná velikostí. Usmála jsem se a věděla, že návštěva tady nebude tou první a ani poslední.
Kudlanko, tebe to zajímá, vidím ti to na očích. Nějak jsem si tě oblíbila.
Podle mě jsi výjimečné stvoření. Kdybys byla pouhý hmyz, nebyla bys tady se mnou už dvě hodiny. Natahuji ruku směrem k zeleným keřům. Nic. Otáčí se a vrací se po ruce na rameno.
Je to pravda. Kudlanka patří mezi jediný hmyz, který reaguje na člověka a zároveň ho vnímá jako člověka.
Hele, jak chceš. Pojedeš se mnou a s těmi třemi kluky? Ptáš se kam? Jo, holka. Tam, kam nás kaktusářské srdce povede. Souhlasíš? Vyrážíme.
Nejdřív mi dovol, abych ti představila účastníky zájezdu. I ty se samozřejmě stáváš naším členem.
Začnu Lumčou. Když jsem se narodila, chodil už do kaktusářského kroužku a měl první sbírku kaktusů na okně. Dostala jsem občanku a Lumča právě dostavěl svůj první skleník. Ve svých deseti jsem přikládala do kamen uhlí, které vyrubal na šachtě.
Tenkrát, jednou ráno v zimě, po kruté mrazivé noci, zamrzla okna. Nemohla jsem se dostat na dvůr na kadibudku. Dveře taky zavřené. Co teď? Hovno na lopatku a šup s ním do kamen. Díky kvalitě ostravského uhlí shořelo dokonale.
Nevím, jak bych musela vysvětlovat babičce, kde se ta hnědá šiška vzala v kamnech.
Tajila jsem to pěkně dlouho. Půjčila jsem si knihu Petra Šabacha Hovno hoří.
Po několika řádcích se musím smát. Petr taky experimentoval, a ještě k tomu o tom napsal knihu.
Osobně jsem Lumču poznala na své první cestě za kaktusy do Argentiny. Lumča je nejlepší Lumča na světě. Cena Zlatý Alberto patří jen těm nejlepším. Bez zaváhání byla udělena za celoživotní kaktusaření právě Lumčovi. Ještě bych k tomu chtěla dodat, že má velkou zásluhu na rozvíjení mých kaktusářských zvědavostí.
Jeho několikrát opakované moudro dopadlo a zapustilo kořínky i v mé mozkovně.
Vždyť víte, že jsem víc esteticky než encyklopedicky orientovaná kaktusová osoba.
Dalším účastníkem je Pavel. Tak přibližně stejná moje věková kategorie. Formátově jsme dost odlišní.
Jedno kaktusové odpoledne Pavel začal mluvit o své profesi a vše popisuje i na svém profilu. Píše: „Byl jsem již od svých dvanácti let vášnivým sběratelem kaktusů a jako jedno z mála dětí v osmé třídě jsem přesně věděl, čím bych chtěl být.“
Zajímavé. A čím? Neodpověděl a zamířil k plodům jatrofy. Zasmála jsem se. Každý chtěl něčím být. Lidská touha nemá hranice. Každým dnem se stáváme někým a něčím v očích jiných lidí. Je dobré stát nohama na zemi? Je špatné se vznášet v oblacích? Někdy si s námi život zahraje. Občas je to k naštvání. Občas člověk musí poděkovat Bohu, že měl s námi jiné úmysly. Osobně jsem měla ambice krmit odstavená telata. Dělala jsem to jako holka a připadalo mi normální jako teleti dělat společnost telatům. Sušené mléko do kýble. Přesně odměřit množství a přilít teplou vodu bez použití teploměru. Zvolit správnou napáječku a dudlík s přiměřeným otvorem a tvrdostí. Fascinující se bylo dívat do velkých tmavých očí telete s dlouhýma řasami. Podrbat je na čupřině a zůstat s nimi v teletníku jen tak.
Jenže díky kulackému profilu naší rodiny to nějak nevyšlo. Systém mi vždycky něco doporučoval studovat. Fajn. Co? Jako že mám jít pracovat do nemocnice, kterou mi vyberete?
Na univerzitu mám zapomenout. Tak jo makat půjdu, ale …vlastně kam? Jediný táta měl pro mé tvrdohlavé rozhodnutí pochopení. Tušil, že v nemocnici, kde mi umřela máma, asi šťastná nebudu. Dodnes nechápu, proč mě nějaký distributor maturantů, chtěl poslat právě do nemocnice do Kosmonos. Byl tam i blázinec přece. Tam bych šla bez zaváhání. Možná se obávali toho, že bych nezapadla do kolektivu personálu a kámošila se s pacienty.
Přiznám se, že bez tlačenky svého otce bych práci v mlékárně v laboratoři nedostala. Generálnímu řediteli dovalil z Chotěbořských strojíren chybějící zpětné klapky do provozu. Moje pracovní kariéra začala společně s prvními litry mléka, které prošly pastérem. Mimo jiné. Vlastně se splnil sen mému tátovi. Petra nebude dojit krávy. Bude analyzovat mléko a máslo. Jak řekl, tak se stalo. Ale ne na moc dlouho.
Zpátky k Pavlovi. Vypátrala jsem, teda vygooglovala, čím je. Je poskytovatelem služeb pro zemědělství, zahradnictví, rybářství, lesnictví a myslivost. Poradce, konzultant, grafik?
Aha? Aha! Myslela jsem si, že je poradcem přes veverky. Služba na telefonu majitelům veverek. Stále s někým telefonoval a ptal se ho, co dělá ta tvoje veverka? Poslouchat cizí hovory je neslušné, ale…ale když šlo o veverky, tak mě to moc zajímalo.
Ti chlapi, teto! Řekla by Bláňa, dcera kolegyně. Matika jí moc nešla, ale při slově chlap začala rozjíždět salvy smíchu s kýváním těla do všech světových stran.
Kdo umí, ten umí. Nezastřelí mě, že ne?
13. února 2017
A je to tady. Třináctého. Třináctka je prvočíslo, to ví každé malé pískle v ulici.
Ve věku 13 let se z dětí stávají teenageři. A to řekl kdo? A kdo definoval třináctku nešťastným číslem? Netuším.
Číslo 13 je v mnohých zemích považováno za nešťastné, přinášející smůlu. Chorobný strach z třináctky se nazývá triskaidekafobie.
Táta nosil celý život na krku přívěsek se třináctkou. Byl šťastný? Určitě. Sichroval si to podkovou kolem čísla. Takový dvojitý štěstí.
Rok s 13 plnými měsíci namísto 12 značil problémy pro mnichy v souvislosti s kalendářem. „Bylo to považováno za velmi nešťastnou okolnost, zvlášť u mnichů, kteří spravovali kalendář s třinácti měsíci v daném roce, a to narušilo pravidelné uspořádání církevních svátků a festivalů. Proto se třináctka začala považovat za nešťastné číslo.“
Aha, tak mniši za to můžou.
Typické století má asi 37 let s 13 plnými měsíci a 63 let s 12 plnými měsíci, typicky každý třetí nebo čtvrtý rok má 13 plných měsíců.
Mám ráda, když je úplněk. Čím víc úplňků, tím větší moje radost. To bude tím, že je nepočítám.
V sikhismu je 13 považováno za šťastné číslo, protože paňdžábsky se řekne tera, což také znamená „Tvůj“.
Předkolumbovské kultury Mezoameriky považovaly číslo 13 za posvátné. Rozlišovali třináct vrstev nebe.
Jejda. Do dneška jsem považovala za totální vzrůšo být v sedmém nebi. To by mě fakt nenapadlo, že jsem byla teprve v polovině.
Konec mudrování o třináctce, vždyť jsme teprve na začátku naší cesty na úvalském nádraží.
Tak se třináctko, ukaž. Z Masaryčky se přesouváme po svých na Florenc. I když tašky mají pevná kolečka, dlažební kostky jim dávají pěkně zabrat. Martin tašku přenáší, ale já věřím sportovní značce Blizzard a jejím výrobkům. Z Florence pokračujeme RegioJetem do Brna. Jede s námi také Pavel. Zarezervoval si sedadlo přímo před námi.
A pak že třináctka nosí smůlu. Buď je to kaktusářská intuice, nebo prostě chtěl být blízko toalet jako Martin.
Cesta rychle ubíhá. Dostáváme kafe a noviny. Na servis tohoto typu se Martin těší několik dnů dopředu. Říká, že je to jeden z důvodů, proč upřednostňuje autobus před vlakem.
V Brně nabíráme Lumču. A kdopak to s ním přijel? Jarda Prochajda. Kluky po dlouhé době zase ráda vidím. Hop na ně a dlouhé kaktusové objetí. Během cesty do Vídně se dívám na dokumentární filmy. Film o holce, která se vydala do Indie za cvičitelem jógy, jsem zastavila hned po deseti minutách. Proč? Jak někdo může cestovat do Indie a čekat luxusní domy, a hlavně přepychové centrum s jogíny. Druhý dokument byl moc zajímavý. Kluk si s kámoši splnil dětský sen. Jako kluk viděl foto v ábíčku. Vodopády na Stolové hoře v Brazílii. Je neuvěřitelné procházet s ním pralesem. Fascinující. Jen film, ale pouze on sám si bude pamatovat skvělý pocit, když po několika dnech stane na vrcholu totálně vyčerpaný.
Drží v ruce ABC. Pohled na papír a pohled na realitu. Je plný emocí.
Zajímavé. Taky jsem četla ábíčko, ale nikdy mě nenapadlo splnit si cestovatelský sen. Spíš mě fascinovaly informace o vesmíru a nějaké nevysvětlitelné záhady.
Jasné je, že jsem mnohokrát pochybovala, že je něco vůbec možné. Hodně lidí psalo o tom, že vidělo auru kolem člověka. Je pravda, že jsem viděla i ilustrace, ale…
Po mnoha letech jsem na obrázky a na články zapomněla. Jednoho dne jsem se musela zúčastnit konference o rámcových vzdělávacích plánech.
Jenže nuda. Věděla jsem po mnoha svých zkušenostech, že bych měla problémy se svým znuděným ksichtem, tak jsem se plánovitě usmívala. Přemýšlela jsem si o tom, jak si po konferenci sednu na kolo a pojedu se projet. Přetvařování mi nikdy moc nešlo, ale byla jsem ráda, že jsem se nevypařila ze sálu a vydržela do vzácného okamžiku.
Zírám na blábolící prezentující ženu a musím se štípnout. Kolem ní začal zesilovat jemně oranžový a tmavě fialový opar čehosi. No jo, to je ta aura.
Tak takhle to vypadá. Děkuji. Podařilo se mi vstoupit do země záhad. Záhadou je, že nevím, jak se mi to podařilo. Za to jsem vděčná. Bylo mi to dovoleno.
Smutná nejsem. Chtěla bych se dozvědět víc, ale zase to ale. Konec povídání, jsem na letišti. Usadíme se v Mekáči, protože je to dobré místo, kde přečkat několik hodin čekání na odlet.
Kluci, letenky už čekají. Elektronické. Můžeme si vybrat sedadla.
Zajímavé je, že při pohledu z letadla je možné vidět, jak servisáci postřikují křídla letadla nějakým Fridexem. Žhaví už motory. Za chvilku odlétáme do Švýcarska a pak přestup do Sao Paula. Stevardka se pěkně usmívá. Vidíme dobře na piloty, jelikož dveře do kokpitu jsou otevřené. Have you ever been there? Ptá se Silvia Martina. Překládám Martinovi a zároveň za něho odpovídám, že ne. Jako kdyby nebyl svépravný.
Ten to ale s holkami umí i bez jazykové výbavy. Rukou mu dává znamení, že může do kabiny vstoupit. Přes Martinovo rameno nahlížím do kabiny taky. To je světýlek. Zmenšená obloha plná hvězd.
Děkujeme za pozvání a přesouváme se dál k sedadlům. Zabereme místa na čtyřce, já s Lumčou uprostřed. Rozjíždíme se, pilot se představuje a přeje nám hezký let. Tak kapitáne Olivere, můžeš s námi vzlétnout. Letíme na noc. Při večeři si kluci pošmákli na hovězím s bramborovou kaší, já měla kuskus se zeleninou. Jejda. Kousla jsem si do pidi papričky. Pálí.
Musím říct, že jsem spala docela dlouho. Do přistání zbývá několik hodin. Pouštím si film Bridget Jones. Proč? Ze sentimentu. Je to už několik let, když jsem v kině v Londýně střihala a vkládala reklamy k jejímu prvnímu dílu.
Nikdy bych nevěřila, že se takové komedii po těch letech zase upřímně zasměji. Tak Bridget, ty jsi porodila a my přistáli v Sao Paulu. Poslední přestup do Santa Cruz. V letadle se na mě obrací prošedivělý muž s prosbou o půjčení propisky na vyplnění papírů ke vstupu do Bolívie. Představíme se. Těší mě, André. Pokaždé se pouštím do konverzace a hodně naslouchám. Jeho rodiče jsou z Maďarska a za komančů emigrovali do Brazílie. Byl ses podívat někdy na rodnou hroudu? Ne. Je mi už 62 a stále nosím v srdci nespravedlivost komunismu, svěřil se.
Chudák. Takový ismy v srdci. Kdyby miloval kaktusy, tak nemá pro tento režim v srdci místo.
Na letišti konečně nainstalovali počítače a kamery na biometrické pasy. To je novina. Dostáváme povolení jen na 30 dnů. To nám přeci nevadí. Říkáme si, že jedeme do Peru a při návratu nám povolení platí dál. Kontrola zavazadel je důkladná. Na tašku, kterou jsem měla zabalenou v igelitu, policajt použil nožík a fik. Chudák taška. Připadala si jako na operačním sále. Ten ji už těžko zašije. Aha. Jako že mám si otevřít zámeček? Prosím vás, nemám brýle, ale číslo si pamatuji. Nemůžete mi ho nacvakat? Trapas? Není to křupan, pomůže. 1357, stavba Karlova mostu, cvak.
Mladej, veselej sympaťák. Taky zvědavej?
Takhle ukecaný policajt? Mluví se mnou z důvodu testování mého hlasu? Jsem statečná a klidně tašku otvírám. Hlavně tu část s oblečením. Hlas je stabilní. A tu druhou část chcete taky vidět? Mávnul rukou. Nevím, co bych přesně řekla, kdyby našel salámové doupě. Jo. Jsem volná.
Pavel takové štěstí neměl. Na stůl policajtům vyrovnal své paštiky. Bylo jich docela dost.
To je vtipný, zablokovaly se dveře u výstupu od příletové haly. Našinec by čekal jiný způsob opravy, ale vrazili si tam šroubovák a klíč, dveře podivně zaskřípaly a pomalu se začaly otevírat. To je překvápko. Rentacar má pobočku na letišti. Přivítáme se s řidičem, který nás odváží do firmy, kde se po roce setkáváme s majitelem a jeho asistentkou. Zkontrolujeme auto, zapíšeme si adresu jejich pobočky v La Paz, kde dostaneme povolení do Peru. Vamos. Projíždíme krajinou zeleně. Nejsem tady rok a zírám. Pastviny a stáda bílých krav. Blíží se večer. Nastává rutina. Najít místo na spaní a postavit stany. Jenže kam? Odbočka na písčitou cestu? Dobrý. Pro nás jo, pro koně ne. Jejich ihihihííííí nebylo moc veselé. Dva zelené stany možná připomínaly keře, ale vůně kolem nich se linoucí, bohužel ne. Přiklusali ke stanům, odfrkli si a prudkou otočkou zmizeli. Vzpomínám si, jak jsme se jednou chtěli schovat za keře. Za hodinku přiběhly krávy a bučely. Jako žena to s nimi vyřídím. Bučím na ni, ona na mě. Co tu chceš? A co tu chceš ty? Já jdu spát. To je naše kraví stezka. Dialog pokračoval. Tak si ji obejdi. Neobejdu. Ty blbá krávo, tak si tu zůstaň. Divně se spí celou noc za bučícího koncertu.
15. února 2017
Vystrčím hlavu ze stanu a zadívám se vzhůru k obloze, kde si poletuje motýl. Petro, přemlouvá mě, vylez ven a napumpuj si křídla jako já. Tak jo. Papoušci jsou vzhůru taky a na rozdíl od motýla se pěkně rozkřičeli. Jakou asi mají barvu? Proti světlu vidím jen jejich siluety, budu hádat. Třeba zelenou? Sluníčko začíná víc svítit, musím přimhouřit oči a pozorování papouchů ukončit bez odhalení barvy peří.
Kolik máme na tachometru? Počáteční stav je 43 860.
Quebrada Urungaiti. Děti jdou do školy. Nevypadá to, že by nějak spěchaly. V Rio Parapeti je hodně vody. Plné jsou i kanály podél cesty. Projíždíme městečkem Kamari. Kocháme se stejně, tak jako minule. Všichni se shodujeme na tom, že jak jsme si zapamatovali krajinu před rokem, letos neplatí. Otevřeli novou ordinaci a módní salón. Kde jsou všichni? V cihelně a nikdo se neopírá o lopatu. Lumír naviguje. Musíme jet na Villa Monte. Stahuji okýnko a čerstvý vzduch rychle prolétne autem. Vím, že Lumča nemá rád venkovní větry, tak ho zase povytáhnu trochu nazpátek. Na kopcích kvetou cereusy.
Ujeli jsme teprve 150 kiláčků a krajina se zřetelně mění. Pískovcové skály si vystavěly město. Většinou travní porost zasahuje až k silnici, ale dnes je tráva vysekaná. To jsou věci. Pošimrá mě lehká vůně žlutých květů akácií a bílých podstatně větších květů lahvovníků. Flora a fauna. Bílá volavka startuje a míří si to směrem ke kroužícím černým kondorům havraním. Už to mám, chtěla se z výšky podívat na prasata rochnící se ve vodě mezi sloupy elektrického vedení. Tady lanýže nenajdou. Jakou máme spotřebu? Je čas zastavit a přečerpat z jedné nádrže do druhé. Jsme právě v Quebrada Tiguipa. Projíždíme městečkem Caigua. Chtěla bych zastavit a přivonět si k bílým růžím. A co avokádo? Musíme dojet na trh do Villa Montes. Chuť na avokádo zvítězila. Kupujeme zeleninu na polívku. Kdepak je Martin? Zastavil se u malého prcka, který se snaží schovat za klec s papoušky. Neumí mluvit, ale směje se, hlavně když si k němu přidřepnul Martin. Od jeho mamky jsem se dozvěděla, že se jmenuje Andrés.
Dnešní směr na Tarija. Na rozdíl od loňska, je cesta průjezdná. Vede kolem pstruhové řeky, řekla bych, teda víc bahnité řeky. Cedule zakazuje lov ryb, ale těžko říct, o jakého pstruha jde.
Hele strom. A co jako? Zastávka na svačinu. Ke chlebu přikusuji salám a po skále šplhám na průzkum. Co tam lezeš, volá za mnou Martin. Jsou tam fuchsie. To nejsou fuchsie, tvrdí Martin. To jsou fuchsie, mrká na mě Pavel. Kdo jde se mnou? Nikdo. Tak lezu sama. Přímo k nim se přesvědčit. Dobře, že jsem tady. Trochu zmatená, ale šťastná. Pidi objekt přeletující ze strany na stranu je kolibřík. Klucíííí, takhle malého ptáka jsem ještě neviděla, ale jsem asi nejšťastnější ženou široko daleko. Martin zahlédl jezírko.
Popojedeme. A mohli bychom se v jezírku vykoupat. Lumča jde na průzkum. Kluci, zdání klame. Tam nelezte, rozežere vám to ptáka. Mého ptáka nikdo neřeší. Blbouni, všichni tři se vsázejí, zda to napíšu do deníku, nebo ne. Znám se dobře, a pokud mám šanci psát o ptácích, píšu ráda. Ráda i fotím, ale malý pták je neposedný a rychle uletí. Na většího, létajícího v oblacích, potřebuješ teleobjektiv. Kdyby nějaký chtěl přistát blízko mě, asi se leknu. Je to dost nepravděpodobné.
Lumíre, sleduj skály kolem, budou tady gymna. Lumčo, na co myslíš? Zastavte, vidím G. pflanzii. Mělo by mít lesklou epidermis, ale kvůli projíždějícím autům prachem je jako napudrované. Kluci si jdou na semena. V kopcích se dá vidět hodně aronovitých rostlin a kvetoucích lahvovníků. Pokračuji sama cestou do kopce a doufám, že mě cestou naberou. I durman tady roste.
Nabrali mě a po několika kilometrech dojíždíme k silničnímu zátarasu. Auta přijíždějí v protisměru, tak logicky uvažujeme, že po nějaké době pustí i nás. Nedá mi to, jelikož čekáme docela dlouho, a jdu se zeptat do budky, kde v domku hlídač svačí, místo toho, aby zvedl závoru. Pustím vás, ale až v šest. Hmmm, hustý, teď jsou tři. Dejme auto někam do stínu. Musíme počkat, je to jediná cesta, objížďka tímto směrem nevede. Pauza na to, jak usušit stan. Rozdělám oheň, slyším Martina. Pavel udělá polévku. Lumír dává přednost kaktusům. Přidávám se k Pavlovi. Vyndám hrnec, který jsme koupili na trhu. První jeho zkouška. Neuděláme nejdřív kafe? Dobrý nápad. Hahaha, jsem hrrrr. V hlavě mám program polévka, mrsknu bujón do vody. Martin se na mě nechápavě dívá a rychle zareaguje vylovením kostky z vody. Voda je zachráněna. Tak Pavle, co tam dáme? Mrkev, cibuli, jednu gulášovku a druhou gulášovku s nudlemi a sušené bylinky. Polévka se vaří, Martin odchází za Lumčou a kaktusy. Horko by se dalo krájet, kolik ho tady je. S Pavlem se smějeme tomu, že nám musí být fakt zima, když si tady topíme.
Martina zahlédnu v dálce. Co to přináší? Chorisia speciosa. Už se musím smát tradiční žádosti o ruku. Je to pokaždé úsměvné a moc milé. No, která může říct, že ji manžel žádá o ruku několikrát během cesty na jižní polokouli. Žádná. Správně.
Kluci, pojďte, dáme předsvatební večeři. Začínám, jako správná čarodějnice, pobíhat kolem ohně a zaříkávat. To by nebyl Lumča, aby se ke mně nepřidal. Polévka je vynikající, hodně se nám povedla.
Blíží se šestá, všechno uklidit a uhasit oheň. Nasedat. Měli jsme si vzít pořadové číslo, protože před provazovou závorou je pěkná řada aut. Martin na nic nečekal a všem vytřel zrak. Vyrazil jako první přes spuštěný druhý provaz na boční cestě. Co mě to šimrá na ruce? Kudlanka nábožná. Zřejmě ji Martin přinesl s květy Chorisie. Ta je nádherná. Ty jsi nádherná.
Tak. Od tohoto okamžiku nás je v autě pět. Mám kámošku. Je jenom moje. Vybrala si mě. Bez ní se ani nehnu. Všechno jí řeknu, protože mi rozumí. Mluvím o ní jako o neuvěřitelné bytosti. Pojedu s ní až na konec světa. Deklinace ve všech pádech, jo, a je to.
Projíždíme San Lorenzo. Tak tady jsme v loni spali v penzionu. Vloni bylo vloni. Když člen výpravy má pocit, že chce začít výpravu přespáním na šíleně vyboulené skákací posteli, proč ne. Letos se všichni těšíme na první noc ve stanu. Moudré rozhodnutí. Letos bych měla výmluvu, že by mi kudlanku neubytovali.
Před Tarija zdravíme policejní kontrolu. Hodně se ochladilo. Nabereme benzín a po poradě se rozhodneme přesunout na rovinku před Paicho.
To je vtipný, přesun je jak podle loňského kopíráku. Noční přesun přes serpentiny po rozestavěné silnici. Světelné šipky ukazují směr. Projíždějící auta víří prach a psům vůbec nevadí přebíhat z jedné strany na druhou v touze ukořistit něco do tlamy. Pro větší zábavu se řítí dlouhé kamiony v protisměru, kterým je lepší uhnout na samý okraj cesty. Několikahodinová cesta končí za odbočkou na Paicho.
Brr. To je kosa. Rychle musím na sebe něco hodit a pomoct Martinovi postavit stan. Pobíháme tady jako dvě světlušky. Jeden baterku, druhý čelovku. V zápalu boje si občas posvítíme do očí.
Kudlanka se uvelebila na strop blízko zrcátka. Proč zrovna sem? Odlíčit se? To asi ne. Spíš se na sebe podívat a zeptat se. Jsem to já, ta kudlanka, která se nechala odvézt s kaktusářskými blázny pryč z krásné zeleně někam do neznáma? Jak to říkají? Věrná jako kudlanka?
Už jsem ve stanu a na rozdíl od kluků, kteří si navlékají teplé oblečení, já všechno svlékám a skládám pod karimatku. To je noční mandl.
Komentáře
Máme se na co těšit.
kp
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.