Květen 2021 (228)

Kulatí rohatí

Pan Ženíšek civěl přes hradbu na skupinku modrých a žlutých krokusů, protože jen ty dávaly letošnímu jaru grády. Jinak nestálo za nic. Těch pár otužilých cibulovin v zahrádkách bylo k politování, neužily si jediný teplý závan jara, přesto se zbarvily, co to šlo.

Zbytečně dubnové včely vyhřívaly úly, aby ochránily sebe i královnu.

Celou zimu se Ženíšek těšil naplano, jaro nebylo. S nadějí, že změna klimatu nás opět zasáhne v dobrém, vynosil kaktusy ve stejný kalendářní den jak posledně, na to měl doklady z minulých let. Zprvu neprohloupil, potěšily jej tři ranně dubnové dny, kdy se na vyhřátých náplavkách povalovali lidé, co na sebe nechali pokřikovat strážníky, protože kdo by v tak pěkný den dýchal odér a vlhko z vlastních plic?

Aby předešel spáleninám pod čirými skly, zalil a dva dny se těšil, jak sílu jara porazil. Večer se na obrazovce nechala slyšet meteoroložka Zárybnická, že prej po celém Česku padaly teplotní rekordy, snímky diváků tomu dávaly za pravdu a zítra to bude jako přes kopírák! Jenomže za dva dny vlezla před kameru Míková, co tuhle jarní slast zhatila. Studená fronta, vítr, déšť, od tří set metrů sníh. A furt dokola, každý den to samé, od Míkové to zkopíroval Žák a znovu Zárybnická. Každý den se Ženíšek probouzel do sněhového poprašku, namrzlých skel a deprimující šedi venku i v duši, neboť kaktusy byly v mokru. Nejhloupější zálivka života!

Prodavačka v pekařství to řekla po svém: „to víte, pane Ženíšku, za to může ta pandemie, fabriky stojí, letadla nelítaj, kdopak jinej to tam nahoře má zasvinit? Skleníkovej efekt, co jsme léta budovali, bere za své, přichází doba ledová, podívejte, ani v ulici už nikdo nehulí a kdepak jsou ti slibovaní velbloudi ze Sahary, co podle vědců mají doputovat k nám na pastvu?“.

Kdyby tahle ženská měla ánung, jakou hloupost navíc udělal, podstrkávala by mu včerejší pečivo, protože osel, co v tomhle zalije kaktusy, staré od čerstvého nepozná.

I přes jarní mizérii neminul na svých procházkách něco oblíbených květin. Podběl, vděčný orsej jarní, sasanku hajní i pryskyřníkovitou a blatouch bahenní. Tím nejkrásnějším kvítím však zůstal jaterník podléška, lesní skvost, co kvete, dokud to holé koruny buků či dubů dovolí. Jako kdyby někdo pohodil na koberec unylého loňského lupení tisíc Modrých mauriciusů natolik si Ženíšek cenil to fascinující kvítí v českém lese, za nímž se rok, co rok harcoval. A Němci v roce 2013 pasovali jaterník podléšku na rostlinu rok, což byl jejich nejrozumnější a nejmírumilovnější počin od prohrané války. Začátkem března tahal očima modré hyacinty, co na podzim zasadil. To tahání dalo práci, protože na první šištice hyacintů nepřestával padat sníh, noční mráz ustřelil horní poloviny květů mnohým z nich, ale ty, co přece vykvetly Ženíška hladily. To bylo všechno, víc z toho mizerného jara nevytáhl.

Nelepšilo se to, šeď zůstala, sníh vystřídal déšť a vítr co zalézal až pod ponožky. Ženíšek se rozhodl pro neobvyklou věc. Přesadí kaktusy! Jiné jaro by jej tohle nenapadlo. Jindy už by pozoroval, jak se to hýbe, jak rudé trny uhrančivých echinocactusů táhnou jak lososi do tření.

Kvetla by první astrofyta a ferocactusy by strkaly šupiny poupat jako ty studeným jarem zklamané hyacinty. Sáhl pod parapet a vytáhl první bednu prázdných květináčů. Mišmaš. Co pes to jiná ves. Stranou si odložil ty poctivé, co ještě brávali z Kroměříže. "Co voni do té hmoty dávali, že to tak drží?“ povzdechl si, protože to ostatní nestálo za nic. Praskalo to, křivilo se to, díry jak po válce, prostě krámy na rok či dva. Ariocarpusy by to roztrhly jak pytlík od svačiny. Měl pravdu, o pořádný květináč člověk nezavadil, leda tak o žardinky, s nimi se mezi kaktusáři roztrhl pytel. Jenomže na ty se vám vyprdnu, protože když nebudu rozbíjet kořenový bal z květináče, a to určitě nebudu, tak jsou mělké. Praštil s tím a zašel za stejným dědkem jako byl Ženíšek sám.

Brožík zrovna nadával na to mizerné jaro a to Ženíškovi šlo k duhu, dokud se nedotkl jeho hlouposti: „tak co Žendo, už tě to vyschlo?“

„Ne, ale v zahradě jsem měl stopy sněžného levharta,“ nevrle odsekl.

„Jak si mohl udělat takovou pitomost? Podmočit neprobuzené kaktusy v tomhle marastu?“

„Ty si loni taky narouboval vopačně, echinopsis na echinocactus,“ osopil se Ženíšek.

„Jenomže jak jsme vypadali, ty si to udělal střízlivej, chacha.“

„Hele, vod toho jsem nepřišel, kde bereš květináče? Potřebuju přesadit. Starých dobrých mám poskromnu a ty předražený kelímky na kafe nechci. Nemáš zbytečné desítky?“

„Mám, ale v červenci přesazuju, však víš.“

„Objednám, ale musíš mi říct, kde proboha ještě dostanu normální květináče?!“

Brožík vyšoupl svoji bednu čerstvých nezaprášených štůsků.

„Kolik?“ zeptal se s nadšením, které uhasil Ženíškův ksicht.

„Blázníš? Rohaté?“ vytřeštil oči Ženíšek.

„Co máš proti hranatým květináčům?“

„Co? Ke kulatému kaktusu hranatý květináč? Šílíš? Dovedeš si představit ženskou v hranaté sukni?“

„Jo, hlavně kdyby šla do schodů!“ odsekl tentokrát Brožík, „nebuď takovej estét a ber to trochu technicky. Do hranatého se vejde víc tý naší hlíny. Když je dáš k sobě, stíní si a nepřehřívají se kořeny a ty rohy jsou dokonalost sama. Dobře do nich nasypeš a potom, podívej, místo zaslíbené pro jmenovky a můžeš mít třeba čtyři! A když ti je nějakej blbec vytáhne, jdou snadno zpátky. A další,“ Brožík promnul květináč, „podívej tu kvalitu s filtrem proti záření a tu sílu hmoty, z té atom neoddělíš, haha.“

Ženíšek se zadíval na sbírku kamaráda. Rohaté květináče převládaly, některé byly ve skupince, jiné se pletly pod nohy kulatým. Ženíšek těkal z kulatých na hranaté a nazpět. Vžíval se do plánované práce, jak se to asi do těch rohů bude sypat a jaká slast bude zapíchnout jmenovku do jednoho z nich.

„Ty myslíš, že i asterias nebo tyhle buclaté myriostigmy do rohatých?“ zeptal se s chátrající nedůvěrou.

„Jasně, přece si nebudou vybírat, tak kolik?“

„Stovku na zkoušku,“ poručil Ženíšek.

„Stovku na zkoušku? Co když se ti to druhý den rozleží?“ bránil se nadměrné sumě Bróža.

Ženíšek neslevil, cítil osázené květináče, co bude skládat jak ze staré vojenské silnice ukradené dlažební kostky, jak do jednoho z rohů zapíchne ty božské jmenovky, co si s předstihem pořídil.

Rohatých si odnášel padesát, víc lakomý Bróža nepůjčil.

Doma to Ženíšek rozjel, namíchal tu nejlepší směs, co dýchala pemzou z útesů, lávou ze sopek, pískem dodaným domovními dělníky a jihočeským vápencem, pro nějž se harcoval až na Čertovy schody. Pak už to šlo ráz na ráz. Prsk mrsk, vyklepnout z květináče, posadit rohatému do klína, zasypat a slastně zapíchnout zářící jmenovku, jakou nemají v presidentských Lánech, ba ani v Průhonicích. Dláždil a dílo neustále kontroloval. Nakonec se smířil i s těmi rohy, co vlastně nebyly ani tak rohaté, byly to takoví kulatí rohatí.

fFacebook

Tweet

Whatsapp