Když pana Kudličku píchl trn do čumáku, nenadával, vzteky se nekroutil nýbrž pochválil sám sebe: „ještě že mi to alespoň bolí“.
Od lobivií přešlápl k oddělení asteriasů a strčil nos do květu rostliny placaté jako nedokvašený chléb.
„Tahle přece vždycky voněla, skoro jak myriostigma, svinská devatenáctka! Kdo ten prevít vymyslel?“
Se strachem, že ani tam nepochodí, přešlápl nad parapet naducaných hvězdic myriostigem, co nikdy nepřipustily, aby pánovi nezavoněly. I s pylem nasál ze žlutého květu a možná i s tyčinkou, co by však uvízla v chlupaté vystýlce neschopného nosu. Byl neschopný, Kudlička si dřepl na točící štokrle a proklel tu mizernou devatenáctku. Už v brzkém jaru si všiml, že víno není vínem, pečínka není pečínkou, že nesmrdí půl zimy neprané ponožky, sousedova stará škodovka, že po velké straně by nemusel větrat! Ošizený o čich těžce zvládal procházky kolem akátových větrolamů, necítil květy močkou vyšlechtěných bezinek za starým kravínem. Už v předjaří měli kamarádi radost, že přechází z vína na pivo. Neprozradil, že jej devatenáctka ošidila o čich. Na druhé straně tou potvorou prolezl jako gróf. Nedostal horečku natož zápal plic. Nehekal, nebyl na kyslíku, že ale ztratil požitek z vůní to kamarádům tajil do poslední chvíle.
Prasklo to, když Kudličkovi přinesly Echinocereus grandis, tu voňavou pochoutku tu záhadu špinavě bílého květu. Kamarádi věděli, že kudlička trpí některé, byť nepěkné kaktusy jen kvůli rozlévání vůně květů. Do skleníku se vmáčkli i přes protest Kudličky. Nechtěl je tu, protože zrovna to kvetlo jako loni v tuhle dobu, kdy je provázel a seznamoval s nevšedními vůněmi kaktusových květů, protože oni do té doby byli tupci, které nenapadlo přivonět. Za minulou sezonu kamarády naučil strkat čumáky do květů a zamýšlet se k čemu ta neobyčejně jemná vůně je podobna. Kamarády pak naučil čichat k lučnímu i zahradnímu kvítí a vůně si ukládat do hlavy jak vůně uzeného.
Dneska by je nejraději vyhnal, nebo s nimi šel přes ulici na pivo a žvanil o všem možném jen ne o vůních květů. Neodbytné kamarády dokonce podezíral, že prokoukli ztrátu pátého smyslu a baví se legrácky. Vážnost, s níž předávali onen echinocereus však zlý úmysl vyloučila: „Milane, schválně, co ti připomíná? Mně Jestřábník rudokvětý, Fandovi nějakou lilii, a tady Jára říká, že Vietnamku z večerky“.
„Mám rýmu jako prase a nateklé mandle, to je z toho vašeho studeného piva,“ odsekl Kudlička.
„Tak si smrkni a uvolni to,“ navrhl Fanda a Kudličkovi podal papírový kapesník.
Div se neprášilo, když Kudlička s donucením frkl do nabízeného.
„Tomu říkáš rýma a z píva? Ukaž mi to?“
Kamarád Fanda sebral Kudličkovi zámotek a rozbalil jej: „tomu on říká rýma.“ kroutil hlavou nad čistým ubrouskem.
„Ukaž mandle, přece jsem bývalý obvoďák, něco o tom vím,“ poručil Jára.
Kudlička si dřepl na točicí štokrle, složil ruce a bědoval: „volové nic necítím, už se to nedá vydržet kór teď zjara, jako kdybych už nežil, všechno je vošizený, všechno, neucítím ani pach kremace“.
Tohle byla rána pro všechny. Šéf, obroditel, dodavatel nového vjemu a velký kamarád, aby necítil jejich přítomnost?
Kamarádi zesinali a s politováním se zadívali na Kudličku.
„Ty si měl toho prevíta a von tě o něj připravil, viď?“ rozvázal bývalý obvoďák Jára, „jak dlouho už necítíš?“
„Vod zimy, ale měl jsem ho na podzim,“ přiznal Kudlička.
„A proč si to neřekl dřív? Mohli jsme s tím něco dělat,“ vyčinil Kudličkovi doktor Jára, „na to prášky nejsou, jak dlouho jsi bez ženský?“
„Co to sem motáš?“ vzpouzel se Kudlička.
„Abys zacítil pořádné vepřo knedlo, a ne ty tvé šizenky. Abys cítil pořádnou aviváž v prádle a parfém až ji vyvedeš na bál, pokud já vím, strádáš patnáct let a za rok jdeš do důchodu. Milane, musíš to trénovat jako svaly a srdce, trénovat jako policejní čokl, samo se to nevrátí.“
„Jára má pravdu, zkus pít zase to tvé víno.“
„Víš, co Milane? Místo květů očuchávej ženský na ulici, uvidíš že to s tím frňákem pohne.“
„Jasně, musíš čuchat ke všemu, navázat spojení hlava frňák, v tom to je!“
„Ale stejně, zkus tenhle květ, třeba to není takový.“
Ztrapněný pan Kudlička si nechal podstrčit bílý květ pod nos a přehnaně vdechl.
„Tak co, k čemu bys to přirovnal? K jestřábníku nebo lilii?“ netrpělivě se tázal Fanda.
„Ke stratosféře a stavu beztíže, vážně nic necítím, netrapte mě s tím!“ zhrubnul Kudlička, „do prdele, vždyť já cítil i ozón z pantografu, když to nad mašinou zajiskřilo, teď necítím ani kočičí chcánky.
Kdyby Kudlička nebyl dobrák, dobírali by si jej, jenomže jejich kamarád měl slzy na krajíčku, dobře věděli, jak v hospodě před každým douškem víno očichal, jak větřil, když rozjařeni vyšli na ulici, jak ze vzdálených zahrad zachytil to Čechy vychvalované grilování, jak všechny naučil vnímat vůni kaktusových květů a nemyslet si, že tím jsou zženštilí, protože pryč jsou časy kdy chlapi v roli lovců čmuchali jen k masu a zadku samic. Vzpomněli, jak říkával: vůní se přenesete do dalekých krajin, zapamatování si vůní šlechtí mozek víc než počty, jak vystačit s důchodem.
Teď před nimi seděl jako kripl na nohy, na to se nedalo koukat!
„Milane dostaneš domácí úkol!“ vyhrkl ze sebe doktor Jára, „čmuchej ke všemu, co vezmeš do ruky, hlavně až si budeš vařit ty své šlichty, tak očuchej všechny ingredience, na noc otevři okno dokořán a hltej vůni vesmíru, já tuhle zacítil Venuši, haha. Až na tom budeš líp, kup uzené, zavři oči, s papírem to hoď do zahrady a najdi ho po čichu. Na tohle fakt prášky nejsou.“
Kamarádům se rozumná rada líbila. I samotného Kudličku nadchla, nedal to však najevo. Útrpně se díval, jak kamarádi očichávají doposud otevřený květ Echinocereusu grandis.
Nadějí zotavený Kudlička prožíval svou samotářskou večeři víc než jindy. Topinky z oleje náruživě očichával a dokud byly horké potíral česnekem jehož expanzní vůni si alespoň tahal z paměti. Rozjímajíc na verandě pak do tmy očichával prsty, jimiž vtíral stroužky do ostře smažených krajíců. Ještě za náhodného nočního probuzení přitáhl prsty pod nos a větřil. Ráno čichal ke všemu, co mu přišlo do rukou a nejen to, po snídani, při níž prohnal hlavou vzpomínky na malinový džem se posadil na terasu, civěl na město a představoval si pachy tohohle společenství. Támhle jela sanitka, hlavou mu projel pach ajatinu, zahoukali hasiči, Kudlička vylovil z hlavy pach spáleniště, jak jej znal z dob pachové hojnosti. Přičichl i k zábradlí jako kdyby hledal již zapomenutou vůni zmizelé vlastní ženy. Možná kamarádi měli pravdu, že ve dvou by se to lépe táhlo, že by za přítomnosti ženy celý dům voněl jinak, že by se víc snažil, aby nebyl kripl na nos. Ani v ulicích to nebylo jiné, nesmrděly popelnice ani přeplněná křižovatka s bídou zachytil odér grilovaných kuřat, a to si nebyl jistý, zda jej nevylovil z paměti. Z města utekl na louku, trhal květy a očichával. Celý první den cvičil čumák jak v posilovně svaly. Třetí den snažení si připadal jak zvíře, co strádá hladem, protože kdyby měl tak mizerný frňák šumavský rys, pošel by. Na železničním náspu nalámal výhony kvetoucích akátů, obložil se jimi a jako chlebíček usínal. Baba, co do něj píchla holí, nevěřila, že je živý: „já myslela, že vás přejel vlak a strojvůdce vás tu s poctou pohřbil, akátové věnce to jsem ještě neviděla, chacha“.
Její smích postavil Kudličku na nohy.
„Ne, já se tu zdokonaluji v prokrastinaci, víte?“
„Cože?“ divila se bába.
„Že se tu zdokonaluji v prokrastinaci, to je taková nemoc, víte?“
„Proboha, já znám akorát revma a inkontinenci tedy pochcávání, rozumíte mi?“
„Jistě, že rozumím.“
„Když mi někdo hne se žlučí, víte? Ale vy to nejste, tak mi taky přeložte tu vaši nemoc do češtiny,“ smála se baba.
Kudlička neměl chuť stařeně se zpovídat. Oklepal okvětní lístky a měl se k odchodu.
„Počkejte, akát je prevít, železničáři ho nemají rádi, zarůstá jim koleje, víte? Proto mají vlaky furt zpoždění, haha. Ale med má lepší než ten za mšic, chtěl byste? Za stovku skleničku loňského, když akáty tak milujete.“
„Neřekl jsem, že je miluju, jenom mi voní.“
„Stejně tak vám bude vonět chleba, když si ho natřete.“
Kudlička váhal, baba nebyla nejčistší, ale ne odpudivá, dokonce měla hezké oči. Osmdesátka? Hádal Kudlička, a jak jeliman se nechal táhnout na železniční vechtr, kolem nějž se místo akátů roztáhly keře odkvetlých šeříků.
„Tady já ho nechci, on se s ničím nesnáší, hlavně s mou vnučkou, ale koleje von má rád, počkejte, hned to přinesu, nebo pojďte dál, třeba se zvedne.“
Kudličku strčila do zahrady vybarvené jako slavnostní šaty cikánského průvodu. Žluté kosatce se tlačily do modrých a vůbec všecko se tu mlátilo, tulilo, líbalo, podávalo si ruce či kopalo do zadku, rudé hledíky s karafiáty, růžová, žlutá a modrá lupina s kopretinami, pod vlčími máky a okrasným česnekem dokvétaly drobné azalky, kamkoli by člověk došlápl, zadusil by kus modré, žluté, fialové či oranžové. A téměř uprostřed barevné scenérie dřepěla v pohodlném křesílku žena, co konzumovala řeč rádia. Kudlička si všiml křesílka spleteného ze živých vrbových prutů a zajisté napájených kořeny jako proudem elektrické křeslo ze spravedlivé Ameriky.
„Deny, máme hosta…, slyšíš?“
„Babi, poslouchám podkást, co chceš?“
„Slyšel jste to ohavné slovo? To je jako ta vaše nemoc, jak jste to říkal?“
„Prokrastinace, ale to s podkástem nemá, co společného.“
„Hm, tak běžte dál. Podívejte, jak to tu kvete.“
„A je tu vůbec nějaká cestička?“ optal se Kudlička.
„Jedině stezka padlých hrdinů, ale ta je momentálně neprůchodná.“
„A kudy tedy mám jít?“
„Vyberte si, tady je Romanova cesta. Janouška, víte? Načal ji a zmizel, ale prej ho ve vězení kousla štěnice, tak ho snad pustí a dodělá to. Tady byla Řebíčkova dálnice, také ji nedokončil, zarostla. Jo a tuhle měl na starosti pan doktor Rád, ale ten teď uzdravuje ve vězeňské nemocnici. Nejschůdnější je snad cesta mé vnučky, pojďte.“
Bylo obdivuhodné, jak tahle vtipná baba našlapovala, barevné nádhery se dotýkala jen těžkou sukní. A stejně tak musela našlapovat ta, co dřepěla na vrbovém trůnu a poslouchala svůj podkást.
Kdo tohle odporné slovo, co je ještě horší, než prokrastinace dal do oběhu, to musel bejt vůl, pomyslel si Kudlička a táhl ve šlépějích baby.
„Deny, pán si jde pro med, ten akátový, nabídni mu čerstvý až budeš stáčet, já skočím pro ten loňský.“
„Poslouchám podkást, musím zrovna teď, babi?“
„Jo, zrovna teď,“ poručila stařena.
Kudlička byl jak u vytržení, kam se to dostal? Nic mu tu nevonělo, ženy byly potrhlé, avšak barvy a tlačenice květů v zahradě jej fascinovala. Díval se za ženou, která v tom umí chodit, poněvadž nezadupla jediný květ. „A co teď s touhle?“ řekl si a pozoroval asi třicetileté stvoření, co tu zarůstalo jak železniční kilometrovník. Bál se udělat krok naslepo aby neporouchal květenu kolem. Žena na chvíli zavřela oči, pokývala hlavou a vypnula rádio: „konec podkástu, co že jste to chtěl?“
Chtě nechtě se přihlásil o med, protože odporovat si netroufl.
„A kolik, pane?“
Kudlička rychle zkalkuloval: tři skleničky, tři stovky to by šlo.
„Tak byly by možné tři skleničky?“
„A stojí vám to za to? Vezměte pět,“ nabádala jej.
Pět krát sto. Pětistovka, to by ještě šlo.
„Tak tedy pět, kdy mohu přijít?“
„Jak dokvete budu stáčet, aby tam nezatáhly svinstvo z těchhle kytek, počítám tak na pondělí.“
Když se pak zvedla z trůnu, Kudlička civěl, jaké to stvoření zde zarůstá. V květinách uměla chodit stejně jako bába, co se skleničkou medu oběma kráčela naproti. Kudlička zakmital nozdry, necítil květiny, necítil popínavou hortenzii, nedalekou bezinku, ale něco přece, alespoň se mu zdálo, že cítí dávnou vůni, kterou lehce přiřadil k ženě, zaradoval se, že spojení mezi frňákem a hlavou začíná fungovat. Když mu však baba přistrčila otevřenou skleničku pod nos zalhal: „jo opravdu akátový,“ necítil však vůbec nic. Baba si jej prohlížela s hlavou do strany: „říkáte to nějak nejistě, tak stovku, pane“.
Vylekal se, vždyť to byla sklenička div ne jak od dětské přesnídávky, myslel, že přinesla jen vzorek, že ochutná tak jako se ochutnává víno. Natáhla ruku a chudák cáloval. Opět zachytil tu vůni, která v hlavě leží každému chlapovi, už nevěřil, že je opravdová.
Doma se kamarádům pochlubil, jaký světový kauf to se svým nemohoucím frňákem zplichtil. Obvoďák Jára nejprve obhlédl nazelenalou barvu, poté otevřel skleničku, nasál a kamarádům ji předal se slovy: „tohle je akátový karneval“.
Jako kdyby vypustil Džina z láhve, kamarádi nasáli a rozhlíželi se po okolí: „a kde že je ten akátový háj?“.
„Hovno háj, železniční násep zarostlý jako rumiště!“ odsekl vzteklý Kudlička. Zmiňovaná vůně se jeho netýkala, přestože nasál jako před ponorem. S kamarády se div nepohádal, nepěkně je vykázal a utíkal do krámu pro uzené. I přes pult řeznictví zacukal nozdry, když fešná uzenářka s čelenkou ve vlasech balila odkrojek krkovice. Nebyla to však vůně odvěká, tahle byla ještě starší, tohle byla vůně ženy. Hloupě nasával.
„Voní co? Pochutnáte si pane, je vyuzená na švestce,“ pochválila nóbl zboží paní prodavačka.
Kudličkovi chutnal med i krkovice, chuť to však byla polovičatá. Člověku, co si rád pohrával s vínem, co s patřičným riskem očichával květy kaktusů, člověku, co zachytil kvetoucí střemchu či osiřelý akát na hony daleko, vůně chyběla. „Radši nežrat, než necítit“, zaklel a vyběhl na ulici. Necítil ani lázeňské oplatky co pekli v otevřených dveří, necítil bahno, co vyváželi z městského rybníka. Necítil, protože se nesnažil zapojit představy z doby, kdy jeho nos kypěl zdravím. Vždyť i ten pach bahna by se v paměti našel, nebo si jej v hlavě alespoň vyrobil. S bídou cítil zplodiny ze staré Avie, z jejíhož zvedacího zařízení opravovali veřejné osvětlení. Vždycky smrděla, že proklínal techniky, jak tohle mohou pustit mezi lidi. Nozdry se Kudličkovi otřásly až když jej v parku předcházela panička, co by zotročila i policejního ředitele. Kudlička přidal do kroku nasával jak hyena a onen odér identifikoval, rozebíral, připomínal si časy milování i s jeho vůněmi. Když ale míjel kvetoucí keř pustorylu, co každým rokem očichával, necítil nic. Lekl se, že vůně, co se táhla za paničkou je jen syntéza odehrávající se v jeho hlavě. Panička se ohlédla a zrychlila. „Funěl jsem či co?“ opět zaklel, zvolnil a paničku pustil na svobodu. Vůně se ztrácela, vrátil se ke starému keři pustorylu, nasával a pokoušel se vytvořit syntézu omamných květů. Marná snaha, první velká lekce v posilovně vyšla vniveč. Vyvětraný přičichl ke zbytku uzené krkovice. Odšoupl ji i s papírem a na prázdný stůl div neukápla slza vzteku.
K večeru, když v okolních zahradách kvetly zdejší i cizokrajné keře, otevřel okno a pokoušel se zachytit podvečerní vůni. Její nedostatek si nakonec vytvářel ve své hlavě. Vzpomínal, jak tajemně voněly stejně pyrrhocactusy, jak skupinka echinocereusu chloranthusu provoněla skleník. Nic však nepředčilo discocactusy, to do skleníku ani nemusel, ty zachytil vně. Nicotně voníval echinocacatus grusonii, velkoryse lobivie, za kumšt považoval vytáhnou něco z vůně skoupých gymnocalycií a vůni nalézal i v nemastný neslaných rebuciích! Teď neucítí ani staré lípy sevřené činžovními domy! Praštil do stolu a vzpomněl si na paničku z parku. Oblékl se a vyšel do ulic. Kamarádi by se smáli, kdyby viděli, jak pobíhal ulicemi a sháněl potravu pro svůj nemohoucí nos. Jako tajný fízl se lepil na ženy, co navoněné kráčely za zábavou do šantánů. Všechny však voněly stejně, jako při milování jamka v podpaždí z čehož usoudil, že ona vůně je jen a jen v jeho hlavě. Byla by tu i kdyby osadil skřipec na nos. Už se stmívalo, když na dveřích pochybného domu přečetl polonahé lákadlo: „Poznej rozkošný svět erotických vůní“.
Štítivě zakroutil hlavou, pak osahal zadní kapsu, zkontroloval obnos v peněžence a otevřel růžové dveře. Za nimi druhé a na radu jakési recepční prošel třetími kde se zjevil jiný svět. Svět barevného přítmí, a poletujících světlušek. Polooblečených žen v erotických vestičkách a sukních nesukních. Nebylo nabyto, a tak si Kudličky všimly jako straky nemohoucího hraboše. Poletovaly kolem a svítily na cestu. „Dáte si něco, pane?“
„Pán mě pozve na drink, že?“ zasvítila víc než ostatní ta nejstarší.
Kudlička i v tak těžké chvíli neváhal plnit svůj plán, světlušky odehnal nezlomným přáním: „omlouvám se dámy, já přišel jen za vůněmi, na dveřích jsem četl že…“.
„Jo, támhle ty dveře, a pořádně za sebou zavřete. Holky zase jeden virtuál.“
Nepřívětivý dovětek pochopil ostýchavý Kudlička až za dveřmi. Tohle nebyla světluška sedící za stolem, tohle byla hromada kynoucího těsta, žena, co jí vysely lalůčky jak kohoutům. Široká v obličeji ještě širší v krku a ramena kulatá jako kolo štěstí. Podsvícená třemi svícemi se i tak rozzářila. Kudlička ženu pozdravil jako úřednici v kanceláři.
„Pánské nebo dámské?“ oslovila jej.
„Co jako?“ zeptal se nechápavě.
„Vůně, pane, nebo tu nejste od toho?“
Dlouho se necítil tak hloupě před cizími. A tahle byla cizí na hony i celý ten barák, do kterého neměl vkročit, protože tam vepředu nezachytil jedinou vůni, přestože jej polooblečené světlušky obletěly v roji.
„Dámské, prosím, jako dárek víte?“
„Milence, nebo manželce?“
„Milence i manželce, aby nebylo poznat, že jsem tam byl,“ konečně zašpásoval Kudlička.
„Chytré, ale nudné, budete je chtít do postele obě, a to něco stojí, chacha, tak se do toho dáme,“ tučnou rukou sáhla za záda a k boku přitáhla pojízdný stoleček s uloženými flakonky. Než žena spustila kampaň, Kudlička civěl na mihotavé obrázky zamilovaných celebrit zavěšených na stěnách.
Prohrábla flakonky, pak zvedla oči a do Kudličky píchla: „jste cítit česnekem, akátem ho nezaženete, nechcete i pánský?“.
Kudlička zrudl, takový čich neměl ani před devatenáctkou, opravdu poslední dobou do sebe cpal neúměrně stroužky a odpoledne čmuchal zase na náspu a než vyrazil do ulic vzteky spolkl dvě polívkové lžíce toho předraženého akátového medu. Zadíval se na ženu a záviděl, tahle umí žít, ta by vyčmuchala i pšeničný klas.
„Počítáte s tím rizikem, že když dobře koupíte, na milenku nebo manželku se může nalepit i jiný čmelák, než jste vy? Naše vůně už daly dohromady něco párečků, ale také je znevěrnily. Žena popadla oranžový flakonek a stříkla. Na tuhle vůni utáhla Zagorová Margitu, vůně Azorských ostrovů. Jaká je ta vaše milenka?“
„Pěkná,“ zalhal, aniž by něco cítil, „ale já bych zkusil něco jiného,“ maje na mysli nápaditější vůni.
„Jistě, holky máme na výběr, ale to jste si měl domluvit vepředu, já jsem tu přes omamné vůně, pane.“
„Ale já myslím, vůni,“ opravil se.
„Jste divnej, zesílíme to“.
Tučná žena zasáhla tlačítko na stole. Jako roleta se za jejími zády spustilo plátno a naskočil obraz jenž Kudličku uvedl do stavu lidské divočiny.
„Azorské ostrovy,“ představila překrásný záběr květné krajiny subtropického podnebí, přičemž do éteru vstříkla druhou dávku. Nebylo to všechno, vůně jako by přitáhla hanbatou ženu, co pózovala a kroutila se jako u pomyslné tyče. Překvapený Kudlička nebyl hloupý, dobře poznal tenhle otřepaný trik starých filmů natáčených v interiéru s pozadím exteriéru. I tak byla žena krásná, jen kdyby nemusel civět přes rameno téhle šišky sekané, co opět cákla. Vychutnala si Kudličkův stydlivý pohled a jiným tlačítkem převekslovala rovnoběžku i poledník.
„Samoa, pane, vůně tropů, ananasu, manga, papáji, kakaa, myrty a muškátovníku,“ cákla zeleným flakonkem až se sama zakuckala. „To je síla,“ vydechla, „jenomže pro mne už to není, jakpak je na tom ta vaše milenka? Tahle vůně by ji určitě rozdováděla, ale vy chcete obdarovat i manželku, že? Tak to si dáme Galapágy, pane, na vůně jsou skoupé, ale zase jsou tam leguáni,“ cákla bezbarvým flakonkem a Kudličkův zrak spočinul na zlaté písečné pláži s navalenými temně šedými lávovými kameny. Na největším se povaloval leguán a civěl do modrého moře. Pak se to stalo, Kudlička nestačil odhalit filmový trik, kdy líného leguána plácla na čtvrt oblečená ne neznámá žena, co se s onou prehistorickou potvorou pomazlila pak jako kdyby vystoupila z obrazu a chopila se své práce na tom hollywoodském podvodu s plátnem v zádech. Nemýlil se poznal včelařku z vechtru! Nenechal se vyrušit překážející hlavou rozteklé ženy, civěl na čtvrt oblečenou krásu, která se však nekroutila jako ta předešlá tahle jako by byla obletována filmařským dronem kolem dokola. Kudlička znejistěl, jde o trik nebo opravdu stojí leguánovi před hubou? Štíhlá jako Echinopsis mirabilis s rozkvetlý pažemi a leguánem v zádech civěla na moře, jako kdyby vyhlížela ztracené mořeplavce. Galapážský endemit, co přesídlil na starý železniční vechtr, řekl si a zacítil pomyslnou vůni jamky v podpaždí.
„Voní vám to pane? Zabalím flakonek? Na Galapágách nejsou jenom tyhle potvory, rostou tam orchideje akácie a mučenky. Halóóó!“
Kudlička přeskočil do očí ve velké hlavě: „jo cítím je tam, ale já bych radši vůni akátů,“ zalhal, aby neprozradil svůj nemohoucí nos.
„Jste bez náboje, pane, buď jste vdovec nebo starý mládenec a táhne z vás česnek. Víte, co pane? Kupte si raději kolínskou. Emane?!“ zvolala do tmavého kouta, kde se v závěsu zjevil chlap.
„Pán si přeje kolínskou!“
Než Kudlička stačil vznést protest na stole přistála konvenční lahvička.
„Za rovnou tisícovku, pane, užijte si ji. A vedle si vyžádejte Valentýnu je také bez srdce ta se k vám bude hodit, sbohem.“
Nedovolil si odporovat, protože džin ze závěsu přihlížel zostuzujícím kecům i mizerné obchodní transakci.
Vedle se na Kudličku vrhly spoře oděné světlušky, měly žížu i hladík. Utekl jim.
„Jistě že jsem bez srdce, když necítím,“ hudroval cestou, „dřív bych té mastičkářce prokoukl pančování na první nádech, co v tom vůbec měla, baba? Že prej jsem bez náboje a táhne ze mne česnek.“
Přepadl jej strach, že možná lidem smrdí a neví o tom, že se možná málo myje a spoře pere prádlo, že je možná cítit přicházející starobou a důchodem, doma naházel to nejdůležitější do pračky a přidal odměrku navíc. Na druhý den koupil pánskou voňavku a zavrhl česnek. Od rána čichal ke všemu, venku větřil jak hladový pardál, vzteky očichával postupně se rozvíjející kaktusové květy. Bylo to jako s vínem, co mělo jiskru zlata, chuť povedeného elixíru, avšak bez vůně stejně jako povětří mrazivého vesmíru. „Do prdele práce,“ kopl do prázdného květináče, „když to nepůjde přes květy, půjde to přes ženský!“
Nažehlil vyprané, cákl flakonkem a vyrazil do ulic. Kdyby se potkal s kamarády, jistě by jej upozornili, že to přehnal s aviváží, s pánskou toaletní vodou a že dnes je k nepoznání. Protože oni měli nosy vycvičené jeho zásluhou, oni diskutovali nad každým kaktusovým květem, zda stojí za povšimnutí.
Ženy na ulici se však usmívaly předimenzovanému chvostu směšné vůně, co z Kudličky dělala podomního prodejce, či vůní zaretušovaného upoceného pojišťováka. Dlouho se v ulicích netrápil.
„Pane, kdybych škrtla, tak zahoříte, chacha,“ rýpla si u stánku popíjející ženština, „pozvete mě?“
„Kam proboha? Já to znám akorát na hřbitově a u řezníka,“ schválně odflákl odpověď.
„Na to se nemusíte tolik vonět, mrtvoly to stejně necítí a řezník bude nadávat že mu načichne plecko, myslela jsem na jedno pivo tady k vokýnku, pane.“
„Zdá se vám, že je to příliš?“ zeptal se se zájmem.
„Jako kdybyste vylezl z pivoňkového háje a kapsy měl nacpané tabákem, pane.“
Druhý člověk, kterému záviděl neporušený čich a fantazii. Svůj neduh však vydat nechtěl, „zapírat do poslední chvíle, co je komu do toho, že jsem kripl na nos?“.
Rozhoupal se a vytáhl peněženku.
„Dvakrát pivo,“ poručil do okýnka nevěda proč. Zdravý by tohle neudělal. Nic by mu nebylo po čtyřicetileté ženštině, upíjející lidem na očích v necudných šatičkách a hrubě podmalovanými očky. Na druhé straně na socku či bezdomovkyni nevypadala, naopak, nehty udělané, paže hladké bez přidaných hodnot, pas jakoby obmotaný a stažený lýkem z kolen div nelezly kosti. O pár centimetrů výš se však rýsovala stehna, co by zadusila i dospělou kapybaru.
„Jste hodnej, já holt to vedle vás vydržím, chacha,“ napila se, „teda, jak vy jste k tomu přišel? Mně to vlezlo i do piva, jako kdybych pila z bublifuku, pane.“
„Máte dobrý nos.“
„Na tohle nemusí být extra, ale mám, pracovala jsem na daňovém a leckterého nepoctivce vyčuchala, než vyčuchala kolegyně mě, chacha. Šla jsem do podmínky, tak ten život nesmím přehánět.“
„A co vy, kam jste s tím měl namířeno?“
Stále si dobírala jeho předimenzovaný pach, že si Kudlička opravdu připadal jako kripl z bitvy. Nešlo s tím nic udělat, necítit ozón kolem sebe bylo horší než maskovat zkažené zuby.
„Skočím se převléct, není to daleko,“ navrhl ze zoufalství.
„Nikam nechoďte, dám jedno navoněné a musím kvačit, pane, podmínka je mi v patách a alkohol je prevít.“
Když necítil sebe, využil chvíle se ženou a nasával z jejích zásob. Fantazie byla silnější než nemohoucí nos. V hlavě se Kudličkovi rodily vzpomínkové vůně od puberty až po současnost. Přestože se nevědomky nakláněl a nasával z jejího, fantazie jej opět dovedla jen k jamce v podpaždí.
Dlouho se rozmýšlel, jestli koupit med z vechtru. „Stojí za ty peníze, když ho ani necítím?“ Akáty už nastýlaly suché okvětní lístky, skončilo nejvoňavější období větrolamů a železničních náspů, vládu převzala všudypřítomná bezinka. Ani ta nevrátila Kudličkovi jarní pohodu, nos musel vsunout do placatého květenství, aby zjistil, zda ještě je naděje na spojení hlava - nos. K vechtru jej táhla zvědavost. „Jestlipak vůbec ví, že ten její leguán, se kterým se jako objala měří klidně metr a žere kaktusy? Třeba opuncie? Že by se jí mohl zakousnout s plnou hubou glochid přinejlepším do zadku? Že se objímala třeba s padesáti letým dědkem, protože i tolik se z kaktusové stravy dožijí.“ Vybavil si její ňadra z plátna, klín, co jako jediný byl zakryt turistickými šortky. Pak si představil to její živé vrbové křesílko na vechtru a zaváhal: „a byla to vůbec ona?“
Zvědavost jej zavedla před hradbu květné zahrady. Okna vechtru byla dokořán a z komína se táhl podivně zbarvený kouř. „Spálily snad koláče?“
Zadíval se na zahradu páté přes deváté, avšak fascinující. Barvy jako na dětském kolotoči ale neprůchozí jak rákos kolem rybníka. Kudlička se vyklonil a zahlédl prázdné křesílko. Mihla se v okně, ta žena, co se objímala s leguánem na Galapágách, podivná včelařka, co jistě už má stočený nektar z železničního náspu. Vyběhla ven, nastříhala puket karmínových hledíků a: „to jste vy? Zrovna mám rozvařeno, čtvrt hodinky?“
„Jistě, počkám.“
Dle postavy se nemýlil, možná byla na plátně víc omalovaná, ale jinak to sedlo. Galapážský endemit na vechtrovně kdysi státních drah, vechtr co jistě pamatoval návrat hrdinů z velké války, železniční domek, kde bydlíval železničář odpovědný za svůj úsek trati, a možná spouštěl závory a přestavoval návěstidlo a hlídal požár a vyžínal ty přistěhovalecké akáty. Kudlička se zadíval na obětí modrých a žlutých kosatců, co by svým detailem květu pobláznily i orchideáře. Marně nasával směsnou vůni zahrady, necítil ani po plotě rozvěšený zimolez, co jindy zachytil hravě jako táborovou pečínku. Za oknem vechtrovny to nejednou pšouklo, načervenalý dým dal vědět, že uvnitř je nedýchatelno. Galapážský endemit vyběhl dveřmi vechtrovny, žena se chopila hadice, otočila kohoutkem a za proudem vody vběhla do domku. Zakuckala se však, praštila s hadicí a svalila se na venkovní lavičku.
„Vyletí to do povětří, utečte,“ volala sípavě na Kudličku, který neváhal, přelezl chabou hradbu, pošlapal několik květin a chopil se hadice stříkaje nevědouc kam. Bylo mu jedno, zda vechtr podmočí jako prasečí chlívek. I tady si uvědomil, že jeho nos chabě cítí nebezpečí, že je v jakési chodbě plné dýmu, ale rudá záře nikde, zakuckal se. Zakuckal natolik, že praštil s hadicí a vyběhl ven: „už jste volala hasiče?“ křikl na ženu, co si mačkala hrdlo a plivala do kytiček kolem.
„Musíme stříkat oknem!“ poručila. Vytáhla hadici a proud vody namířila do okna plného dýmu: „hlavně vy nikoho nevolejte, zvládnu to sama, jděte už domů, pane!“.
Příkaz to byl jasný, leč zbytečný. Nechat tohle stvoření ve štychu, nebylo by hodné džentlmena, zvláště když viděl, jak se na plátně div nepáří s leguánem, jak čtvrt oděna civěla na modrý oceán. Kudlička neváhal, nadechl se a vběhl do chodby domku. S mizerným viděním nahmatal dveře stěžejní místnosti a uzavřel je. Zavřel i ty na protější straně chodby, s podrážděným hrdlem vyběhl ven a kropící ženě chraplavě nahlásil co důležitého provedl.
„Jestli budete někde žvanit, roztrhnu vás! Ale jinak děkuju!“ bylo mu odměnou.
Dým ochabl stejně jako proud vody: „tak to bylo akorát, studna je prázdná, máma zase ráno určitě zalévala celou zahradu! Vody je málo, víte? Někdy stříká jenom když je semafor nahoře, chacha“.
Ona je vtipná i když ji hoří za zadkem, pomyslel si Kudlička. Byla tam? Osahávala leguána nebo se jenom s nahými ňadry promenádovala před plátnem?
„Zdá se, že už ohnivý mužíček odletěl zpátky do výtopny, že? Chcete s něčím pomoct?“ nabídl se.
„Přišel jste si pro ten med že? Juknu, co jsem natropila a hned vám ho dám,“ s klidem možná až nepřirozeným v téhle šlamastice vešla do dýmu prosté chodby.
Kudlička matně viděl, jak si za oknem drží tváře a prohlíží spoušť, co vechtr možná pamatoval z dob šlehajících jisker komínů mašin. Z domku vyšla opařená, smutná a umouněná od dlaní co obtiskla do tváří: „máma mi postřelí, že já se radši nechytila do želez“.
„Ale, ale, domek stojí a vy žijete tak co. Jste pojištěna?“
„Akorát tak proti prokousnutému hrdlu včelí královnou, pane. Máma mně zašlape.“
„Pomohu vám to uklidit, beztoho bych se flákal,“ z radostí se nabídl Kudlička.
Žena couvla postavila se mezi dveře jako by se zbraní hájila privát a jako kdyby cesta tudy byla zakázána: „vy nemáte svých starostí dost? Poradím si sama, pojďte si pro ten med“.
Domek uzamkla a Kudličku vedla do kůlny pod krásně rostlým dubem. V něm si povšiml včelařského cajku včetně prastarého medometu: „tak vy jste opravdu včelařka?“
„Ano, dědictví od parních mašin, pradědeček byl železničář i včelař, celou sezonu měl tmavý med, protože všechno kolem bylo začouzené z parniček, dědeček byl zrovna tak železničář i včelař, a tatínek akorát vykrádal nákladní vagony, víte?“
Do otevřených dveří boudy nalétávaly včely, co cítily lacinou potravu, ne všechno zde bylo zbaveno zbytku medu. A nejen včelařský cajk, v kůlně se povalovaly železniční signální prvky, železniční semafor i přeražené bíločervené závory, ale také pěkně malované plechovky a krabičky z časů meziválečných. Otevřela almaru, kde se pochlubila seřazenými sklenicemi medu.
„Včera jsem stáčela, akátová série, nezaprasená řepkou, pane. Nanejvýš levandulí, jetelem a pampeliškou tak do deseti procent, pět sklenic jste chtěl? Jsou vratné, za dvacku, med máte zdarma za to hašení, ale budete zticha. Máte zarudlé oči z kouře. Přivoňte, pane,“ odšroubovala víčko sklenice a vůni strčila Kudličkovi pod nos.
Nápad, který se zrodil nebohému Kudličkovi v hlavě byl k nezaplacení. Dlouho nasával a pokrucoval hlavou, než vydechl poslední ošizený nádech: „oči pálí, ale je tu něco horšího…, vážně je akátový? Jako kdybych nic necítil, co vám to tam hořelo?“
Vylekala se, nahlédla Kudličkovi do nozder, „máte je začernalé jako od parní mašiny, frkněte si, pane.“
Kudlička předal sklenici, vytáhl zásobník s papírovými kapesníky a do jednoho přehnaně frkl.
„Dobrý pane?“ vrátila sklenici a pozorovala jej.
Čichal poctivě, leč zbytečně: „nezlobte se, ale já necítím vůbec nic“.
Kopla do shluku pampelišek a zaklela: „to je ten sajrajt vod Bernáška, že já mu na to skočila! Neřeknete to někde? Vono to bude chvíli trvat, ale vrátí se to, uvidíte, dám vám tři sklenice navíc, chcete?“
Med navíc kudlička odmítl, v hlavě se mu rýsovaly lázně přímo tady na vechtru, lázně se šarmantní leč prostořekou ženou, oním endemitem z Galapág. Přitopil: „zítra zajdu na ORL“.
„Zbláznil jste se? Budou vás vyslýchat a vytírat nos a to bolí, prořeknete se, nepotřebuju keci kolem sebe, prosím, něco s tím uděláme,“ žadonila a Kudličkovi tím dělal dobře. Posadila jej ke stolečku před medovou boudou odkud viděl na řadu úlů a skočila pro kafíčko. Za sebou měl onu květnou zahradu, nad hlavou dubový deštník a v hlavě přání, aby se o tuhle ženu mohl alespoň otřít. Kamarádi by koukali, do jakého ráje jej nemohoucí nos dovedl.
„Ani to kafe necítíte? Je čerstvě namleté kvůli vám.“
Přičichl: „jako kdybych se nadechl měsíčního prachu“.
„Tak to je moc zlé, pane, do něj naposledy načůral kosmonaut z Ameriky a namrzl mu, haha, tak zkuste tuhle květinu,“ otočila se do květné zahrady a vyrvala bílou lilii: „tahle je nadupaná, táhne víc než prasečák, má dlouhé uhlíkové řetězce, tu přece cítit musíte.“
Snažil se na venek, ale i kdyby zacítil krapet silné vůně lilie, nařekl by to, namísto toho zašprýmoval: „možná se svěřit kominíku, protáhl by mi dírky a vybral saze, chacha, co vy jste tam tak podivného pálila?“
„Nestarejte se, nos vám mohu ošetřit já, ten med vám nezcukernatí ani na přes rok,“ odbočila.
Kudlička se zadíval na tu krásu před ním. Na ženu, o níž věděl jen to, že se nechala zvěčnit na plátně v pochybném domě, že je včelařka a že má tělíčko jako potulná thajská kočka. Provokativně si osahal nozdry pak vyndal kapesníčky a frkl: „tam se toho usadilo jako v kremačním komíně, ale o chuť jsem nepřišel, ta káva je výborná.
„Jen jestli nemáte chuť taky na něco jiného, civíte na mne jak na houfnici, počkejte, přinesu nářadí.“
Kudlička si připadal jako na Tahiti, na individuální cestě mimo pracek cestovní kanceláře. Přepadla jej chuť naškubat květiny a nazdobit jimi medovou boudu, stůl i klopu a jednu růži též hodit dolů z náspu na právě projíždějící vlak, protože láskou zajiskřil i pantograf.
Žena přinesla krabičku s uchošťoury, manikúru a bezbarvý flakonek stejného tvaru s nímž se Kudlička setkal v pochybném domě. Jen tak jím cákla: „a tohle cítíte?“.
Aby měl jasno v čí rukou vězí, neváhal zaútočit: „Galapágy, byla jste tam?“
Zadívala se zle, hned si však uvědomila jak z toho ven: „blázníte? Já byla nejdál v Dolních Kravařích, do horních už mi nestačily finance a co vy jste dělal v tom domě? Je to tam předražené jako ve Zlaté uličce a tohle,“ práskla flakonkem, „tohle nejsou Galapágy ale svěcená voda, vlastně dezinfekce to je stejné, pane. Copak vám tam ta baba namluvila?“
„Celkem nic, nedechl jsem se exotických vůní a šel si po svých,“ zalhal.
„Jen tak? Vám u té báby nic nevonělo? Šel jste si vedle vybrat jiné zboží? Jak jste vůbec přišel na tenhle vechtr?“
„Přece mi sem dovedla vaše máti, neříkala vám?“
Pokrčila rameny: „je divné, že vám u té báby nic nevonělo, umím i pánské parfémy,“ prořekla se, což neměla, neboť zmlkla, přisedla si a Kudličkovi hrubě zaklonila hlavu. Čistila jeho nos jako důkladný kominík, co po sobě uklidí a posléze vydá revizní zprávu.
„Máte to tam jako zanedbanou ovčí srst a vzadu celé zarůžovělé, trpíte na krveprolití? Myslím z nosu. Nebo jste alergik?“
„Krvácím akorát ze srdce a alergik nejsem, protože odjakživa strkám nos do každého květu“.
„S touhle srstí, co máte v nose, toho moc nenačicháte, podívejte: zaklonila hlavu, roztáhla nozdry a Kudlička civěl do dírek jež byly jak čerstvě odšalované železniční tunely doposud bez technických doplňků, či alabastrové jeskyňky kde se kdysi valila pravěká voda. Kudlička si představil své žíně, co jej otravovaly každým nadechnutím, co zadržovaly hlen, ale také městský prach, co by jinak rozežíral plíce.“
Neodolal nabídnuté depilaci rukou ženy, co jej vynášela do letového pásma andělů. Polehoučku zjišťoval, že tahle žena má strach z razie tady na vechtru, protože tady jak z jejího tajnůstkaření i odborných řečí vyrozuměl tady se pančují vůně nejen do pochybného domu, nepochyboval, že jí to bouchlo za zadkem jak někde v alchymistické dílně.
„A jak vůbec vznikají vůně?“ zeptal se s následnou opravou, „myslím vůně květin.“
„Nejdříve si položme otázku, jak pachy potažmo vůně jsou přijímány. My na tom nejsme dobře a vy už vůbec ne, tedy vy dočasně. Člověk patří mezi tzv. mikrosomaty, tj. živočichy se slabě vyvinutým čichem, ale například čichová tkáň vlka zabírá plochu čtrnáctkrát větší, než čichová tkáň člověka a obsahuje asi dvě stě milionů smyslových buněk, zatímco lidská milionů pět! Člověk je však schopen rozeznat mnohem více odlišných vůní, než kolik dokáže rozlišit zvuků, dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se často nedají jako podněty přesně klasifikovat. Takzvané čisté čichové pocity poskytuje přibližně jen padesát látek, ty je možné rozdělit na vůně či pachy kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleniny, víte? Většina látek svou vůní vyvolává pocity smíšené a velmi často spojené s drážděním dalších čidel, např. chuťových. Ženy mají v průměru až o 20 procent jemnější čich a tuto přednost si uchovávají po celý život, geneticky predisponují jemnějším čichovým smyslem, věnují čichovým stimulům větší pozornost a vnímají v širším spektru. Trvalou ztrátu čichu mohou způsobit také výpary některých chemických látek, a to někdy již po jednorázovém působení. Mezi takové chemikálie patří například butylenglykol, kyselina benzoová, oxid siřičitý. Přechodnou ztrátu čichu může vyvolat třeba sirovodík, sirouhlík, kyselina sírová a formaldehyd.“
„A to je můj případ?“ skočil do fundovaného výkladu Kudlička.
„To nevím, čeho jste se tam nadýchal, ještě jsem tu zkázu neprohlédla, možná mi chytl jen šuplík se silonkami, pane!“ Pak opět spustila vyčtené, „čich se velmi snadno adaptuje, a proto za nějaký čas sneseme i velmi nepříjemné pachy. Jsou-li všechny čichové buňky dlouhodobě vystaveny určité vůni, přestanou vysílat signály do mozku. Příjemné či nepříjemné vůně vyvolávají u jedince prospěšné nebo neprospěšné efekty, hédonickou hodnotu vnímá každý jedinec subjektivně, závisí na tom, zda vůni známe nebo je pro nás cizí, jaká byla naše dřívější reakce, jaké podobenství v nás vzbuzuje a co si s ní spojujeme. Pokud jsem obklopeni krásnými vůněmi cítíme se přirozeně lépe, zlepšuje se náš celkový zdravotní stav, vytváří se prostředí harmonie a pohody. Je-li prostředí zamořeno nepříjemným zápachem, vyvolává okamžitou reakci odporu a tyto projevy afinity nebo averze lze pozorovat i při osobním parfémování. Aromata vyvolávají prospěšné metabolické změny, zlepšující zdraví, náladu nebo chování. Naopak zápach způsobuje nezdravé prostředí a znemožňuje harmonii. V příjemně provoněném prostředí se naopak dokážeme lépe a bez stresu soustředit a dosahujeme rychleji cílů, víte?“
„A proto já jsem teď bez srdce, když necítím? Bez náboje, vášně a fantazie? Je to tak? Čeho jsem se tam proboha nadýchal?“ opět zalhal ve svůj prospěch.
Aby jej umlčela, započala depilaci. Vytrhla první chlup z Kudličkovy nozdry a hodila jej na zem.
„Mám pokračovat pane? Ono jich tam moc není, ale jsou zmuckané jak ranní peřina.“
„Pokračujte, byť je to s bolestí a bez záruky, že?“
„Jistě, tohle mně pojišťovna neproplatí. Víte, jak zkusíme my ženy? Otrhávat se od hlavy k patě? A vám jen pár žíní z nosu, chacha,“ rozesmála se a škubla.
Na tváři cítil její dech, někdy škrtla ňadrem o rameno a div mu nešlapala na špičky bot. Teď měl největší naději, aby se obnovily erotické vůně, jenomže ta mizerná bolest nozder je zaháněla. Doteky ženy však nebyly k zahození, pro ně vytrpěl každé zabolení ztráty kořínků.
Kdy naposledy byl tak blízko ženské? A ne ledajaké? Dobře si všiml vzletného obočí jako když startuje volavka s lipanem v zobáku, oči jak z katalogu na obroučky a rty jako pirohy. Zalechtala jej vlasy, co byly jako lakované modřínové palubky a pak si došlápla na špičku Kudličkovy boty: „hotovo pane, sedm kousků jedna je prázdná jako můj žaludek. Tu druhou necháme na zítra. Dám vám hojivou mastičku mojí maminky“.
Kudlička využil jejího přirovnání: „když máte prázdný žaludek, zvu vás na večeři“.
„Děkuji, teď musím rekapitulovat práci Ohnivého mužíčka, vážně nebudete nikde mluvit? Nerada bych šťáru od hasičského sboru, jsme jim trochu trnem v oku jako kdyby tu ještě byla zapadlá jiskra z časů parních mašin, chacha.“
„Ale jedna jiskra tu opravdu zapadlá je,“ překonal se ve svém milostném výlevu.
Pousmála se: „vidíte, že nejste tak bez náboje, to už asi ta holá dírka něco zachytla, tak zítra ve tři, pane, mastičku vám hodím z okna, má nehořlavou schránku.
Loudal se domů a cestou pokoušel nové štěstí. Doposud kvetly jarní keře i onen černý bez, co jej v minulých letech naplňoval domácí vůní. Čichal v parku i ulicích. Když náhodou zachytil odvar nějaké vůně, zacpával zaneřáděnou a poté jak ženské nohy depilovanou dírku, co doposud pobolívala. V hlavě se mu však rodila jen vůně milování a dráždivé představy. Doma si představoval vůni jejích rukou, vlasů, nebyl však schopen vybavit si spáleninu po Ohnivém mužíčku. Necítil ani nazelenalou mastičku, s níž si vytřel hladkou stěnu opravené nozdry. Srdce se však nehledě na ztrátu jednoho ze smyslů pomalu probouzelo. Na druhý den se ustrojil jako do Rudolfína.
„Blázníte? Co když bude z té druhé stříkat krev? Cítil už jste alespoň kávu?“ zašprýmovala sotva se Kudlička objevil před květnou zahradou, „jo a včera jsme pro náročný zákrok zapomněli na med“.
Rád ji viděl, rád si na ni i se svým pětadvacetiletým náskokem do truhly myslel, protože tohle byl opravdový endemit. Zvedla se z vrbového křesílka a Kudličkovi dala najevo, že dneska je slavnost skládaný šatiček, co se v tanci umí rozevřít dokola jak ocas páva.
„I já to přehnala s parádou, jdu od hasičů, někdo si stěžoval, ale vy jste to nebyl, přece byste nechodil napůl zarostlý, že? Možná strojvedoucí, co zrovna projížděl s municí chacha. A jinak se cítíte?“
„Hlad mám, chuť mám, vidím, slyším, stále však necítím. Ani zimolez.“
„A můj jednorázový odér byste cítil?“
Bez ztráty kytičky proběhla květnou zahradou. Nastavila rámě: „cítíte?“
„Kudličkovi bylo ctí přes hradbu očichávat galapážský endemit co stál po kolena v květinách. Byla moc krásná. Nadechl se zotavenou dírkou a nechtěl urazit: „levandulová?“.
Zakroutila hlavou: „ne, hasící směs, vyrobila jsem si její odér kvůli veliteli hasičů, zbytečně mě zbožňuje, víte? Vy jste opravdu kripl na nos, to je mi líto. Já bych bez nosánku ani ránu. Tak se do toho dáme?“
Kudlička seděl před medovou boudou a civěl na poletující včely. Kam se to jen dostal? Prastarý vechtr plný tajemství, žena, co si hraje s vůněmi jak uklízečka, nepochyboval že ve vechtru zahořely nějaké chemikálie, líh či něco podobného. Již několikrát se prořekla se svými znalostmi. Nepochyboval, že tady na vechtru tak jako někde ve vietnamské špeluňce pančuje světové parfémy Chanel či Dior. A nepochybně uspěla i s hasicí směsí, jen aby odpudila otravného hasiče. Přišla s nářadíčkem jako včera. Dnes navíc s flakonkem fialové barvy.
„Vyzkouším si vás,“ nestříkla do vzduchu, nýbrž na své zápěstí, „to abychom nenavoněli poletující včely, královna by žárlila, vyhodila by je z úlu, co cítíte?“ zápěstí přistrčila Kudličkovi pod nos.
Špičkou nosu šustl o jemnou kůži, z níž bezúspěšně nasál. „Neumím to popsat, na srdci cítím šelest, na zádech pot, možná jako kdybych vdechl přetlak kabiny nebo vztlak ptačích křídel, lomcuje to se mnou jako kyvadlo na Letné, prstům se zachtělo klaviatury a zahrát pec nám spadla. Kdopak nám ji postaví?“
„To je ono!“ přerušila jej, to je přesně ta vůně, pane!“ rozesmála se jako uličnice za popelnicí, „a pak že jste bez srdce, už se to lepší.“
Že se mu tenhle vtípek povedl moc nevnímal, opravdu nic necítil, ale lad ženské ruky jej podvedl, byla krásná i bez vůně. Krásná k lokti a nad ještě krásnější, do ramene vsazena jako květina do hrnku.
„Mastička maminky pomohla?“ zeptala se provokativně, „po depilaci ani stopa, že? A lépe se vám dýchá, že?“
„Dýchá se mi lehčeji i krev je víc okysličená, ale přišel jsem o filtr jedné dírky, co tam se zachytlo podezřelých částic, vždyť já bych za války nemusel nosit plynovou masku.“
„Válka nebude, pane, komupak by se do toho chtělo? Jste připraven?“
„Válčit?“
„Ne na depilaci.“
Čichu zbavený Kudlička držel jak ovce ve střihárně. Byla před ním blízko jako zubařka, civěla však do jiného místa, než byly zuby. Kdyby tak mohl zaklonit hlavu jako do zubařské opěrky, nerušeně civět na galapážský endemit a nosem chytat dění pod šatičkami zachytit jemný nepřesolený pot ňader, co se dral řídkou látkou do éteru. Potají civěl ženě do podpaždí. Každé slavnostní odhození mizerného chlupu doprovodila něžným výdechem.
„Ta maminky mastička je vážně dobrá, jednou mi přišlápla nohu naše kravka, mastička zastavila strupy po krveprolití nártu.“
„Jak vy jste přišla ke skotu?“ vyzvídal udivený Kudlička.
„Máme hospodářství, deset kilometrů vzdušnou čarou, tedy můj děda, já jenom vybírám a utrácím dotace, víte?“
„Hezká profese.“
„Ale já jsem původně chemička, dědovi se hodím, dokážu nakazit krávy třeba spalničkami, nebo ADHD,“ vtipkovala. „Ale ne, děda k tomu má náš kulturáček, posezení pod plachtou, kolem poletují vlaštovky, z pisoáru vidíte do širého světa a domácí vajíčka jsou za tři koruny. Přijďte někdy, každému rád natočí desítku zrající v otevřených pivních kádích.“
Poslední škubnutí Kudličku zabolelo.
„Vidíte, jak to uteklo? Byl jste nesymetrický, v téhle dírce jste měl jen šest chlupů.“
Odložila dravou pinzetu, sedla si naproti, Kudličku konejšila: „on ten čich stárne stejně jako oči nebo klouby, ten můj požár nebyl zas tak drastický, něco spolu vymyslíme, aby vám to zase fungovalo, co kdybych vás zítra pozvala na tu dědečkovu desítku? Opravdu je z pivovaru, kde mají poslední pár otevřených kádí, je hrdý, že ji nechávají jen jemu. Možná vás ten metan z našich kraviček dá dohromady, chacha“.
Do poslední chvíle Kudlička nevěřil, že pouhých deset kilometrů od města a daleko výš než město samo a za pořádným listnatým lesem, kde nehospodaří kůrovec ani vedoucí Lánské obory je osada hospodářů. Pár semknutých stavení jako kdyby v jednotě byla síla se Kudličkovi postavilo čelem. Bál se tam vstoupit, protože jí nevěřil. Nevěřil, že by ta žena z vechtru měla, co dočinění s jatečními býky či nosnicemi a kánětem slídícím nad krajinou. Když ale vstoupil mezi první domy poznal, že tady se zastavil čas, že tady se žilo nanejvýš soběstačně, zásoby dřeva v každém stavení, kočky příživnice, hrdí kohouti, koza na zápraží, kachní dvorek, rumpál nad studní, ostražití holubi a cesta asfalt neasfalt. Rozbíjely jí zemědělské stroje o tom nepochyboval, jen roztroušených traktorů napočítal pět. Našlapoval, jako by tu děrovanou cestu nechtěl ještě víc poničit. Zastavil se před tabulí „pivo, klobása, jsem doma“. Neotálet, pod hranatým slunečníkem seděl jediný člověk a radoval se z piva i života, protože neobvyklé panděro široká ramena a do nich vsazený úsměv Kudličku zaujal. Přesto se neodborně zeptal: „prý se tu někde točí pivo“.
„Jak někde, tady přece a ne ledajaké, desítka jako prakem prostřelená, natočím?“
Usadil se na jeden z lesních špalků kolem kulatého stolu. Vlaštovky, vopravdu jsou tu vlaštovky, pomyslel si. Jako stíhačky proháněly hmyz na hospodářském dvoře. Spokojeně ochutnal nazlátlou desítku, k níž dostal vysvětlení: „točím tu abych měl co na práci, ráno obstarám dobytek a pak bych tu byl zbytečně. Odpoledne přijdou místní a bude po nudě. Je to sice desítka, ale já jich v tomhle vedru něco udělám. Včera dvacet. Když pijete od rána, ztratí se to. Tahle zrála v otevřených pivních kádích, na tu nedám dopustit i místní k ní přirostli“.
Ona nelhala, nevymýšlela si, řekl si sotva obsluhující domluvil. Ale zeptat se na ženu od vechtru to si netroufal. Náhle se vylekal zabučení ztřeštěné krávy, pochopil, že to bylo vyzvánění z telefonu pána s břichem. „Jo, copak mi ten vůl zase posílá?“ Típl bučení a zakřičel přes ulici: „už tě to točím moulo!“.
„Vidíte ho? Hrbí se na zápraží a určitě prosí o povolení jít přes ulici, to von přijde ale Líza přileze za ním, tak to tu chodí, pane, každý tu má nějaké hospodářství, někdo slepice, jiný kozy a já čtyřicet bejků a dvě stě slepic a támhle ty krasavce v kotci, jdu mu to natočit.“
Kudlička se zadíval na dva hezké retrívry, ale také na neduživou kočku, co ležela na kamenité cestě vyhublá a stočená jako had. Kost a kůže s bídou pro káně na nebi.
„Třicet let už se hrabu s dobytkem, poslední dobou to hovězí nikdo nechce žrát,“ spustil břichatý pán, „ještě vám natočím?“
„Jistě, to pivo má hezkou hořčinu,“ pochválil Kudlička.
„To má, ale třetím sládne, takže já už mám sladké od deseti dopoledne, chacha.“
Kudličkovi se zdálo, že opravdu zaslechl pravý kravský chór. Kdyby mu to nos potvrdil, věřil by jí. Věřil by ženě z vechtru, ostatně: „dá se tu někam odskočit?“ zeptal se pána s břichem.
„Jistě, támhle za rohem a nechte to votevřený.“
Za rohem ještě pár kroků při zdi a pak otevřel dřevěnou kadibudku. Ne kadibudku, pouhý pisoár přimontovaný proti dveřím a usazený pod vyříznutým otvorem do krajiny. S velkou stranou by tu člověk nepochodil.
„Ona nelhala, opravdu výhled do širého světa! Na brdské kopce na bývalou tankovou střelnici, co zarůstala všehochutí jako ony železniční náspy. Pod otvorem do světa však bylo to nejjednodušší zařízení kam s pivními chcánky. Z pisoáru vyvedený husí krk se setkal nad korýtkem s bráškou od výčepu a svůj obsah předaly stružce co kráčela přes celou zahradu kamsi do luk. „Jak jednoduchý byl středověk,“ pomyslel si Kudlička a vrátil se k pivu, které již sládlo.
„Váš skot je někde na pastvě? Letos je zeleného co?“ zeptal se břichatého pána.
„I dejte pokoj s pastvou, chovám to na maso, a nechci mít modré. Víte, jak se to na pastvě potluče? Rochají tam do sebe jako hokejisti, skáčou na sebe jak v bordelu. Pěkně je ustájit a hotovo. Já si na dotace a ekozemědělství nehraju, víte?“
„Vidíte a já myslel, že pastva je grunt zdravého chovu.“
Břichatý pán mávl rukou: „prosím vás, dneska se to všechno vrací pod střechu, to ať si dělají nadšenci, co se s tím mazlí, ale nevěřte, že to potlučené maso z venku je lepší. A hlavně nevěřte, že to má zrát tři až pět neděl, takové maso bych zakázal! Já, když zbourám býka, maso na krátko zamrazím, aby se potrhala horní vlákna a když tady místním za čtyři dny udělám burger z mletého, olizují se ještě druhý den, nevěřte pohádkám blbů, pane. Vidíte? Už se to sjíždí.“
Kudlička se lekl pohublého pána, co se drncal, div nepřejel onu nuznou kočku v kamení. Břichatý pán vyskočil: „ukočírujete to až ke stolu pane Racek?“
„Když jde o pivo tak jo,“ zasípal pán na invalidním vozíku.
Obsloužil jej u rovného stolu a vrátil se ke kulatému: „z domova důchodců, víte? Je kousek odsud,“ vysvětlil břichatý pán.
Pak přišla hodina, kdy se tu sešlo na pět štamgastů, co probírali směsné starosti od kůrovce v brdských lesích, poničené cesty od těžařů přes nejbližší nálevny tohoto typu až po drahou energii a jak to ti politici jeden, jak druhý dokáží všechno zamotat, že to selský rozum nebere. Kudlička si uvědomil, že tihle hospodařící lidé by v politice byli smeteni pod koberec, protože uvažují jako staří sedláci: „energii z elektrárny rovnou do domu a stáje a zaplatit rovnou klukům elektrárenským a dráteníkům, co se starají o dráty a hotovo. Žádný mezičlánek, žádný Písařík a Lipská burza, co vymysleli ti volové nahoře! Dražit elektriku není jako dražit pantofle po Lennonovi, elektrika by měla být národním pokladem a sloužit hlavně našincům!“.
Po pátém pivu se Kudlička vpravil do světa zde hospodařících, co věděli, že kvůli stružce pivních chcánek z pisoáru se klima nezmění, že prodávat brdské dřevo na stojáka mimo vlast je pitomost a uctívat zbožně kormorány, co každý rok vybílí obecní rybník je hloupost a vůbec ti volové co to vedou se ani neumí domluvit, jestli letní půlnoc bude v půlnoci!
Kolem nuzné kočky projel druhý vozíčkář. Tentokrát jednonohý důchodce, patrně velký cukrovkář, co nedbal. Bokem zajel k rovnému stolu pod pergolou, bez řečí si pil svou desítku a civěl do dvora, jak to těm vlaštovkám jde. Zvedl ruku a zamával. Kudličkovi neušlo komu. Žena z vechtru! Kráčela pod vlaštovčím kláním, kde zasvítila žlutavým flakonkem. Kudlička se přihrbil, když jej předávala jednonohému: „tím navoníte i obrubníky před domovem důchodců pane Rychtáři“.
Invalida si odborně stříkl na zápěstí, jež očichal: „jste zlato, Denisko, tím si vylepším i baterii ve vozíku, chacha“.
Schovávat se nemělo význam, naopak, po pěti desítkách se Kudličkovi zdála kouzelná. Nemusel se hlásit, sama zatřepala prstíky a zvládla milý výkřik: „hned budu u vás, marode!“.
Pán na vozíku provedl otočku jako na paralympiádě a díval se kdo že má to štěstí.
„Tak co dělá váš nosánek v tomhle ovzduší? Cítíte, jak od nás stoupá zlý metan, co zase oteplí planetu? To víte, dědečkovy kravičky říhají a během trávení vypouští do éteru obrovské množství metanu, viď dědo?“
Byla roztomilá, měla tříčtvrteční kalhoty a staré nezničitelné pantofle. Kudličkovi se zadívala do nosu ještě dřív, než břichatý pán onen kouzelný dědeček vyprovodil její drzou narážku: „holka i z tvého zadečku se line rudá záře hořícího metanu, copak ty sis neříhala, když si jako prcek dopila mlíko z dudlíku? Říhla sis a usnula, takhle dobře se naše krávy nemají, ostatně metan je bez barvy a zápachu, na to jsem kolikrát upozorňoval tu ztřeštěnou veterinářku vod kontroly“.
„Jistě že methan je bezbarvý plyn bez zápachu, dědečku. Ale až osmdesát procent emisí methanu je připisováno biologickým procesům. Člověk k jeho nárůstu přispívá zejména chovem hospodářských zvířat. Při vdechování velkého množství methanu může docházet k poruchám dýchání, bezvědomí nebo smrti udušením. Při kontaktu tekutého methanu s kůží dochází k vážným omrzlinám. Vysoké riziko představuje výbušnost methanu smícháním se vzduchem, chacha!“
„Ty potvoro,“ napřáhl břichatý pán, „mně kravín ještě nevybouchl, zato ten tvůj vechtr se otřásl, že mašinfíra musel zastavit vlak!“
Přestože se břichatý pán dobrácky usmíval, žena zvážněla: „kdopak kecal, dědo?“ zadívala se na Kudličku, jenž zčervenal lítostí. Přece se nezmínil ani slovem, tahle zpráva byla z jiného zdroje, bál se však ozvat se a nechal, jak bylo, přestože dotčená žena odcupitala ve svých nezničitelných pantoflích kamsi ke stáji.
„Slyšel jste ji? Furt si mě něčím dobírá, jednou je to metan podruhé močka, potvora mi dává najevo, že vůbec není jisté, že to po mně vezme, strašit ji tou mou dnou a arytmií je prd platný, řekne mi abych tolik nežral a nechlastal, ale že by řekla neboj dědečku až to s tebou praští, převezmu to, to ne. Ale pomáhá, to zas jo, na rozdíl od syna, ten akorát furt někam jezdí, tolik nafty já neprojedu v traktoru, ale maso, to žere každej den, panděro má jako já! Ale z masa, já jenom z piva! Na toho ať vyrazí s metanem, chacha,“ postěžoval si břichatý pán do jehož stížnosti se napasoval jednonohý vozíčkář: „je to zlato ta vaše vnučka, po těch jejích vůní létám“.
„Ať si klidně míchá ty její odéry, ale toho se nenažereme a co tady s tím potom? Má to tu koupit nějakej zbohatlík na politice a ukazovat místním buranům, jak si nahrabal? Každej tu nějak hospodařil, hospodaří a bude hospodařit! Potvora jedna, podívejte, nese nám jahody z toho jejího vechtru.“
Zaškrundala nezničitelnými pantofli a na stůl položila misku: „jo bouchl mi tam čaj, dědo“.
„Prokristapána, to musela bejt šlupka, když to viděl i mašinfíra, odkdy se leje do čaje nitroglycerin?“
„Kterej mašinfíra?“ podivila se vnučka, „zrovna tam nic nejelo, leda kouzelník Zababa na drezíně,“ zadívala se na Kudličku, „a já myslela, že jste džentlmen, kdyby vám ten váš nos zarostl jako praturovi. Skotskému náhornímu,“ dodala.
„Od kdy ty znáš plemena skotu, holčičko?“ podivil se břichatý pán, „ty snad jsi opravdu moje vnučka, to si musím honem natočit!“
„Natoč, dědo a natoč i mně,“ sedla si co nejdál od Kudličky, avšak tak, aby svým polohlasem dosáhla na dědu.
Když přinesl pivo, polohlasem spustila: „půl slepic tě zanáší, v tomhle vedru vajíčka nevydrží. Deset jsem jich našla ve stodole a jedno v popelu pod udírnou, nějak moc se ti rozbíhají do světa“.
„Jo, já jim ty dezertérský cesty zatluču,“ odbil děda.
Žena se obrátila na jednonohého: „on chce náš děda ten váš domov důchodců vyhladovět víte pane Rychtáři? On nechá slepice raději snášet do myších děr, víte?“
„Jídla je dost, Denisko, ale té vaší vůně se ne a ne nasytit, chacha.“
„Slyšíš dědo? Už teď jsem slavná v domově důchodců a já tu mám podřezávat krky bejkům?“
„To po tobě nikdo nechce, stačí když si budeš hledět krmení. Když jsem koupil novej traktor, seděla si v něm první, já myslel že napořád a vy se s bábou usadíte na vechtru jenom kvůli tomu, že druhej dědek a pradědek byl nádražák? Chceš snad dělat výhybkářku? Zaspala si dobu, tam už je všechno automatizovaný. Na dálku, odněkud z vesmíru víš? Vždyť si to tady můžeš zrychtovat, jak budeš chtít, toho tvého brášku uklidím někam na špejchar, ani z těch pravnoučat nic nebude, kazí mi je od narození.“
„Dědo, teď to neřeš. Jo fakt mi doma trochu hořelo, ale nic se nestalo, už si dám pozor. Kecal támhle ten, viď?“
„Ne, ne ten je tu prvně, ví hovno, ale Libeček z domova si tě tu dobíral, někde se tam potuloval.“
„A že mi pomohl s hašením, viď?“
Kudlička si nemohl nevšimnout úsměvu, úsměvu ženy, co někde pod rovným stolem shodila nezničitelné pantofle a chodidly ryla do domácího betonu. Pak se zapřáhla do hovoru s dědou. Západní slunce naplno osvítilo bohatou petúnii v závěsném truhlíku, což ženě vyhotovilo tu nejhonosnější a nejosvícenější svatozář. S dědou si přiťukli zářivou desítkou a snad se i domluvili na nějakém tom rodinném pokroku, protože břichatý pán si vydechl: „ledy se pohnuly, kdyby tu byl obecní rozhlas nechám zahrát“.
Pak už si Kudličky nevšimla, rovný stůl se plnil místními a řeč se stočila k zábavné diskusi nad dnešními upadajícími chlapy a stále rostoucími a zdokonalujícími se ženami. A k diskusi, co břichatého pána odehnala kamsi přispěla nová příchozí. Žena v domácích roztřepených kraťasech z džínoviny a bílé košili s utrženými rukávy: „ten můj dostal šlupku od sporáku v kůlně, leží s hadrem na hlavě asi aby byl vlhčí a vodivější, bodejď by ne, když se ušoupal nulák a fáze šla na kostru, říkal jsem mu, že to jednou vyhoří, tak to koupil, co já si všechno musím udělat!“ rozhlédla se: „asi si budu muset natočit i to pivo,“ rýpla tím vracejícího se břichatého pána.
„Hele, vševědkyně, kdepak máš toho tvého?“
„Leží po dobře vykonané práci!“ rozesmála rovný stůl.
Z očí téhle ženy se Kudličkovi dělalo zle. Ani kočičí ani psí tak trochu od skotu, hnědé panenky v obrovském bělmu, jukla jimi a zčervenal. A když se napila, jukla podruhé. Kudlička najednou zakmital nozdry, zapomněl se a zavětřil jak vlk. Něco se v něm odehrávalo, něco jej táhlo, zvedl se a šel jako náměsíčný do dvora poletujících vlaštovek. Zastavil a vydechl: „hnůj, opravdová chlévská mrva“. Do privátního dvora mezi stroje si netroufal. Promačkal špic nosu a znovu nasál. Neslyšel ticho za sebou, byl jako omámený předoperační přípravou. U rovného stolu to zašumělo tichým smíchem: „ten bude z dotačního, nebo z NKÚ, nebo z hygieny, odkud jde vítr? Samozřejmě od kravína. Znáte ho? Můžeme tady vůbec popíjet? Za zády máme nemoc šílených krav, slintavku, dysfunkci předžaludků, acidózu i alkalózu bachorového obsahu, porodní obrnu, křivici a co ten pisoár? Nebral von vzorky z trativodu?“ rozumovala úsměvně žena s očima skotu. Nakazila ostatní, co si dobíraly pána s břichem: „takhle jsou ti tví bejci prolezlý nemocemi, a to si nám dělal burger? Ženský to budeme mít porodní obrnu?“
„Tak dost,“ nevydržel pán s břichem, „proč ty mi neděláš veterinářku ty vševědkyně? A co vy mi tam čmucháte?“ houkl na Kudličku.
„Dědo, nic necítí, necítil by ani na uhel spáleného králíka,“ vysvětlila vnučka.
To už se Kudlička otočil štěstím, popošel k rovnému stolu a jako omámený šeptl ženě z vechtru: „první vlaštovka,“ radost však nedopověděl, vševědkyně s očima skotu se uchechtla: „ty už jsou tu pět neděl, pomalu vyvádějí mladý, proboha, kde jste byl?“
Kudlička nedbal řečí rozjařených žen.
„Mrva opravdová chlévská mrva, já cítím, Denisko!“
Vnučka břichatého pána suchou odpovědí tak trochu zatajila svou léčbu: „to je skvělé pane“.
Kudlička, jemuž předešlá sada piv dodala kuráže se nespokojil s chabě sdílenou radostí, proto hloupě dodal: „po půlročním strádání cítím!“ nadechl se jen aby blaženě vydechl.
„No vy jste ho teda měl, že? Vidím vám to na očích,“ zapojila se žena s telecími oči, „já necítila tři neděle, taky toho prevíta mohly vymyslet líp, příroda nebo lidi, to je jedno. Aby lazaři ztráceli čich, k čemu když na to neseženou prášky? Měli to vymyslet tak, aby to mužskejm nefungovalo na tom by trhli, protože na to prášky jsou, ale na čich? Buďte rád, že jste od toho prevíta dál. Teď vás chvíli nechá na pokoji, než ho někdo zase zdokonalí“.
Kudlička pochopil, že udělal chybu, za kterou zaplatí. Žena z vechtru pochopila rovněž. Pochopila, že ji tenhle člověk vodil za nos, že před požárem cítil stejné prd jako po požáru. Že se nechal dva dny vydržovat její lítostí i přízní, že mu rvala tu jeho srst z nosu pro nic za nic, snad jen pro jeho mizerné libido. Už se nepodívala, už se věnovala rozjařeným drbům, jací jsou dnešní chlapi padavky, tedy krom tady dědečka, co vytáhne dvacet piv a při tom ještě zkrotí čtyřicet bejků a dvě stě slepic „a to jednou čeká mě, že dědo? Tedy bez těch rozjařených piv, ale o to to budu mít těžší, že?“.
Nepodívala se ani když se místní dámy chechtaly, že přehlušily tichý lomoz hospodářství. Kudlička pochopil, že tady už mu nepokvete, že tohle nepřepije, naposledy vdechl vůni mrvy, zaplatil a toulal se k městu. Dnes poznal jiný svět, svět, kde se opravdu hospodaří selským rozumem, co nedělá veletoče, ze kterých zůstává rozum stát. Svět, co by se obešel bez Písaříků i těch co mu napsali onu zbytečnou partituru, protože dle selského rozumu by se přece mělo platit rovnou klukům elektrárenským a těm dráteníkům, co elektriku přivedou do domu i stáje. Tenhle podbrdský svět Kudlička právě zklamal. Nechal se neoprávněně spravovat ženou, co jednou převezme tátovo hospodářství a bude muset myslet selským rozumem. Mrzelo jej, že ji podvedl, připadal si jak onen Písařík, co zneužil důvěru odběratelů. Radost z navázaného spojení hlava frňák tak brala za své.
