Když mi byly čtyři roky, slíbil mi táta, že až mi bude patnáct let, tak mě vezme do Mexika. V dubnu 2019 mi konečně bylo patnáct a tak jsme o prázdninách vyrazili.
Jedním z nejsilnějších zážitků z mé první cesty do Mexika bylo putování za Thelocactus tepelmemensis (https://www.cact.cz/noviny/2018/12/Phytotaxa-361.pdf). Ještě v Čechách dostal můj táta jakousi informaci, že je možné se dostat k tomuto nově objevenému kaktusu, ale jedině s průvodcem.
V malém městečku Tepelmeme jsme se přes malého kníratého policajta a několik prostředníků dostali až do kanceláře, kde nade dveřmi visela pěkná, barevná fotografie tohoto kaktusu a po dalším vyjednávání jsme se ve dvoraně úřadu setkali se šlachovitým indiánem, očekávaným průvodcem. Když zjistil, co chceme, začal se neskutečně ošívat, šklebit a drbat se ve vlasech. Domnívali jsme se, že se snaží ještě zvýšit cenu, ale pravý důvod jsme se měli dozvědět později, během následujících dnů… Cesta nakonec trvala tři dny, byl to pochod horami Oaxacy. Průvodce vedl mulu, která nesla spacáky, karimatky a jídlo.
Hory v Oaxaca.
Interiér horského lesa.
Viděli jsme mamilárie, echevérie, tilandsie, orchideje, agáve, palmy i velké sloupovité kaktusy. Stará, polorozpadlá indiánská stezka pro pěší vedla neskutečně krásnou přírodou, ale jinak byla náročná, horským terénem jsme urazili mnoho kilometrů a domnívali jsme se, že už toho je pro první den dost. Průvodce ale ukázal rukou někam hluboko dolů a řekl, že dnes musíme dojít tam na dno údolí. A tak znavená výprava s ubývajícím světlem sestoupila v nekonečných serpentinách dolů, do džungle plné banánů a lián. V závěru prvního dne jsme klesali 1250 výškových metrů. Dole nás čekal prales. Než jsme se vzpamatovali, tak se z houští vyřítilo stádečko pekari prasat a uhánělo pryč a průvodce hned za nimi. Zmizel nám z očí a za pár vteřin jsme slyšeli výstřely. Pak se rozhostilo ticho. Průvodce se vynořil z džungle, ale bohužel bez úlovku.
Palmy a hory.
Cesta horami.
V noci bylo velké horko. Ráno jsme vyrazili na stěnu šplhat po skalních římsách, obdivovat a fotografovat Thelocactus tepelmemensis. Rostliny byly samostatné, ale i trsovité. Kaktusáři byli nadšení, ačkoli mně se ten kaktus zdál nesmírně ošklivý. Asi mi něco unikalo. Pak jsme prolézali jeskyně s výhledem na vodopádky, ve kterých se třpytila duha. Krásně jsme se vykoupali v průzračné říčce, která vytékala ze skály. Když jsme se vrátili, průvodce řekl, že jít zpět ještě nemůžeme kvůli mule, ale podezřívám ho, že to bylo kvůli nám. Cestu zpátky jsme mohli nastoupit až kolem čtvrté hodiny odpoledne, kdy se svah s nejtěžším stoupáním dostával do stínu hor. Po zdolání nejprudšího svahu jsme se dostali na El Mirador, vyhlídku, a pak jsme museli jít ještě asi hodinu na nocoviště, kde měla mula lepší pastvu. Na nocovišti nebyl tentokrát zdroj vody, tudíž jsme nemohli pohrdnout vodou ze starých pet lahví, které průvodce našel dole v bahně. Převařili jsme ji na polívku. Další den nás na zpáteční cestě zachvátilo špatné počasí, mlhy a déšť a zima. Zpátky do hotelu jsme dorazili znavení, ale šťastní, že jsme se vrátili a že jsme toho viděli a zažili opravdu moc.
Thelocactus tepelmemensis.
Thelocactus tepelmemensis.
Thelocactus tepelmemensis.
Kaple poblíž zaniklé vesnice.
Komentáře
s chutí jsem si přečetl Tvůj článek. Musel to být fajn zážitek.nevím jestli bych takovou štrapáci ještě ve svém věku zvládl. To by ta mula musela asi nést mne.
Nový telokaktus jsem chtěl také vidět. Jen nevím jestli budu mít na takovou štrapáci dost odhodlání.
Jste borci.
kp
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.