Březen 2021 (226)

Mammillaria stampferi Repp.
Mammillaria longiflora (Br. et R.) Berger f. stampferi (Repp.) Hunt

Z hor Duranga do Čech.

Tato rostlina, kterou pan Reppenhagen popsal na počest svého krajana lesníka Josefa Stampfera, jenž rostliny objevil v roce 1976 v horských lesích v Durangu (u El Salto) ve výšce kolem 2600 m, a kterou sbíral i sám Reppenhagen (Repp. 1358), ale i Lau (L 1250), mě zaujala hned, jak jsem se o ní dočetl v Aztekii 83, 6, 2, 31, 1983 v informativním článku Rudolfa Dufka. V té době jsem se už lehce začal zajímat o rostliny snášející chladné až velmi chladné zimování a u této malé rostlinky byly povzbudivé údaje o průběhu počasí v její domovině. Objednal jsem si porci semínek z nabídky G. Köhrese, a protože jsem v té době vyséval ještě velmi pečlivě a podle tehdy uznávaných pravidel, a navíc ve velice módním „inkubátoru“, semenáčků bylo poměrně dost. A co bylo největším překvapením – na jaře 1985 už ty největší semenáčky vykvetly při velikosti pod 10 mm! Sice všechny jen jedním květem, ale i tak se asi vysílily, že již nestačily doplnit zásoby vody a živin a za svůj heroický výkon bohužel sklidily jen výlet na kompost.

Zbylých šest rostlin mám dodnes, a nestačil jsem je utrápit ani střídmou zálivkou, ani zimováním v netopené části skleníku a každý rok se pravidelně jako první hlásí o místo na slunci a kvetou vždy velmi bohatě. Občas jsem je i sprášil a vysel, a tak mám ještě další záložní misku pro případ, že by to tyto, dnes již téměř třicetileté, omrzelo. 

Miska s původními semenáči, na poslední fotografii oněch sedm poupat z jedné axily

Letos opět nasadily už někdy po začátku roku a přestály i návrat zimy, kdy jsem si myslel, že to poupata neustojí. Naopak. Zdá se mi, že je další velmi chladné počasí v únoru a březnu donutilo k ještě větší násadě, než na jakou jsem si už za ta léta zvykl, a rostliny byly doslova obsypány poupaty v horní třetině těla. Ty původní rostliny jsou velké asi 45 až 60 mm a trochu plošší. Fotografie jsou asi přesvědčivější než slova. A letos jsem na několika rostlinách (přesněji dvou) objevil, že jim z některých axil vyrůstá současně více než jen jedno poupě. Tak si držím palce, aby nedošlo k nějaké zradě a počet poupat se buď nezredukoval, nebo aby se náhodou nestalo, že to bude pro rostliny to poslední, čeho ve svém životě dosáhnou…
Jedna z nich, ta se sedmi poupaty, vykvetla a měl jsem to štěstí, že jsem tu krásu stihnul zdokumentovat:

Prostřední poupě přece jen ještě odolává pokušení a zarputile nekvete...