„Sakra neruš, to musíš ječet zrovna teď?“ zabručel pan Lichořeřicha jemuž siréna z uličních amplionů utrhla lok od huby.
Položil sklenici piva a pokračoval v prohlížení panenského ležáku mladé Žanety.
„Děláš dobře, že nefiltruješ, holka,“ řekl sám sobě, „kdybys viděla, jak si světlo hraje s tím pivním ksichtem pod bílou kšticí, a to je poledne, kdyby slunce táhlo k večeru sklenice by svítila jak temelínská tyč. Mordje, tak už přestaň ječet ať se konečně napiju a zablahořečím Žanetě, protože ta holka pochválila mé kaktusy, proč bych já nepochválil její pivo? Tak mladá dívčina a už vaří pivo. Neječ, nenechám si kazit chuť!“ křikl a do otevřeného okna domku se ozvalo ne neznámé hlášení: zkouška sirén, zkouška sirén.
„To jste měli říct napřed! Protože moulové, co neví, že je první středa v měsíci, poběží do krytu nebo s minimaxem na náves!“
Do teď to byl dědek nevrlý Lichořeřicha, ale když opět vzal sklenici do ruky, z dědka byl vědec a poeta co rozvážně hodnotil a zkoumal Žanetinu prvotinu, co před polednem sama přinesla: „ochutnejte a nešetřete mi, běžím sehnat pivovarské šváby, abych na varně nebyla tak sama, chacha.“
„Žanetko, o jednom bych věděl,“ křikl za vzdalující se slečnou sládkovou.
Mordje, slečna sládková, kdo z mladých se takovým oslovením může pochlubit? Potatila se, jen jestli se od táty neutrhla předčasně, ve dvaadvaceti skočit do malého pivovaru co přibývají jak vietnamské Večerky, bude se muset sakra ohánět. Dobře že začala ležákem. Dobrý ležák je základ, až potom ať si dělá ty svrchní kvašáky z cizích chmelů.“
Žaneta opravdu byla hodně mladá dívčina, aby řádila na varně. Na hrbu měla celý proces výroby a zrání piva v téhle novotou vonící zmenšenině velkých pivovarů. S Lichořeřichou se poznala, když brouzdal kolem zadních dveřích malého pivovaru a Žaneta zrovna vyšoupla přepravku mláta co dědkovi potřísnilo botu.
„Jémináčku, pane promiňte, utřu vám to,“ nabídla se.
„Ale kdepak, to se dělá takhle,“ potřísněnou špičku otřel o nohavici druhé nohy.
„Teď budete muset prát i kalhoty, vydržte donesu vám mladé pivo, aby to tolik nebolelo.“
Dědek Lichořeřicha byl unesen, konečně viděl to, o čem se v jeho hospodě povídalo: „vždyť je jí něco přes dvacet, jak ta může vařit pivo?“
„Její táta je taky sládek, co by nevařila?“
„Ale stejně, tak mladá holka.“
„Když to nebude k pití tak se jí na to vysereme a budeme furt brát Protivín,“ tlumil vášně štamgastů pan hospodský.
Žaneta vyběhla ve svých bílých kalhotách, žlutém triku a tuplákem v ruce: „ochutnejte, pane, tohle se ještě neválelo v ležáckých tankách“.
Lichořeřicha zvyklý na svůj průhledný Protivín se zadíval na těžkou sklenici plnou hnědé srákory, jukl do bedny s mlátem a pak zpátky.
„Říkám, že je mladé,“ ozvala se chápající Žaneta, „jako batole, pane.“
„Ale jděte,“ ohradil se Lichořeřicha, „skrz sklenici piva musí být vidět svět, slečno.“
„A kam to dotáhli ti, co ho viděli? Lepší je nevidět, pane,“ chechtala se Žaneta a ručkou pozvedla tuplák k modrému nebi. Libě se usmála a pak už jen civěla Lichořeřichovi do ksichtu. Věděla, že tohle dědka rozvášní, tohle byla ženskou rukou spoutaná rachejtle od Vietnamce. Zářilo to jako vitráž kostela.
„Jak jste to říkala, slečno, že lepší je nevidět?“
„Skrz rozhodně ne, pane. Ochutnáte?“
Žena jako by Lichořeřichovi svítila na cestu.
„Já už to neudržím pane, držím hypoteční úroky.“
Dědek Lichořeřicha převzal svítilnu „a co já teď s nimi? Jsem důchodce, slečno,“ nezkazil srandu.
„Hoďte je do sebe, pane, prázdnou sklenici dejte za dveře, nechám pootevřeno.“
Lichořeřicha, co v životě pil jen průhledné civěl na sklenici a nechtělo se mu. Znovu pozvedl proti nebi, žlutooranžová krása jej fascinovala. Zastyděl se, tady v zadní ulici jej pozorovala holčička. Blázen, co si ťuká s nebesy. Jenom kvůli tomu škvrněti se napil a z huby otřel tu nejhustější pěnu. S hodnocením vyčkával, hořké to bylo ažaž, nasládlé také, cítil kvasnice a pach sladu, co čmuchával ze starého pivovaru. Znovu si ťukl s nebesy, protože ono to svítilo jak poctivá Edisonka. Slečně dal za pravdu, že vídat svět za takovou sklenicí není potřeba. Před zadními dveřmi zastavila škodovka, chlap rozprostřel igelit v kufru a naložil přepravku mláta.
„Pro pašíka, víte?“ sdělil Lichořeřichovi.
„Počkejte, přilepšíme mu, ať se má líp než my,“ zašpásoval Lichořeřicha a zbylou půlku tupláku vylil do bedny s mlátem.
Sklenici položil do nedovřených dveří a cestou domů trávil pivo o němž nevěděl, zda ho neprožene.
Doma se usadil a načal své průhledné osvědčené. Do očí však svítil neprůhledný leč zářivý Žanetin tuplák, jehož obsah šplíchl praseti!
Dneska se ještě musel snažit, přicházela řada na tu mizernou přednášku, co jej tak ubíjí, protože kamarádům ze spolku se okoukaly ty jeho drápy na kaktusech, léta mlel a ukazoval jedno a to samé. Deset permanentních členů ve spolku znamenalo na každého rok, co rok jedno žvanění a ukazování kaktusů. Po pěti letech už se kamarádům zošklivil. Už nechtěli civět na jeho polycephalusy, a poslouchat nudné řeči, jak to neroste, jak to nekvete a co vykvete, nezraje. Už je nerajcovaly krvavé jarní trny, parapety vyzbrojené jako kdyby se do pravidelných šiků přimotali vlastenečtí sedláci a do toho vtrhli Turci a Tataři. Kamarády nebavilo kňučení, jaká je bída o semena, protože když to vykvete, aby se do toho dobýval jak klempíř. Nebavilo je dívat se na padesát snímků a nechat se přesvědčovat, že nejsou stejné. Rozdíly už viděl jen sám Lichořeřicha. Teď ke stáru jej mrzelo, že si nenechal i jiné rody kaktusů. Přece taková astrofyta, eriosyce, ale i trny ferocactusů nedělají dost radosti. To všechno mu prošlo pod rukama, ale nemá z toho nic. Z čeho tedy sestavit spolkovou přednášku, aby neotrávil? Popadl průhledné pivo, venku jej postavil vedle svíček, co pálil za nebožku a zvěčnil.
„To bude ono, tím začnu,“ pochválil si zádušní zátiší.
Na druhý den to smilstvo s kýčem zdokonalil ve svůj prospěch. Sehnal jakési nefiltrované, nalil a postavil za svého oblíbence.
„Kýč jako prase je na světě, ale kamarádi to zblajznou,“ řekl si, poněvadž věděl, že pivu se nikdo nepostaví. Na pivo chodili společně po každé schůzi a teprve v hospodě mělo to jejich kaktusaření grády. Od zánětu středního ucha přes rebucie a pivoňky až po ceny bauxitu na burze.
„Ale tohle pivo zadarmo nebude,“ řekl si a jako další v pořadí připravil obligátní snímky svých mazánků.
Jenomže po pár obrázcích jej začalo hryzat svědomí, že to zase zvrzá a kamarády otráví. Za dalším oživujícím obrazem se tedy vydal do světa. Pořídil jej na zahrádce jedné hospůdky.
„Krása. Sláva nefiltrovanému pivu,“ pochválil si. „Jenomže do té Žanety lucerny mám ještě daleko a já to šplíchl praseti do mláta.“
A hned coby satisfakci vytipoval snímky mazánků.
Lucernu na úrovni Žanety sháněl, kde se dalo. Obcházel hospody a věčnil co za něco stálo. Konzervativní kamarády musel přesvědčit, že nefiltrované pivo stojí za to už jen pro to, že Žanetě té nejmladší sládkové již měsíc zraje a co nevidět bude první závoz do jejich hospody. Dost bylo Protivínu, za jehož sklenicí prosvítá svět!
