Jsou druhy kaktusů, za nimiž míříte do přírody cíleně, dle svých pěstitelských preferencí, a které vás snad ani nemůžou zklamat. A pak jsou takové druhy, které neznáte, téměř nic o nich nevíte a okouzlí vás hned při prvním setkání během návštěvy jejich domoviny.
Do druhé skupiny u mě patří i druh z nadpisu tohoto článku.
Viděl jsem ho na lokalitě Mammillaria herrerae v. albiflora u města Mineral de Pozos, ve státě Guanajuato. Místo je to krásné, dobře schůdné, na rovince, bez nutnosti neustále se prodírat všemožným houštím a navíc i druhově velmi bohaté. Co více si srdce kaktusářovo může přát! Ostatně, lokalitu samu není třeba zdlouhavě představovat, psal o ní velice pěkně v čísle 207 (6/2019) těchto novin Karel Pavlíček. A tady jsem, zřejmě natrvalo, podlehl kráse druhu Ancistrocactus mathssonii.
Po návratu z cesty jsem se tedy o něm chtěl dozvědět i nějaké podrobnosti a historii. Za dlouhých zimních večerů jsem se obklopil záplavou starých ročníků mně dostupných časopisů a dal se do hledání. Ztracený čas to rozhodně nebyl, každou chvíli jsem narazil na pozapomenutý článek, který si zasloužil znovu prostudovat. Ale konkrétně o tomto druhu jsem nenašel ani slovo. Rozhodl jsem se tedy dát dohromady střípky informací převážně z internetu a vyplnit tak, alespoň částečně, jak mé schopnosti dovolí, prázdný prostor.
Druh byl popsán jako Echinocactus mathssonii Berge ex Karl M. Schumann již v roce 1897. Druhové jméno dostal na počest pana Alberta Mathssona, který pracoval jako vrchní zahradník u H. Grusona v Magdeburgu, a sbíral pro něj kaktusy v Mexiku.
Postupně prošel rody Ferocactus (N. P. Taylor, 1979) a Glandulicactus (D. J. Ferguson, 1991), jako Ancistrocactus mathssonii byl pojmenován Alexandrem Borisovičem Doweldem v ruském časopise Sukkulenta v roce 1999. Mezi prvním popisem a poslední rekombinací trávil většinu svého času na úrovni poddruhu, variety či pouhého synonyma hned dvou druhů rodu Ancistrocactus, a to uncinatus a crassihamatus. Spolu s nimi pak pobyl i v rodech Hamatocactus (Orcutt, 1926), Echinomastus (F. M. Knuth, 1935), Thelocactus (W. T. Marshall, 1941), Sclerocactus (N. P. Taylor, 1987) a Pediocactus ( J. J. Halda, 1998).
Naštěstí kaktusu samému neustálé přesuny z rodu do rodu pranic nevadí a uchovává si svou krásu.
|
Popis: Podle popisu je stonek rostliny solitérní, ploše kulovitý až vejčitý, vysoký až 150mm při šířce až 80mm, zelené až modrozelené barvy. Žeber je 9–13, s vyčnívajícími, mohutnými hrboly širokými 6–9mm a vysokými 9–15mm. Areoly asi 20–25mm od sebe vzdálené, 3 – 5mm v průměru velké, kulaté, porostlé šedavě nažloutlou vlnou. V horní části je několik nažloutlých žláz, nektarií. (odtud jméno Glandulicactus = kaktus se žlázkami, nektarii). Kořeny má rozvětvené na veliký prostor. Trny silné, špinavě bílé, šedavě růžové až fialové, mírně zploštěné, nezastiňující stonek. Střední trn 1 (až 4 u dospělých rostlin), spodní výrazně delší, 50–90mm dlouhý, 1–1,5mm široký, zakřivený. Okrajových trnů je 5–8, z toho 2–3 spodní trny jsou silnější, tvar mají jako trny střední, barvu červeno-bronzovou až žluto-hnědou. Ostatní okrajové trny jsou šídlovité, kouřově nebo slonovinově bílé. Květy mají jedinečnou barvu mědi se silným, hnědavým středním proužkem, květ je trychtýřovitý, 20–40mm dlouhý a 20–30mm široký. Nitky žluté až nahnědlé, 6mm dlouhé, prašníky žluté, čnělka až 12mm dlouhá, načervenalá, bliznových laloků 10–14, žlutých až oranžových. Kvete od března do května, květy jsou umístěny na vrcholu stonku a je jich většinou víc najednou, vydrží kvést 2–3 dny. Plod 15–25mm dlouhý, vejčitý až kulovitý, masitý, červené barvy. Semena černá, 1,3–1,5mm dlouhá, 1mm široká. Plod dozrává asi jeden měsíc a je jedlý. |
A. mathssonii se vyskytuje v jižní části mexického státu Guanajuato, mezi městy San Luis de la Paz a Mineral de Pozos. Na navštívené lokalitě u Pozos tvořila doprovodnou kaktusovou vegetaci např. Coryphantha cornifera, C. erecta, C. radians, Echinocactus horizonthalonius, Ferocactus latispinus, F. histrix, Mammillaria gumifera, M. herrerae v. albiflora, M. magnimamma, Opuntia imbricata, O. tunicata a jistě i další, zde neuvedené druhy.
V kultuře je to vzácnější, na vlastních kořenech obtížně pěstovatelný, pomalu rostoucí druh. Je extrémně suchomilný, potřebuje dobré větrání, suchý vzduch a maximum slunce, jinak snadno podlehne hnilobě. Při dokonale suchém zimování snese teplotu až kolem -10 oC. Přes sezónu jen občasná zálivka, minerální, dobře propustný substrát, hnojení maximálně jednou do roka hnojivem s nízkým obsahem dusíku. Množí se výhradně výsevem. Semena klíčí poměrně dobře, ale semenáčky jsou velmi choulostivé a snadno podléhají různým neduhům. Doporučuje se roubování, ovšem pravokořenné rostliny budou jistě sběratelsky cennější i o mnoho krásnější. Ostatně, posuďte sami z přiložených fotografií divokých rostlin.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.