Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka…
Dobré ráno. Z oka se pěkně kouří. Ze stanu vidím z vody dvě čouhající hlavy. Kdo jiný by tam asi mohli být, když jsme tady sami. Za chvíli se hrobové ticho vyměnilo za pěkný mumraj. Desetičlenná bolívijská rodinka si přijela vyprat prádlo. Vytahali škopky, nabrali vodu a začalo praní s dělbou práce.
Prali všichni, kromě dědy, který hlídal malou vnučku. Mluvili jsme s ním o Bolívii, o Morálesovi, o výstavbě a vzdělávání. Vnučka se jmenuje Belén a trochu se stydí.
Taky jsem vlezla do vody a slovy Lumči povídám, co se to děje? Martin mi přinesl kávu. To je dvojí léčebný účinek. Voda a jeho pozornost.
Taky jsem vlezla do vody a slovy Lumči povídám, co se to děje? Martin mi přinesl kávu. To je dvojí léčebný účinek. Voda a jeho pozornost.
Loučíme se se správcem a moc mu děkujeme, že jsme tu mohli být. Je to docela dojemné, když si dává ruku na srdce.
První dnešní lokalita je armádní. V Tarapaya de Potosí je vojenské výcvikové centrum. Chvíli pozorujeme, jak si dělají zákopy a jak střílí na terč, asi na vzdálenost 100 metrů. Další zastávka je ve výšce 4200. Kaktusy rostou na východní straně a pod keři pampové trávy. Hodně lobívií, opuncií a hlavně neowerdemanian. Rostou soliterně a i ve větších shlucích. Nesmím zapomenout na Azorelu compactu.
Kytky rostou na trachitu, výlevné sopečné hornině. Hele, tady někdo udělal z kamenů typickou japonskou lampičku. Zajímavé. Zajímavější je, že to udělal Jirka a označil si místo s kytkama.
Za lokalitou, jakoby někdo mávnul kouzelným proutkem, se otevřela podívaná na původní vesnici. Hliněné domky se střechami z pampové trávy.
V Molino je trh. To není trh jako jiný. Vypadá to, že jsme se dostali do jednoho z nejchudších míst. Prodává se tady základní zelenina, látky, klobouky a hlavně gumové sandále. Bolívijky vaří a smaží ve velkých hliníkových kotlích přímo na trhu.
Na konci trhu jsou malá jatka. Podřízli čtyřem lamám krky a krev odtéká po hlíně z kopečka. Lamy mají krásné oči. Po podříznutí je mají také krásné, ale ta jiskra ladného zvířete pomalu vyprchává.
Rozříznout lamu a vyvrhnout ji, jim jde docela od ruky.
V kopcích jsou ještě zachovalé pozemky obestavěné kameny. Jak to stavěli, že jim to nespadlo a stojí do dnes? Odpoledne přejíždíme po Altiplánu lamím královstvím. Nedají se spočítat. Je vidět, že na rozdíl od krav se nepasou v houfu, ale jak se každé líbí. Jen vždycky lamí miminko je s maminkou. Jen trochu se neorientuju, kdo je lamí kluk a kdo je lamí holka.
Jééé, plameňáci. Tady nemůžou být žádní plameňáci, tvrdí Jirka. Jsou a jsou a jsou. Rychle musím vyměnit objektivy. Hele a jeden je bílý. Že takoví neexistujou? No jo, ale tady ho vidím na vlastní oči. Není to mládě, je to dospělý jedinec. Možná má nějakou vývojovou poruchu. Nevím jakou, ale pokusím se to zjistit. Třeba je vybíravej a něco mu nechutná. Hele, plameňáku, proč jseš růžovej?
Sleduj mě. Takto nabírám a filtruju vodu až dvacetkrát za minutu, takže přijmu velké množství řas a korýšů, obsahujících pigmenty zvané karotenoidy. Ty pak zbarvují kůži a peří plameňáků do růžova. Karotenoidy, nacházející se především v sinicích a v tělech korýšů, se působením jaterních enzymů rozloží na růžové a oranžové pigmentové molekuly. Ptáci, kteří konzumují hlavně sinice, mají výraznější zbarvení. Myslíš si, že by tvůj bílej kámoš nemohl mít něco s játrama? To už se asi nedovím. Jirka prásknul dveřma u auta, milí plameňáci se vznesli a frnkli mi i s odpovědí.
V Challapata začali stavět vícepatrové domy. V přízemí zařídili většinou obchod. Ve vyšších patrech by snad měli bydlet? Zřejmě jsou v práci, i když to nevypadá na obydlenou část.
Možná, až jim bude sypat z podnikání, zbytek domu dodělají. Co to roste na poli? Ty neznáš Amarant. Nemít tady Jirku, hodně věcí mi unikne. Teda až na nějaké výjimky.
Pochází ze Střední Ameriky, byl pěstován Aztéky a Inky již před třemi tisíciletími. Podle svého využití se řadí, stejně jako pohanka, k pseudoobilovinám. Laskavec patří do skupiny rostlin s C4 cyklem, které mají velkou rychlost fotosyntézy, ekonomičtěji využívají světelnou energii při fixaci CO2, mají sníženou fotorespiraci a dosahují vysoké hodnoty fotosyntetické produkce, tedy i tvorby biomasy. Kromě širokého potravinářského využití zrna i mouky lze laskavec uplatnit i jako krmivo pro hospodářská zvířata.
Krajina se vrací k tradičním pastvinám s kravami a ovcemi.
V dálce se leskne Salina. Čím víc se přibližujeme, tím víc se začínají objevovat typicky bílé plochy u silnice.
Co to je za konstrukci? Jsem z toho jelen. Jsou to jakési přírodní rezervoáry kulatého tvaru o průměru pět metrů a z nich vede odvodný kanál směrem k silnici. Ten u silnice končí. Co je ještě divnější, že v každé nádrži má tekutý obsah jinou barvu. Červený, bílý, modrý a zeleně zakalený.
Zastavovat nebudu. Bůh ví, co zas vidíš. Mezi náma, alkohol nepiju a koku nežvýkám, takže, co vidím, to existuje.
Konečně jsme v Oruro.
Žije zde okolo 235 tisíc obyvatel v nadmořské výšce přibližně 3700 metrů. Město nejdříve založil v roce 1606 Don Manuel Castro de Padilla, jako centrum těžby stříbra v oblasti Urus.
V té době město neslo jméno Real Villa de San Felipe de Austria po španělském králi Filipovi III. Město bylo opouštěno s vyčerpáním stříbrných dolů. Oruro bylo obnoveno v druhé polovině 19. století, jako centrum dolování cínu. Postupně byl i tento zdroj vyčerpán a Oruro upadalo znovu. V současnosti je zde snaha o rozvoj turistického ruchu. Hlavním lákadlem pro turisty je Carneval de Oruro, který je považován za jednu z největších folklórních akcí v Jižní Americe a je také zajímavý díky svým známým maskám diablada.
Jirka má hlad, tak zajdeme do hospody. Ejhle. Na zdech jsou staré fotografie z Izraele. A i nad hlavními dveřmi je nápis v hebrejštině. Zarámované listy z novin píší zřejmě o nějaké významné události.
To je super. Řízek s rýží a hranolky bude asi oblíbené jídlo. Po jídle prozkoumáváme město.
Dostali jsme se až na tržiště, kde jsme si nechali ustřihnout látku s bolívijskými motivy jako ubrus na náš stůl. Kdyby seňora neměla v obchodu mladou generaci, tak snad to, že chceme dva metry třicet centimetrů, jí nevysvětlíme. To jsem mluvila španělsky. Proč říkám logickou samozřejmou věc? Protože Martin občas mluví na Bolívijce německy. Na druhou stranu, proč by měli Bolívijky mluvit španělsky.
Hledali jsme část tržiště s ovocem, ale nenašli jsme. Městská tržnice je zaměřena víc na hadry a spotřební zboží. Chci fíky. Mám chuť na fíky, sděluje Martin. Martine, myslím si, že tady ta oblast nebude bohatá na fíky. Přeci jenom, na ulici jedna malá holka chce Martinovi prodat jeden fík za jeden bolivián. Tak to teda ne!
Nedal by sis třeba avokádo? Vždyť je úplně zelený nezralý. Martínku, ta holka tě hodně ranila fíkem, ale mám technickou poznámku. Pleteš si avokádo s mangem. Kupuju avokádo. Co k tomu? Chleba. Za rohem mají v košíku pečené bulky a rohlíky.
Šest cachitos, prosím. Nekecám, ale okamžitě jsme snědli rohlíky čtyry. Křupavý a dobrý. Cena 2,40 za všechny. Co budeme mít k tomu avokádu, když všechny rohlíky sníme? Vrátili jsme se. Seňora, můj manžel vaše cachitos miluje. Můžete nám dát ještě jednou šest?
Konec zvonec, opouštíme město. Zmerčím na dělícím pásu mezi pruhy silnice několik metrů vysoké sochy z plechu.
 |
Než jsem přemluvila Martina k tomu, aby zastavil, minuli jsme ty nejumělečtější. Nevadí, a díky za pochopení. Nefotím snad všechno, jak japonští turisti? Míříme na La Paz. Před západem slunce odbočíme z hlavní silnice a postavíme stany na hřišti za kulturákem ve výšce 4050. Ty rohlíky voní. Dobrou cachitovou noc.
